• Zátěžové astma: nenechte si utéct kyslík

    Kašlání přechází v sípání, sípání v předčasné vyčerpání a běžec do chůze. Zátěžové astma trápí a zbytečně snižuje výkonnost nejednomu vytrvalci. Přečtěte si, jaké jsou možnosti posunout se v tréninku i přes tento fyzický nedostatek.

    Zátěžové astma vás dostane na dno sil | foto: Rungo.cz

    Astma je přecitlivělost bronchiálního stromu, která vede k zúžení dýchacích cest. Bývá způsobena alergiemi (alergické astma), podrážděním (iritační astma) nebo u sportovců námahou (zátěžové astma), které se u zimních sportů může kombinovat s citlivostí na chlad (chladové astma). Mezi sportovci, ty vrcholové nevyjímaje, je stoupající množství astmatiků všech zmíněných druhů. O astmatu a běhání jsme psali v tomto článku.

    Zátěžové astma je však trochu jiný druh. „Je nejčastější u vytrvalců, kteří jsou pod vlivem parasympatického nervového systému, který přes chemické látky v zakončeních nervů v dýchacích cestách zvyšuje právě citlivost na zátěž,“ přibližuje jádro problému Jiří Dostal z Institutu sportovního lékařství.

    Diagnóza: konečná?

    Zátěžové astma je však nutno odlišit od jiného, příznaky velmi podobného onemocnění. Drtivá většina sportovců s diagnózou astmatu (anglicky se nazývá Exercise Induced Asthma, proto jej také často najdeme pod zkratkou EIA) má potíže způsobené zúžením bronchů (anglicky Exercise Induced Bronchoconstriction – zkratka EIB). Exituje však malá, ale důležitá skupina sportovců, u kterých obtíže nejsou z bronchů, ale zúžení se tvoří v oblasti hlasivek a horní části průdušnice. Takovéto diagnóze se říká zátěží indukovaná obstrukce hrtanu (EILO, Excercise Induced Laryngeal Obtruction).

    „Diagnostika zátěžového astmatu je složitá a fakticky neexistuje zlatý standard testování. Astma se může projevit kdykoliv a kdekoliv a v laboratoři je někdy obtížné či téměř nemožné simulovat jevy, které se stanou při zátěži venku za specifických podmínek. Těžko budeme například simulovat hodinový běh na lyžích v deseti stupních pod nulou,“ popisuje možnosti diagnostiky Dostal.

    Nejprve tedy přijde na řadu anamnéza a popovídání si o projevech potíží. „U zátěžového astma je, na rozdíl od jiných typů dušnosti, typické, že nastupuje až několik minut (většinou více než pět) po začátku zátěže ve vyšším tempu. Vyznačuje se kašlem, dušností, případně pískáním v průduškách, které předcházejí vyčerpání neadekvátnímu podanému výkonu. Pokud pokračujete v zátěži přes dušnost a dojde-li k vyčerpání a únavě dechových svalů, může nastat Dempseyho metaboreflex, při kterém přetížené dechové svaly pracující proti vysokému odporu vyšlou do mozku signál, že jsou odkysličeny, a mozek následně centrálním příkazem ́nouzového zastavení ́ sníží aktivitu v pracujcích svalech a sníží v nich také průtok krve,“ popisuje Dostal. Výsledkem je typická „smrt“ nohou.

    Dalšími kroky jsou jak fyzikální vyšetření, tak nespecifické a specifické testy, které se provádějí na specializovaných pracovištích. Základem je vždy spirometrie a zátěžové vyšetření s monitoringem plicích funkcí před, během a po zátěži. „Existují také speciální testy, jako například test s eukapnickou hyperpnoe či jiné provokační testy. Tyto jsou však již prováděny jen na vysoce specializovaných zdravotnických zařízeních,“ přibližuje Dostal.

    Jak porazit nepřítele

    Pokud má sportovec astma alergické, většinou je se svým stavem obeznámen a ideálně se nachází v péči alergologa i sportovního lékaře, od kterých vyfasuje pokyny a „dýchátko“ pro roztažení dýchacích cest. Spolupráce obou specialistů je vítaná, protože zatímco alergolog nemusí mít potuchy o tom, co znamená maximální sportovní výkon, sportovní lékař se zase nebude stoprocentně orientovat v nejnovějších postupech léčby alergií. Zátěžový astmatik má na rozdíl od alergika horší přístup k informacím. Pokud má sportovec podezření, že se ho tento problém týká, je nejlepší zajít na zátěžový test.

