S manželem už dlouho pracujeme jako diplomaté pro ministerstvo zahraničí, to americké. A díky naší práci se co dva, respektive tři roky stěhujeme. Někomu to může připadat jako krásný, zajímavý a dobrodružný život, a to on také je. Ale neustále stěhování, vybalování, adaptace dětí, hledání základních potravin atakdále atakdále, to vše je dosti vysilující. A proto běhám. Začnu ale pěkně od začátku.
Jako mladá absolventka jsem poznala svého budoucího manžela na košíkové. Hráli jsme proti sobě, on mě zaujal nesmírně hubenýma nohama, já jej bezchybnou trojkovou střelbou. Slovo dalo slovo a já jej začala učit česky. Nás vztah se brzy přehoupnul z učitelka-žák na přítelkyně-přítel a později manželka-manžel.
Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu na okraji Washingtonu DC a začali společný život. Těžko jsem nesla odloučení od rodiny, rodné země, jazyka, jídla - prostě úplně od všeho. A tak jsem začala běhat. Potřebovala jsem chvilku jen pro sebe, kdy jsem mohla být sama sebou, udýchanou, upocenou holkou z Moravy. Zpočátku to byla hrůza - nebyla jsem schopna uběhnout více než pět set metrů (a to jsem několik desetiletí závodně hrála košíkovou a říkala si, jakou mám fyzičku), ale každý den to šlo lépe, snadněji a někdy i dále.
Jak to tak bývá, do pravidelných výběhů zasáhlo těhotenství a práce. Říkala jsem si, že hned, jak se cvrček narodí, k běhání se vrátím. Kdo ovšem nezažil léto v DC, neví jaké to je běhat v osmdesátiprocentní vlhkosti vzduchu při třiceti a více stupních Celsia.
A tak jsem čekala, až se ochladí, pak až malý povyroste, pak až zase nebude tak foukat... Na podzim jsme se stěhovali do Pensylvánie a než jsem se nadála, klepaly Vánoce na dveře. A moje běhací kecky, krásně zaprášené, odpočívaly někde v rohu.
Po roce se manžel dostal do diplomatických služeb a naše anabáze začaly. První zemí bylo Mexiko, bydleli jsme v málem městě Merida na Yukatanu, kde bylo jedenáct měsíců v roce vedro. A pro mne bylo vše nové, strašidelné a vyzývavé. Abych poznala město (a věděla kde něco nakoupit), začala jsem běhat. Pěkně se synem a ve čtyřicetistupňových vedrech. Žádná procházka růžovým sadem.
Když se nám narodil druhý syn, přidal se i on - co se najezdil kilometrů v kočáře po Meridě! Staré babičky prodávající ve stáncích na nás každé ráno čekaly a podávaly mu oloupané banány, mačkaly mu tvářičky a něco majsky švitořily... Přece jen, blonďaté, modrooké dítě je v Meridě vzácností. I já se na ně těšila - věděla jsem, že od nás k nim je to přes osm kilometrů. A to už byla nějaká dálka!
Po Mexiku nás čekal přímý přesun do Ekvádoru. První týdny mi neustále krvácelo z nosu a dásní - to prý bylo tou nadmořskou výškou. Po několika strašlivých bězích jsem byla připravena všeho nechat a válet se raději doma s dětmi. Jenže mi to nedalo. Běhala jsem krátké, intenzivní tratě, poznávala Quito a nové přátele a uvědomovala si, jaké štěstí mám bydlet v tak krásné zemi.
Za jeden z nejkrásnějších běhů v životě považuju dvanáct kilometrů ráno na Galapských ostrovech, kde jsme se s naším malým synkem zotavovali z oboustranného zápalu plic. A výhody tréninku ve vysoké nadmořské výšce? Při návratu do normálních poloh si člověk připadá jako superwoman. Byly chvíle, kdy jsem si při závodech říkala, že nechám kancelářské práce a začnu profesionálně běhat.
Když v Keni unesli kamarádku do Somálska, nevěděla jsem, co si počít úzkostí. Jen díky dlouhým, namáhavým běhům jsem byla schopna v noci spát, přes den chodit do práce a odpoledne být matkou a manželkou.
Praha byla jako sen – z ničeho nic jsem každé ráno běhala z Nebušic na Malou Stranu do práce. Při pohledu na zamlženou Prahu, kterou jsem po ránu měla jako by jen pro sebe, pochopila jsem, že Praha je opravdu nejkrásnější městem na světě. Nic se jí nevyrovná.
A ať si lidé stěžují na Pražany - já měla jen ty nejlepší zážitky. Tři roky jsem běhala do práce a skoro nikdy neopakovala tu samou trasu - přes Divokou Šárku, přes Hanspaulku, přes Strahov, kolem řeky, když jsem měla více času, tak i přes Roztoky...
Stěhování do Etiopie jsme všichni dlouho oplakávali. Synové kreslili obrázky plotů s vysokými ostnatými dráty a všem vykládali, že žijí ve vězení. Sehnání základních potravin jako mléka, chleba, másla, cukru nebo mouky bylo zaměstnáním na plný úvazek. A tak jsem zase začala běhat - kolikrát se po mne vrhali divocí pouliční psi, kolikrát jsem šlápla na uříznutou kozí hlavu nebo musela odolávat nepříjemným poznámkám místních obyvatel, ani nespočítám. Získaná svoboda byla k nezaplacení.
Díky běhání jsem poznala úžasnou partu spoluběžců a společně jsme poznávali krásy Etiopie. Začali jsme pořádat závody na nejexotičtějších místech Etiopie a čím divočejší, tím lepší. S mnoha jsem pořád v kontaktu a plánujeme, že se v roce 2015 všichni setkáme v Kapském městě a zaběhneme si spolu opět ultramaraton dvou oceánů.
Nás život je divoký, zábavný, nepředvídatelný, stresující a jedna z věcí, která mě drží při smyslech a dává mi v něm sílu pokračovat, je běhání. Dnes se ke mně přidávají i synové - roste mi v nich krásná konkurence. A když je vidím, říkám si - má to cenu.
Rostou z nich fajn kluci, kteří se jen tak něčeho neleknou a ani v pubertálním věku se nestydí vyběhnout si s mámou, dát ji před kamarády pusu, chytnout ji kolem ramen a strávit večery povídáním. Přeji i ostatním běžcům a běžkyním, aby si v běhání našli své kouzlo, svůj klid a jistotu a aby poznávali své okolí po svých!
Napiš svůj článek i TY
Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.  Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
