Proč zrovna oběhnout Česko, co vás k tomu vedlo?
Ten nápad jsem nosil v hlavě už poměrně dlouho. Původně to pro mě byla spíše výzva motivovaná touhou otestovat sám sebe a zkusit si takovou zátěž. Postupem času se však můj cíl trochu změnil. Prvotní záměr sice zůstal stejný, ale přidala se k tomu i touha být měsíc jen sám se sebou a vidět více z krás naší země. Vybral jsem si proto pro svou cestu měsíc květen, abych mohl pozorovat jarní přírodu, jak se říká, v přímém přenosu. Předchozí rok jsem navíc strávil cestováním a prací po světě, a o to víc jsem tak na cestu po Česku těšil.
Pokud se člověk rozhodne pro takovou výzvu, musí mít asi hodně natrénováno.
Přiznám se, že má běžecká příprava byla opravdu bídná. Ještě dva týdny před startem jsem u nás ve Špindlu absolvoval skialpový závod, takže jsem se soustředil spíše na lyže. Od začátku roku do konce dubna, kdy má cesta začala, jsem tak naběhal zhruba jen 400 kilometrů. Rozhodně by bylo lepší mít naběháno daleko více, a to ideálně s plným batohem a po pevném povrchu. Na druhou stranu jsem byl zvyklý sportovat zhruba šestkrát týdně, takže s fyzičkou jsem na tom nebyl vyloženě špatně.
Oběhnout Českou republiku vám trvalo 33 dnů. Nebyl problém na takovou dobu zmizet?
Vlastně to bylo jednoduší, než by se dalo čekat. Připadá mi, že často vynakládáme více energie na to, abychom našli důvody, proč něco nejde, než abychom se snažili přijít na to, jak problém překonat. Samozřejmě jsem to měl jednodušší v tom, že se nemusím starat o vlastní rodinu. Plán mi navíc schválila i má snoubenka, která tak měla měsíc na plánování naší svatby, aniž bych jí do toho moc kecal.
Kdo je Matěj Švec?Narodil se před 26 lety ve Špindlerově Mlýně. Odmala rád sportoval, ale o nápadu oběhnout Česko začal vážně přemýšlet až před třemi lety. Poté, co se vrátil z roční zahraniční cesty, se 27. dubna rozhodl, že svůj dlouholetý sen uskuteční. Cesta mu zabrala 33 dnů a celkově Matěj zdolal okolo dvou tisíc kilometrů. Podrobnosti o jeho cestě můžete zjistit na webových stránkách, kde najdete i detailnější popis trasy. |
Jak probíhalo plánování vaší cesty?
Musím se přiznat, že v plánování jsem hrozný, a proto jsem do detailů nic neřešil. Měl jsem jen hrubý návrh trasy s vytyčenými body, které chci navštívit. Mým nepsaným pravidlem bylo běžet co nejblíže hranicím, ideálně po turistických cestách. Zřejmě by se dala najít zajímavější cesta a mohl jsem mít lépe připravené i doplňování jídla a vody. Na druhou stranu ale musím říct, že mi takový přístup vyhovuje. Nemusím být svázaný, nerozhodí mě, když něco nevyjde podle plánu a problémy se učím řešit operativně. Navíc jsem byl díky tomu často sám překvapený, na jakém úžasném místě jsem se ocitl, i když bych jej při předchozím plánování do své cesty pravděpodobně nezahrnul.
Ani jste příliš neřešil, co si vzít s sebou?
To jsem naopak promýšlel hodně do detailů. Bylo totiž důležité, aby se mi všechno potřebné vešlo do batohu. V podstatě jsem do něj musel vmáčknout kompletní vybavení pro pobyt v přírodě, jako je stan, spacák, karimatka, oblečení proti dešti, potřeby na vaření, foťák, mobil a další nezbytnosti. I přes to, že toho nebylo zrovna málo, podařilo se mi, aby můj batoh vážil pod pět kilo.
Matějovo přechodné bydliště
Jak vypadal váš běžný den?
Každý den začínal budíčkem ještě před šestou, ale vybíhal jsem často až kolem sedmé. Zhruba do jedné hodiny jsem se vždy snažil pohybovat co nejplynuleji, abych urazil větší část z toho, co jsem si v onen den stanovil. Pauzu jsem míval zhruba hodinu. Končil jsem většinou v osm večer, ale často se mi cesta protáhla. I když jsem byl denně v pohybu 10 až 14 hodin, většinou jsem neběžel celou dobu. Zpravidla se jednalo o takový indiánský běh, při kterém jsem urazil průměrně 65 kilometrů. Dny byly ale různé, někdy jsem běžel skoro po celou dobu, jindy jsem většinu cesty pouze šel.
Ať už jste běžel nebo šel, urazit denně okolo 65 kilometrů je pro tělo nepochybně velká zátěž. Jak na ni reagovalo?
Prvních pár dnů jsem se cítil po fyzické stránce naprosto v pohodě, ale drsný terén, spousta kilometrů a převýšení si brzy vybrali svou daň. To se projevilo obzvláště bolestí v kolenou, ale postupně docházelo k dalším menším i větším fyzickým problémům. Postupem času se, ale tělo zátěži začalo přizpůsobovat.
