Hrubka. Hned na první stránce, dokonce v nadpisu, najdete hrubku. „Pod sochou krále Leonidase,“ stojí tam. Copak ti chlapi neumí skloňovat řecká jména?
Umějí, pochopitelně umějí, ale “Leonid” oběma autorům až příliš připomíná dětství, prožité za panování Leonida Brežněva. Ta hrubka je předznamenání, jakési skryté motto určující rámec vyprávění: právě tím je výjimečné a vymyká se všem univerzálním běžeckým příběhům. Jinak jde o první a poslední překlep v přepečlivě udělané knížce. Knížce, která je takový malý český zázrak.
Můj dlouhý běhŽivotní příběh Daniela Orálka (44 let), nejlepšího českého ultramaratonce. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na Spartathlonu (2011), 10. místo na Badwateru Ultramarathon (2010) nebo trojnásobné vítězství na prestižním závodě na 100 km ve Winschotenu (2008, 2010, 2012). Na přelomu 80. a 90. let dělal atletiku vrcholově, od roku 2003 se soustředí na ultramaratony. Můj dlouhý běh vypráví příběh ultramaratonce Dana Orálka.  Ve své autobiografii popisuje cestu mezi českou běžeckou špičku, věnuje se nejdůležitějším závodům kariéry, vzpomíná na výrazné osobnosti, jakými byli Luboš Tesáček či Caballo Blanco, a také přibližuje svoje potýkání se s bolestí, únavou, pochybami. Součástí knihy je i ukázka tréninkového deníku před Spartathlonem 2011. Kniha má 220 stran, je v ní 43 fotografií a stojí 299 korun. Můžete si ji objednat na www.mujdlouhybeh.cz |
Od první strhující kapitoly (příběh kluka, který nedokáže vstát ze židle, ale když ho zvednou a strčí do něj, tak běží a běží dalších sto kilometrů) sledujeme osobité setkání: vtipný běžec se spojil s nenápadným spisovatelem. Při čtení tak získáte iluzi, že sedíte s nečekaně zábavným chlápkem v hospodě u stolu a ten vypráví… Vypráví o krizích na Spartathlonu i o radostech v Měděných kaňonech, o dětství v moravských Hrušovanech i o mistrovství Evropy juniorů.
Tenisky, tepláky a výjezdní doložka
V prvním plánu čteme příběh “Pana Běžce,” jenže ten se odehrává na samém konci reálného socialismu, během převratu a v průběhu budování kapitalismu. Oba autoři mají cit pro dějiny a paradoxy příběhu: “V prosinci (1989, pozn. red.) mě, Honzu Pešavu a Standu Sojku vyslal svaz na dlouho domluvený start na odborářském krosu v Bruselu. Takže zatímco doma vrcholila revoluce a kampaň za zvolení Václava Havla prezidentem, my jsme ještě s jedním soudruhem z ROH jeli vlakem do Belgie. Byl to hezký závod, deset kilometrů na blátě. Doběhl jsem čtvrtý. Poprvé jsem měl možnost poměřit se s africkými běžci a myslím, že jsem dva porazil. Docela jsem žasnul, když jsem viděl, jak někteří vyrážejí na trať bosí. Pořadatelé jim totiž sehnali moc velké tretry, ve kterých se nedalo běžet.”
Právě v tomto je knižní příběh Daniela Orálka unikátní: nejde o neautorizovanou biografii, která se snaží hvězdu skandalizovat, ale ani o ofiko příběh, jenž je obhajobou všech autorových selhání a vlastní příběh lakuje na růžovo. Danův smysl pro sebeironii a Lubošův tah za příběhem, paradoxem i pointou nás provádějí dětstvím na moravském venkově a porevolučním běháním v Rakousku a Německu s osobitým nadhledem a vtipem - třeba když popisují již pozapomenuté peripetie kolem prvního ročníku Běhu 17. listopadu, kdy se běžci museli proplétat zástupy demonstrantů.
Atletické začátky na venkově, středoškolská dřina u Jiřího Sequenta, marné pokusy dostat se do Střediska vrcholového sportu i první závody s vysněným “lvíčkem na prsou” vyvářejí nakonec jen pozadí pro pochopení Daniela Orálka - ultramaratonce. Toho Dana, jehož kvůli vytáhlé postavě a bílým rukavičkám zná snad každý, kdo se na start nějakého delšího závodu postavil.