    Astma a doping

    Astma a doping je ve sportovních kuloárech velice přetřásané téma, protože mezi vrcholovými sportovci je oproti ostatní populaci nápadně nadprůměrný počet astmatiků. Problém je, že některé nyní dovolené léky objektivně zlepšují výkonnost o tři až pět procent. „Využití inhalačních prostředků proti astmatu je někdy přesně na etické hraně dopingu.“ míní Dostal. „U určitých tréninkových skupin či národů je inflace astmatu enormní. Je ovšem těžké užívání těchto léků plošně zakázat, protože stále existují sportovci, kteří je opravdu potřebují. Osobně si myslím, že se časem omezí jejich používání na opravdové terapeutické výjimky s povolením na základě prokázané diagnózy a terapeutické efektivity.“

    „Klasickým řešením prevence astmatických záchvatů je užívání inhalačních léků, kterých je celá řada. Jsou jak protizánětlivé, tak úlevové, jako třeba známé Ventolin či Berotec. Neméně důležitým, avšak velmi často podceňovaným krokem, je ale funkční respirační trénink či dechová rehabilitace. Jde o metodu, která fyziologicky správně a efektivně naučí mechanice dechu,“ popisuje řešení astmatického problému běžce Dostal.

    Naučit se správnou ventilaci přitom považuje za základ. „Pokud má astmatik k zúženým dýchacím cestám ještě navíc nesprávnou mechaniku dechu, velice rychle si unaví dýchací svaly. U takového běžce musejí tyto svaly pracovat s mnohem vyšším výkonem, protože překonávají mnohem větší odpor. Pokud nejsou trénované, pracují v anaerobním režimu i přesto, že tělo jako takové ještě jede v režimu aerobním. Díky tomu dochází k předčasné únavě právě dechových svalů, která neodpovídá prováděné zátěži,“ vysvětluje Dostal.

    Funkční respirační trénink je tedy výbornou tréninkovou jednotkou, kterou byste jako zátěžový astmatik měli zařadit do svého tréninkového plánu vedle objemů, temp a posilování. V první fázi se naučíte mechaniku bráničního dýchání v klidu. Jakmile zvládnete správnou vlnu vleže na zádech, zakomponujete tento stereotyp do svého dechového vzoru a začnete ho používat při zátěži. To je ta část tréninku, kdy vám kamarád nebo trenér boří prsty mezi žebra a vy mu je automaticky vytlačujete ven. V poslední fázi můžete přidat dechový trenažér, na kterém budete při zvoleném odporu posilovat dechové svaly. I při tom je ale třeba použít zdravý rozum a nepočítat s tím, že bez práce a tréninku jsou koláče.

    „Bránice je téměř celá tvořena vytrvalostními vlákny, takže kratší silový trénink, který zjednodušeně doporučují někteří výrobci dechových simulátorů, vám jako běžci není moc platný. Doporučuje se hokejistům, judistům nebo starším lidem, kteří mají dechové svaly hodně oslabené. Vytrvalci musí počítat s delším tréninkem. V současné době je asi nejlepším trenažérem švýcarský Spirotiger, který nejlépe respektuje fyziologické principy ventilace v zátěži a podle typu ventilační limitace cíleně řeší konkrétní problém konkrétního jedince. Jde však o zcela jinou ligu jak kvalitou, tak i cenou, než jsou obyčejná dýchátka,“ shrnuje využití dechových trenažérů Dostal. Jako každý cílený fyziologický trénink není ani práce s dechovým trenažérem jednoduchá a vyžaduje spolupráci a edukaci zkušeným fyzioterapeutem či trenérem, který s ním má dostatek zkušeností.

    Trénink na dechovém trenažéru

    Trénink na dechovém trenažéru

    Ventilační limitace se před lety řešila dýcháním přes brčko nebo nafukováním balónků, ale v dnešní době může sportovní medicína nabídnout i sofistikovanější metody. Nácvik roztažení dechových cest, trénink dechových svalů a správné ventilace rozhodně stojí za to, aby člověk zbytečně netuhnul v zátěžích, kde si při troše práce a snahy může užít radost z rychlého běhu.

    Zátěžové astma v přímém přenosu

    Problém se zátěžovým astmatem řeším od začátku svého běhání, kdy mi na spirometrii vyšly hodnoty kapacity plic poplatné desetiletému liliputovi. I bez nich ale vím, že mám problém. Překročím-li při běhu pivní tempo v nízké úrovni zátěže, dostaví se u mě první fáze záchvatu projevující se suchým trhaným pokašláváním, takže už z dálky zním jako početná skupina rozvinutých tuberáků.

