• Vydejte se s námi na kyrgyzské dobrodružství

    Z tádžické hranice zahajujeme sjezd přes území nikoho na kontrolní bod kyrgyzské hraniční stráže. Tady dostáváme půlhodinové manko, které mění příjemný dojezd do Sary-Tashi ve zkoušku vytrvalosti, odhodlání a sebezapírání. Jako už po několikáté na naší cyklo cestě ze Zélandu domů do Česka. Tentokrát je to ale ještě těžší.

    Tosor Pass, nejvyšší sedlo projeté na území Kyrgyzstánu. Tosor Pass, Kyrgyzstán | foto: Jakub Larysz, Rungo.cz

    Od kyrgyzské hranice do ubytování v Sary-Tashi to je 25 kilometrů mírně z kopce. Když opouštíme kontrolní bod, prudce se ochlazuje a začíná foukat protivítr. Po mé levé ruce se slunce pomalu blíží k obzoru, zalévá krajinu zlatavým světlem a vítr zesiluje. Vpravo na zelených pastvinách vidím první jurty, stáda ovcí a koní a nomády, kteří zde žijí. Obloha se zatahuje a začínají padat první kapky vody. 

    Ze Zélandu do Česka

    I když jedeme z kopce, musíme neustále šlapat. Na cestě jsme s Daškou od devíti hodin ráno, máme za sebou několik dešťů, dvě sedla ve výšce nad tři tisíce metrů, sněhovou bouřku a do toho se teď ještě přidávají kroupy, které bubnují do našich přileb a jako broky z brokovnice bijí do našich promočených stehen. Nemluvíme. Vše graduje, když vjíždíme na hlavní cestu a kolem nás projíždějí nákladní auta plné uhlí z nedalekého dolu a víří vodu z vozovky. Zavírám oči a pár vteřin nevidím, než se oblak zvířené vody zase neusadí. Počítám: „Tři... dva... ještě jeden a půl kilometru a už nikam nemusíme.“ 

    V tom slyším někoho volat ze zápraží domu na kraji vesnice: „Jakub! Is it you?!“ To je náš kamarád George z Anglie, se kterým jsme jeli podstatnou část naší cesty přes Pamír! Hurá! Pomyslel jsem si, už nikam dále nemusíme. Je skoro tma a my jsme v sedlech kol strávili jedenáct hodin. Daška, moje statečná dívka, je na samém fyzickém a psychickém dně, a tak ji nechám odvést dovnitř do tepla. I já se za dalších pět minut dostanu do vyhřáté místnosti, svlékám promočené oblečení a oddychuji u hrnku s teplým čajem. Tohle byl nejtěžší den z celé naší cesty. Jednoznačně!

    Kyrgyzstán, pro turismus stvořený

    Po dni odpočinku v Sary-Tashi jsme dokončili přejezd Pamir Highway ve městě Oš. Jestli jsem v předešlém článku přirovnal Tádžikistán k Česku před třiceti lety, Kyrgyzstán je nám o trošku blíže. I tady mají ulice pojmenované po soudruhu Leninovi, ale celá země je nakopnutá turismem, takže mi připadá jako Česká republika v devadesátých letech. 

    Fotogalerie

    V Oši se dáváme do kupy, užíváme si opravdovou kávu v kavárně, která by rozhodně nezůstávala pozadu kdekoliv v Evropě, a plánujeme, kudy a kam pojedeme. Protože Daška miluje mapy, zcela důvěřuji ji a nechávám výběr trasy na ní a věřím, že to bude super. Oš pro nás se svou nadmořskou výškou kolem 700 metrů nad mořem začíná být docela horkým místem, a tak se co nejrychleji vydáváme do vyšších nadmořských výšek.

    Vrchaři, sjezdaři a kempaři

    Jako vrchař, sjezdař a kempař jsem si začal připadat při přejezdu Oš-Kazarman-Naryn. Co den, to sedlo. Vyšší nebo nižší. Za každým z nich jsem viděl vidinu dlouhého sjezdu a možnost kempování. To vše většinou po prašných silnicích, po kterých se prohánějí stará auta německých značek, terénní auta a my. Narozdíl od aut nám nestačí dolít palivo do nádrže. Potřebujeme čas na regeneraci. Tu si dopřáváme v městečkách Kazarman a Naryn. 