Odměna v cíli Spartathlonu
Ale... Jakkoli příběhy z osmdesátých let nejsou tak dobrodružné jako závod v Údolí smrti nebo běh pod dohledem kalašnikovů v mexických horách, přinášejí na druhou stranu dost unikátní pohled na fungování atletiky v tehdejším Československu. Jak pohled na trenéry, kteří pracují v nijak radostných povoláních, jen aby se mohli denně věnovat trénování mladých kluků, tak třeba pohled na střediska vrcholového sportu, kam Dana Orálka opakovaně nepřijali pro “nedostatek talentu”.
“Povedený rok 1988 měl kouzelnou pointu. Na různých českých i federálních šampionátech jsem vybojoval sedm medailí a systému centralizované socialistické tělovýchovy začalo vadit, že někdo, kdo vyrůstá mimo něj, je podezřele úspěšný. A tak jsem dostal pozvánku do tréninkového střediska mládeže. (...) Nafasoval jsem dokonce i boty a teplákovou soupravu, což je dodneška jediná věc, kterou můžu považovat za podporu od státu.”
Zrození ultrabězce
Jakkoli Můj dlouhý běh nelze redukovat na dlouhé příhody z dlouhých závodů, setkání a život s “ultra” knížce pochopitelně dominuje. Dnes se zdá až neuvěřitelné, jak kluk, který běhá dvacet let a deset na vrcholové úrovni, nevěděl nic o fyziologii, spalování tuků ani aerobním běhu.
Dan Orálek si vybírá ty nejtěžší výzvy.
Málo platné: na samém počátku devadesátých let byl internet primárně sítí sloužící akademikům a jakkoli si vysokoškolský student programování Daniel Orálek za prize money z německých závodů koupil první počítač, žádné stránky o běhu tehdy neexistovaly, o knížkách nemluvě. A tak se dočteme, jak bývalý reprezentant a juniorský mistr Československa narazil do zdi. Takřka doslova.
“Uvědomil jsem si, že ultra je zajímavá výzva a že by mě mohlo bavit. A že by mi mohlo i jít. Vždyť mám něco za sebou, jsem přeci BEŽEC.”
A tak se pan běžec rozhodl vyhrávat a lámat rekordy. A začal rovnou na dvanáctihodinovce. “Spočítal jsem si, kolik potřebuju běžet na český rekord, a vyšlo mi tempo 4:40 (na kilometr). Super, tohle přeci býval pro mne lehký výklus.”
Asi tušíte, jak tato epizoda musela nutně dopadnout, ale pan běžec se tehdy divil. A nikoli naposledy. “Bylo to dobré. První hodinu. Druhou hodinu. Ale na konci té třetí jsem zjistil, že se neudržím na nohou. Podlamovaly se mi, jako by mne někdo mlátil zezadu do stehen. Musel jsem si lehnout na beton. A už jsem nevstal. Klepal jsme se zimnicí, byl jsme zelený v obličeji a rty jsem měl fialové jako tonoucí, kterého právě vytáhli z vody. Pořadatelé raději zavolali doktora.”
Přečtěte si rady dana Orálka začínajícím běžcům
Dnes to zní neuvěřitelně, jak snadno se “profík” nechal chytit do pasti hlaďáku, ale vysvětlení není zas tak obtížné. Krom informačního vakua a zrovna tenkrát miniaturní běžecké obce je potřeba vědět, že Dan sice celý život běhal dlouhé tratě, ale to v atletice znamená od pětky výše, tedy 5, 10, maximálně 21 kilometrů. Nikdy neběhal pomalu, nevěděl proč ani jak...
Přesto se tento “ultratragéd” dostal během pár let mezi světovou špičku. I když začátky nebyly lehké. Hlavně psychicky: “Těžko jsem si zvykal na pocit, že lidi, co vypadají, že neumějí pořádně běhat, kymácejí se při každém kroku a vůbec mají hrozný styl, mě při ultra strčí do kapsy”.
Pro mnohé z nás je to útěšné čtení - jak se vrcholový běžec učil běhat úplně od začátku, jak odpadával při každém závodě, aby nám nakonec mohl přese všechno přivézt strhující příběhy ze Spartathlonu, ze setkání s Caballem Blancem v měděných kanonech i třeba z Badwater Marathonu, tedy onoho běhu Údolím smrti, z něhož pochází ona fotka na obálce knihy.
