Ona
"Na sto kilometrů se dá připravit i za rok," tvrdí, "problém je, že se tělo...

"Na sto kilometrů se dá připravit i za rok," tvrdí, "problém je, že se tělo přizpůsobuje pomalu, proto musíte zátěž přidávat postupně, nespěchat." | foto: archiv Daniela Orálka

Bolest je mou součástí, ale kamarádi nejsme, říká ultramaratonec Orálek

  • 0
Za rok zdolá kolem neuvěřitelných osmi tisíc kilometrů. Běhá za každého počasí, denně, volno si dává maximálně patnáct dní v roce. "Sto kilometrů je z mého pohledu rychlý závod," říká český ultramaratonec Dan Orálek.

Sport, jemuž jste se upsal, je náročný a bolí. Co pro vás bolest vlastně znamená?
Je součástí mě. Na začátku to bylo hodně těžké, postupně ale zjistíte, že je to kus vás, že je to normální. Kamarádku se mi však z ní udělat nedaří.

Kdy bývá bolest největší?
Na trati. V cíli sice máte v nohou celý závod, euforie však bolest úplně potlačí. Nejhorší je, když se bolest spojí s psychikou, to pak můžu i vzdát. Letos se mi to stalo na závodě na sto kilometrů, na šedesátém jsem to zabalil. Jednak mi bylo špatně, jednak jsem si nedokázal představit doběh.

Je psychická bolest horší než fyzická?
Jsou propojené, jedna ovlivňuje druhou. První věc je věřit si, že to dám. Druhá naučit se s bolestí fungovat.

Jak s ní pracujete?
I když vás bolí celé tělo, jedna bolest bolí nejvíc. Je dobré vnímání bolesti střídat, skrze jednu zapomenete na ostatní. Když mě bolí nohy, zapomenu na to, že je mi špatně. Když je mi na zvracení, nevšímám si tolik toho, že mě bolí nohy.

Čím se odlišují ti nejlepší ultramaratonci od ostatních?
Je toho víc, velkou roli hraje hlava, pak kvantita a kvalita tréninků. Odolnost se dá částečně natrénovat, částečně je ale vrozená.

Jak trénujete psychiku?
Stejně jako tělo, nedá se to oddělit. Nejvíc mi dávají závody, tam získám nejvíc zkušeností – a ty zůstanou v mozku.

Teď jste běžel závod na 246 kilometrů. Bylo to drsné?
Byl velice náročný, dvě třetiny účastníků ho nedokončí. Běžel jsem ho 26 hodin a 40 minut. Moje nejdelší pauza byla nějakých čtyři pět minut po osmdesáti kilometrech, potřeboval jsem se přezout.

Přišla krize?
Bez krize to nejde. Pro mě to začíná být nepříjemné kolem čtyřicátého kilometru, později pak často nastupují žaludeční potíže. Nejhorší však je, když se vám začne chtít spát.

Dopřávám si spánek, nejím maso. Jinak nic speciálního

Kolik naběháte ročně?
Kolem osmi tisíc kilometrů.

Míváte někdy volno?
Letos už jsem měl, šest dnů jsem neběhal. Za rok vynechám maximálně deset patnáct dnů.

Běháte za každého počasí?
Ano. Mám pak strašně dobrý pocit, když doběhnu.

Máte trenéra, nebo spoléháte sám na sebe?
Jsem sám sobě trenérem, ale nevím, zda dobrým. Nikoho jiného bych netrénoval. Možná někdy v budoucnu bych byl ochotný někoho vést.

Jak vypadá týdenní tréninkový plán?
Liší se podle období.

Jak je namixován ten aktuální, podzimní?
V pondělí jsem dělal rozklus, kopce, pak výklus, dohromady 30 kilometrů. V úterý 45 kilometrů v terénu, ve středu tempo, celkem 30 kilometrů. Ve čtvrtek 30 kilometrů volněji, v pátek výklusem 12 kilometrů. V sobotu byl závod, maraton, neděle opět výklus, 15 kilometrů.

Jak posilujete vršek těla?
Neřeším to.

Jak regenerujete?
Spánek. Nic víc.

Máte nějakou speciální dietu?
Nic takového, stravu neberu nijak dramaticky. Trochu omezuji maso, jím ho jen dvakrát třikrát týdně.

Je vám jednačtyřicet. Cítíte na sobě věk?
V podstatě se cítím pořád stejně, nemám problém. I výkonnostně jsem na tom skoro stejně.

Do kolika let se dá takhle běhat?
Tak do padesáti.

Kde jsou hranice, kolik se dá běžet v kuse?
Nevím. V Brně jsem běhal na okruhu osmačtyřicet hodin. Uběhl jsem tam 370 kilometrů, bylo to 1 400 kol.
 
Co na to doktor?
Moc k nim nechodím. Chodím jen k obvodní doktorce pro razítka. (smích)

Nemarodíte?
Ne. Jednou za rok mám rýmičku.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE NA XMAN.CZ