    Všechno mezi tím znamená skvělé výhledy do přírody, super kempování vykoupené hodinami dřiny a litry potu. Kromě nás na zadek dostává i naše vybavení. Bundy už nejsou nepromokavé, foťák přestal natáčet videa, ze kterých bychom rádi po našem příjezdu domů sestříhali film, a našemu stanu praskla tyč, podařilo se mi ji však opravit. To největší dobrodružství ovšem přichází až za Narynem.

    Přejezd pohoří Ťan-šan

    Opouštíme Naryn a jedeme na východ. Daška mě ujišťuje, že tohle se nám bude určitě líbit. Pár kilometrů za městem asfalt mizí a na jeho místo se vrací nám důvěrně známý hrbolatý štěrk. Tady jsme doma a jsme rádi za naše třípalcové pláště, které nám dopřávají velký komfort. Postupně se vlníme přes menší a menší vesničky, až mineme tu poslední Eki-Naryn (Menší Naryn). Jsme v divočině. Tady už není žádný obchod, abychom dokoupili to, co jsme zapomněli, nebo to, na co jsme dostali chuť. Jsme odkázáni sami na sebe a svoje zásoby na čtyři dny. Ještě před postavením našeho prvního kempu využíváme možnosti a zastavujeme v jurt kempu, abychom si dali čaj a kousek chleba s máslem, smetanou a džemem. Pak už nadobro opouštíme civilizaci.

    Jurt kemp

    Jurt kemp je obvykle osada jurt, tradičního obydlí kyrgyzských nomádů, postavená za účelem pohostinství a ubytování. Obvykle se jurt kempy staví na období léta, když na vysokohorských pastvinách roztaje sníh a podnebí se oteplí.

    Jako bychom se další den ocitli na jiném kontinentu. Projíždíme podél řeky, která má mléčně tyrkysové zabarvení. Párkrát přejíždíme dřevěný most, okolní skalnaté výčnělky obrostlé jehličnatým lesem připomínají Kanadu. Jsem v naprostém úžasu z krajiny. S každým otočením klik na našich kolech stoupáme výše. Jehličnatý porost necháváme za zády a před námi se otevírá široké travnaté údolí, na jehož dně je řeka Eki-Naryn a kolem ní trochu listnatého porostu. I když cesta poměrně utíká, myšlenky mě uvěznily ve vlastní hlavě, nemluvím. Čím blíže jsme Evropě a domovu, tím víc přemýšlím nad prací, bydlením a plány normálního života. Nejsem z toho nijak ve stresu, jen mě z toho přepadla melancholie a touha už být doma a mít své pohodlí. S odpoledním sluncem nacházíme místo pro stan s výhledem do údolí, kterým jsme celý den projížděli. Daška vaří výbornou rýži s červenou čočkou a po západu slunce jdeme spát.

    Typický kyrgyzský hřbitov. Kazarman, Kyrgyzstán

    Typický kyrgyzský hřbitov. Kazarman, Kyrgyzstán

    Na začátku třetího dne se jako vždy ujímám role kuchaře kempingové snídaně. Z pohodlí spacáku zažehávám vařič připomínající motor raketoplánu a vařím vodu na čaj a ovesné vločky, Dašku nechávám zakuklenou v jejím spacáku. Vše jde tak hladce, až se sám divím, že naše kempoviště opouštíme po půl deváté ráno. Obvykle to je po deváté, pokud se zadaří. Mírné stoupání nad místem, kde jsme ještě před hodinou vegetili, je vystřídáno sjezdem do dalšího údolíčka. S větrem v zádech se nám jede velice dobře. 

    Máme za sebou polovinu dnešní cesty a od sedla ve výšce necelých čtyř tisíc metrů nad mořem nás dělí asi 30 kilometrů. Při doplňování vody z potoka u nás zastavuje menší obytný offroadový náklaďák červené barvy, z něhož vyskočí usměvavý Němec. „Ahoj, jmenuji se Jonathan. Nevíte, jestli je sedlo průjezdné?“ vyptává se s elánem. „Nevím, jak s tvým autem, ale my se přes sedlo chystáme zítra, doufáme, že průjezdné bude,“ odvětím a Daška dodává, že tři cyklisté, které jsme potkali v Narynu, před pár dny. sedlem Tosor projeli. 

    Jonathan nám nabídne jídlo, a když zdvořile odmítneme, nasedá do svého červeného náklaďáku a mizí nám z dohledu. My se mezitím pomalu za poslechu hudby z našeho bluetooth repráčku pomalu prokousáváme údolím výše a výše a povrch cesty se zhoršuje a zhoršuje. Z kopců nad námi se spouští potoky, které s odpoledním táním nabírají na síle. Důkazem toho, že příroda je zde všemocná, jsou strhané mosty a kusy cesty po spadlých kamenných a sněhových lavinách. 