Mimochodem, u Měděných kanonů není špatné se zastavit. “Chtě nechtě jsme celou dobu porovnávali výjevy z Born To Run se skutečností. Jinak to ani nešlo, když jsme po boku měli literární hrdiny, chodili s nimi na výlety, pili s nimi pivo, klábosili o životě. Brzy mi došlo, že tahle knížka je něco jako mayovka pro běžce a že s realitou si Christopher McDougall nakládal po svém. Kolikrát zbytečně přeháněl, jiné věci si romantizoval a někdy si úplně vymýšlel”.
Kdo četl legendární knihu Born tu Run (které se jen v Česku prodala přes deset tisíc kusů), vzpomene si možná na tajemný, v horách ztracený kmen, jenž takřka nejde najít a jehož bojovníci čerpají sílu k celodennímu běhu z chroupání chia semínek. Jenže legendární Caballo Blanco komunikuje normálně e-mailem, k Tarahumarům přijedete v klidu vlakem a chia semínka seženete spíš doma v tržnici než u nich, protože tito indiáni je neznají a nikdy neviděli.
Ale i “dekonstrukci” posvátné knihy podává Dan jemně a s nadhledem, vlastně v jediném odstavečku. Protože to hlavní je samozřejmě běh a zážitky, které přináší. Takže se s českým dlouhovlasým čahounem vydáme mexickými kaňony na trasu závodu, dozvíte se hodně o skutečném životě indiánů i o tom, proč se políčka s mákem nesmějí fotit, a nakonec spolu s Danem oslavíte druhé místo v cíli.
Sympaták s hodně dlouhým příběhem
Marně přemýšlím, proč jsem tuhle obyčejnou knížku tak zhltnul, když nejsem ani běžec, ani nepatřím mezi ultras, a sportovních biografií doma opravdu mnoho nenajdu. Hlavním důvodem je bezpochyby Dan samotný. Je prostě sympaťák a navíc mu to zapaluje, takže jeho postřehy jsou jemné a přitom jdou k podstatě věci.
Za těch třicet let naběhal hodně přes sto tisíc kilometrů, takže má opravdu z čeho vybírat - včetně toho, že se na závodech nebo i na ofiko setkáních světových ultras osobně setkal (a utkal) s mnoha legendami, od Scotta Jurka po Yiannise Kourose. Patří k němu i velká otevřenost, takže některé zážitky z ultrazávodů možná slabší povahy přeskočí - nebudeme předstírat, že 246kilometrový závod je příjemná procházka řeckým venkovem a závodník ji dokončí jen lehce zpocen a zadýchán.
Sto kilometrů je pro Dana Orálka takový fajn výklus.
Jakkoli je Můj dlouhý běh primárně Danova knížka, nelze nepřipomenout toho, kdo ji vymyslel, sepsal a nakonec i vydal. Běžce a novináře Luboše Brabce. Nejlepší na něm je, že si ho kromě jména drobným písmem na obálce nevšimnete. “Literát” je skrytý v pozadí, vlastně o něm vůbec nevíte - přitom každý, kdo kdy nahrával dlouhé hodiny na záznamník, tuší, jak obtížné je z fragmentů historek vytvořit souvislou kapitolu a jak je těžké dosáhnout toho, aby při přepisu, vynechávání, škrtání a přeskládávání do čtivého tvaru nakonec nezmizel původní duch a nálada vyprávění.
V tomto smyslu je Můj dlouhý běh malý zázrak. Když se potká unikátní sportovec, v tomto případě přemýšlivý atlet, s pečlivým a “skrytým” novinářem, může vzniknout ojedinělá knížka. Asi i proto Dan Orálek na pražské autogramiádě vysekl spoluautorovi nejvyšší poklonu, jakou může intelektuál intelektuálovi dát: “Přesně takhle bych to napsal, kdybych měl čas - a kdybych to uměl.”
Pro kluky, holky i gaučisty
Koho trápí špatně přeložené anglické knížky o běhání nebo další nepříliš poučený návod na maraton za tři měsíce, může sáhnout po této svébytné biografii. Nebo možná po neobvyklém průvodci běháním v Česku v posledních třech desítkách let. Nebo… po pozvánce do krásného osamělého světa dlouhých běhů, světa, v němž není nouze o krásné scenerie a výhledy, ale v němž je většinu času každý sám. Protože tisícihlavé hordy u nás ani padesátikilometrové traily, ani stovky na okruzích naštěstí neběhají.
Počtete si, i když zrovna neběháte.