    Po překročení určité rychlosti při střední a vysoké zátěži, tedy při každém tempovém tréninku nebo běhu v kopcích, se kašlání změní v sípání. Neviditelná ruka sevře horní část mého hrudníku do pěsti, takže poprat se o každý nádech mě stojí neskutečné úsilí. Výkon jde šupem dolů, energii spotřebovávám jen na to, abych tlačila hrudník proti té neviditelné síle. Každý nádech je boj o dvou fázích – první, kratší část nádechu narazí na zeď jakési záklopky, kterou musím vědomým úsilím prolomit a která ve mně s každým nadechnutím slyšitelně poskočí, zapíská a zahrká, čímž uvádím kolemjdoucí v pobavený smích.

    Když záklopku silou hrudníku přeperu a otevřu, mohu omezeným otvorem ve svém hrtanu dodechnout spásný proud vzduchu. Situace se výrazně zhoršuje za studených zimních holomrazů nebo v horkém a vlhkém předbouřkovém dusnu, kdy mívám dojem, že vdechuji vesmírné vakuum (suchá zima) či hodně vazký olej (mokré horko).

    Problémy s plícemi si každý představí jako decentní pokašlávání do kapesníčku á la Dáma s kaméliemi. Ve skutečnosti jsem jako rajče, tečou mi slzy, lapám po dechu, sípám a hekám a čím víc se dusím, tím víc se moje tělo dostává do krize jen díky stresu z dalšího předpokládaného nedostatku kyslíku. Nedokážu pořádně zvedat kolena, někdo mě škrtí kousek pod krkem, ale jeho ruce nemůžu sundat.

    Vím, že jakmile se jednou do tohoto stavu dostanu, musím okamžitě zvolnit, a pokud znovu překročím určitou tepovou hranici, stejný stav přijde rychleji a v drtivějším vydání než předtím. Klasické běžecké zadýchání mi komplikují návaly kašle, takže si musím vybrat, jestli zakašlat, nebo se nadechnout. Oboje najednou není možné provést a jejich střídání mě ještě více okrádá o už tak nedostatkový kyslík.

    Každý můj tempový trénink se tak stává animálním bojem o nádech. Neběhám do totálního maxima a bolavých svalů, protože mě tam moje plíce nepustí, takže trénink není tak účinný. Ale bez přítomnosti statného ošetřovatele bych padla rovnou na nos a našli by mě až po několika týdnech ožranou od vlčáků, pojišťovacích agentů a drobné lesní zvěře. Při plaveckém tréninku je to věc přímo fatální, protože mi hrozí, že se začnu topit. Možná by z toho byla romantická záminka jak sbalit fešného plavčíka, ale věřte štěstí v lásce nad třímetrovou hloubkou přeplněného bazénu! Snažím se tělu vysvětlit, že se může nadechnout, kdykoliv a kolikrát bude chtít, žádný stres přece, ale odměnou mi je jen motolice jako po pěti panácích a stále více se rozvíjející kašel, který mě natahuje ke zvracení a který doznívá i hodinu po výkonu.

    Před každým ostrým tréninkem sosám z dýchátka spásný Ventolin, ale jeho účinek mi rozhodně nerozšíří plíce natolik, abych s bujarým nadšeným nádechem navýšila tempo o minutu na kilometr. Mírný účinek tam je, zvláště v mokrém horku, ale mému trápení zcela nezabrání. Z osobní zkušenosti znám kladný vliv konzumace sklenky červeného vína nebo několika potáhnutí z elektronické cigarety, ale to se příliš neslučuje se sportovní životosprávou.

    Abych při běhu nezněla jako plicní oddělení na výletě, plavu, cvičím dýchání do bránice a trénuji tempové běhy za anaerobním prahem. Tento trénink odsouvá hranici mého dušení do vyšších rychlostí, ale posun je velice pomalý a moje výkonnost je v poměru k tréninkovému úsilí tristní. „S tímhle kašlem už mi na trénink nechoď!“ řekl trenér, když jsme šli poprvé úseky na dráze. „Ale to je normální, to já takhle mám vždycky,“ sípu a rozhlížím se, kde se v případě nouze vyzvracím.

    Smířila jsem se s tím, že moje startovní čára je výrazně posunuta směrem vzad. Jako bych běžela se zlomenou nohou, i když ve skutečnosti jsou polámané moje plíce. Přesto se nenechám zlomit celá a na běhání se nevykašlu. Miluju sport a posunování fyzických hranic mi umožňuje zažít dobrodružství, na která bych si bez tréninku nemohla ani pomyslet. Ta chvíle dočasného nepohodlí mi za to stojí, i když mám podezření, že mě moje tělo jen nevybíravým způsobem přemlouvá k tréninku disciplíny zvané kavárenské povalečství.

    Bára Topinková, redaktorka RUNGO a beznadějný běžecký případ



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.