Myslíte si, že je při takové cestě hraje důležitější roli fyzička nebo psychika?
Psychika je při takové akci rozhodně důležitější, než fyzička. I když prší, člověk je promočený, čeká ho 20 kilometrů po asfaltové cyklostezce a všechno ho bolí, musí si najít něco pozitivního. Jako třeba to, že tady tak nádherně voní pokácené dřevo, a že bych místo toho všeho teď mohl sedět v kanceláři. Navíc jsem si díky téhle cestě plnil jeden ze svých snů, a to je přesně to, co v životě chci. V takovém případě nezbývá než říct děkuji a plahočit se dál.
Jak jste na své cestě řešil běžné denní věci, jako je třeba sprcha?
Přiznám se, že sprchu jsem příliš neřešil. Jednou jsem se zastavil v kempu, abych si vypral. Bylo totiž několik dní po sobě hrozné vedro a ani merino už to nezvládalo. Netekla tam sice ani teplá voda, ale i tak to pomohlo. Jednou jsem taky spal u příbuzných ve Vimperku, kde jsem měl k dispozici koupelnu. Pořádně jsem se taky vykoupal, když jsem v Hřensku přeplavával Labe. Párkrát jsem navíc taky dost zmokl, a i to se počítá ne?
Čerstvá pokrývka krup na Šumavě
To rozhodně. Ale dokážu si představit, že za špatného počasí jste měl asi úplně jiné starosti. Zažil jste během své cesty okamžik, kdy jste si říkal: co to vlastně dělám, proč se na to nevykašlu?
Při mé cestě nikdy nenastal moment, kdy bych to všechno chtěl vzdát, a to dokonce ani tehdy, když mě zdolala nemoc a já musel na dva dny kvůli vysoké teplotě cestu přerušit. Všechno je to o nastavení v hlavě. Stanovil jsem si cíl, kterého jsem chtěl dosáhnout a odhodlaně jsem si za ním šel. Ne, že bych si nepřipouštěl možnost neúspěchu, jen jsem byl připravený bojovat, co to půjde. Jednou se mi podvrtl kotník a něco v něm zvláštně luplo. Nohou mi projela bolest a hlavou bleskla myšlenka: ani nevstávej, nemá to cenu. Ležel jsem tam v dešti a bylo mi jasné, že i vůle má svoje limity, a pokud jsem si něco zlomil, zřejmě s tím nic nenadělám. Naštěstí jsem to ale rozchodil. Hnacím motorem pro mě byla i místní krajina. Byl jsem nadšený z toho, jak to všude krásně voní a kvete a těšil jsem se díky tomu opravdu z každého dne. Což ale není v rozporu s tím, že jsem si občas zanadával.
Je nějaké místo, které jste během své cesty navštívil, a líbilo se vám tolik, že byste se tam někdy rád vrátit?
Těch míst je spousta, máme to tady vážně nádherné. Pokud bych si měl ale vybrat jen jedno, byla by to asi oblast Bílých Karpat. Překvapili mě tu nádherné výhledy, krajina i převýšení. Ale líbily se mi i místa, která už jsem znal z dřívějška. Například dát si snídani na Rozvadově, který jsem v minulosti už navštívil, bylo jedním z mých cílů už od začátku cesty.
Jaké byly vaše pocity po skončení cesty?
Jak říká lezec Mára Holeček, na vršku je prd. Oběhl jsem sice Českou republiku, ale můj život se tím nezměnil. Až mě samotného překvapilo, že jsem necítil žádnou extrémní míru euforie, zadostiučinění, nebo úlevy, prostě nic. Těžko se to popisuje, ale je to tak. Jeden můj kamarád mi pak řekl, že to svědčí o tom, že pro mě teď přítomnost znamená mnohem víc, než minulost.
Odměna po těžkém dni.
Když se nedostavila euforie ani pocit štěstí, jak byste se rozhodl dnes, když už víte, co by vás na cestě čekalo? Šel byste do toho znovu?
Rozhodně tím nechci říct, že pro mě byla cesta zbytečná. Viděl jsem spoustu zajímavých míst i nádhernou krajinu, která mi po dlouhé době v zahraničí připadala, jako bych ji viděl poprvé. Zažil jsem toho opravdu mnoho, od okamžiků totálního vyčerpání a slabosti, až po pocity nekonečné svobody, obrovské energie a radosti ze života. A právě kvůli tomu ničeho nelituji a šel bych do toho klidně znovu.
Oběhnout Česko bylo vaším velkým cílem. Je nějaké přání, které si chcete splnit příště?
Další běžeckou metu, kterou bych chtěl splnit, zatím nemám, ale co není, může být. Mám totiž rád výzvy, a tak je možné, že se v budoucnu k něčemu opět vyhecuju. Kamarádi už mi vymysleli, že bych mohl plavat z Hamburku proti proudu po Labi, ale plavání moc nemusím, takže do toho asi nepůjdu.