    Řeka Ike-Naryn, v odpoledním světle. Oblast Ike-Naryn, Kyrgyzstán

    Řeka Ike-Naryn, v odpoledním světle. Oblast Ike-Naryn, Kyrgyzstán

    Začínáme brodit první z potoků křižujících naši dráhu. Zpočátku ještě proudy vody přejíždím na kole, pak kvůli náhlému zastavení uprostřed potoka smáčím jednu a hned vzápětí i druhou nohu. „Tohle jsem fakt potřeboval,“ zakleju v duchu a smiřuji se s vyhlídkou vlhkých a studených nohou po zbytek dne. „Padesátpět kilometrů,“ hlásím Dašce, tak jako to dělám každých pět kilometrů. Ta jen špitne, že už chce postavit stan. Vybereme místo, rychle stavíme stan a sundáváme promočené boty, které se snažíme vysušit v pozdním slunci, ale marně.

    Slunce zapadá a rapidně se ochlazuje. Jsem zvědavý, jak hluboko může teplota klesnout tady ve 3 335 metrech nad mořem. Nad ránem nás probouzí chlad, kontroluji teplotu na hodinkách: „Je jeden stupeň.“ Daška se klepe zimou. 

    Spojujeme spacáky a rázem je nám tepleji. Dospáváme. Je šest hodin ráno, když nám sluníčko začne ohřívat stan a nás v jeho útrobách. Vše, co je ve stínu, je ještě namrzlé a pokryté jinovatkou. Tohle byla nejchladnější noc našeho výletu. Boty zmrzlé na kost vystavuji ranním paprskům, aby alespoň trošku roztály. O jejich vyschnutí si nedělám iluze, a tak aspoň cpu vlhké ponožky do kapes péřové bundy, aby se trošku prohřály před tím, než si je nasadím a vlezu do mokrých bot. Do sedla to máme 13 kilometrů pozvolného stoupání s pár zig-zagy pod jeho vrškem.

    Dvě hodiny jízdy a tlačení našich ocelových ořů a jsme tady. Naše poslední sedlo ve výšce nad tři tisíce metrů na našem dlouhém výletě domů. V závětří si dáváme oběd a máme obrovskou radost z toho, že nám vyšlo jídlo na čtyři dny. Do této chvíle jsme vždycky jen odhadovali, jak dlouho můžeme žít z vlastních zásob, které se nám vlezou do brašen. „Cvak,“ udělám společnou fotku a zahajujeme 40 kilometrů dlouhý sjezd do vesnice Tosor u jezera Issyk-kul. 

    Začínáme 40 kilometrů dlouhý sjezd. Tosor pass, Kyrgyzstán

    Začínáme 40 kilometrů dlouhý sjezd. Tosor pass, Kyrgyzstán

    Brzdy se zahřívají, prsty se barví od hliníkových brzdových páček a svaly v předloktí se unavují. Čas od času zastavíme, abychom si odpočinuli a ocenili výhled na obrovské jezero před námi. Čím níže jsme, tím více se otepluje. Aby ne. Sjíždíme 2 200 výškových metrů. 

    Krajina se mění. Je vyprahlá a Daška hlásí: „To jsme v Chorvatsku! To já poznám!“ Oba se tomu smějeme. Jezero Issyk-kul je druhé největší horské jezero hned po jezeru Titikaka, takže není divu, že nám svou rozlohou, barvou a čistotou připomíná moře. Není tak slané, nemá takové vlny, ale my si tady připadáme jako na dovolené v Chorvatsku. 

    V příjemném ubytování s výhledem na ledovci pokryté hory bereme den volna a chystáme se na týdenní přejezd do města Almaty v Kazachstánu, kde zakončíme naše toulky Asií a vlakem se přesuneme do Petrohradu.

    Box: Naše statistika Kyrgyzstánu:

    Najeto: 1026 km

    Nastoupáno: 12257 m

    Nejvyšší projetý bod: 3895 m n. m., Tosor Pass

    Počet dnů Sary-Tash - Karakol: 23 dnů vč. 8 odpočinkových dnů

    Deštivých dnů: 3

    Počet dnů ve stanu: 6

    Údržba a opravy: Prasklá tyč u stanu

    Pády: 3:2 (Jakub:Daška)

    Celkem najeto: 9862 km

    Celkem nastoupáno: 101610 m

    Celkový počet dnů na cestě: 261 dnů

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.