Když jsem začínala běhat, bylo to úžasné. Pokroky se dostavovaly tak rychle, že než jsem je mohla oslavit, byly tu další. A to mě hnalo dál a dál. Pořád bylo kam kráčet a skalpy vytyčených cílů jsem sbírala stejně rychle, jak se mi plnil šatník běžeckým vybavením.
Nejdřív jsem si pomalým během prodlužovala vzdálenosti, budovala si vytrvalost. Přihlásila jsem se na první závod a pak začala pracovat na rychlosti. Závodů přibývalo jak do četnosti, tak do rozmanitosti. Vše se zvrtlo, když jsem poprvé regulérně bojovala o bednu a bylo z toho DNF: ta zkratka znamená Did Not Finish, tedy „nedokončil/s závod“.
Zmohlo mě koleno, které mi jasně naznačilo, kde jsou mé limity, a já se musela omezit na běhání do deseti kilometrů. S prací v RUNGO.cz a sice dobrodružným, avšak nepravidelným životním rytmem, jsem navíc rezignovala na konstruktivní trénink. Zálibu jsem však našla v něčem novém.
Můj partner Marek mě naučil mít z každého běhu nikoliv honbu za tempem, nýbrž výlet za přírodou, fotkami. Naučila jsem se na výběhu zastavovat za krůpějemi rosy či úlovkem fotografie „Boltíka“, jak jsme říkali každému hlemýždi.
Ne že by se mi tyto chvíle během let omrzely, to vůbec ne, ale nějak jsem bez řádného tréninku a jasně daných cílů začala lenivět. Nezřídka jsem se musela do běhu začít přemlouvat. Naskakovaly mi do mysli ty samé výmluvy ze školních let, kdy se blížila doba zápočtů. Trvalo to měsíce a krize ne a ne odeznít.
Ze zóny komfortu se mi však podařilo vyskočit. Řeknu vám jak, třeba to bude inspirací i pro vás.
Začalo to Markovou iniciativou věnovat se tělu, přetíženému jednostranným pohybem, komplexně a odevzdat se do rukou odborníků. Nemohla jsem ho v tom nechat samotného a do pokusu šla s ním. Poprvé v životě jsme chytli do ruky kettlebell a na chvíli odložili běh. Psali jsme o tom v těchto článcích. Nový druh pohybu resetoval nejen mé tělo, ale i mysl. Začala jsem se těšit na další lekce, cvičila jsem i doma a neběhala. Pohyb a dřina byly opět radostí, hýbala jsem se bez námahy, a jak asi správně tušíte, začala jsem se těšit, až zase vyběhnu.
Od té doby běhám zase s chutí a občas doma cvičím s kettlebell, vše podle chuti. Anebo vyrazím na kolo. Nebaví mě pořád jen běhat. Mít možnost si vybrat z vícero sportů mě neskutečně vzpružilo, a tak jsem si pořídila silniční kolo. Celé dva roky, co po tom Marek (vlastnící silničku) toužil, jsem si nebyla jistá. „Baví mě les a hraní si s terénem, co budu dělat na silnici, pořád jen asfalt?“ ptala jsem se. Navíc se bojím vysokých rychlostí.
Pak ale nastal čas obohatit sportovní život, cítila jsem to v sobě, uzrálo to. A propadla jsem tomu. Jak jsem někdy mohla vůbec váhat? Miluju vyrazit brzy ráno před prací na dvě hodiny, jen tak s vodou a jednou tyčinkou v dresu, nalehko. Do toho jsem zařadila domácí cvičení HIIT a závislost na pohybu je na světě. A co víc, jsem vděčná za každý den, kdy není počasí na kolo, když mrholí a je chladněji, a já zavážu tenisky. Při zvuku dotahované smyčky a zajíždějícího zipu šustky se už v duchu rozbíhám a nechávám starosti za sebou.
Má láska k běhu prošla svým vývojem, proměnou a dál ve mně zraje. Už nemá podobu pošetile honěných kilometrů, ale hlubokého pouta, které se nepřetrhne. Každý sport má něco do sebe. Běhání je sice úplně super, ale často jemu prospěje nejvíc to, když si ho člověk udělá vzácnější a prostřídá ho s jiným sportem, pohybem, který ho také baví a který má rád, ať už je to cokoliv.
