Ležím na pláži a pozoruji surfaře, jak se prohánějí po hladině Brněnské přehrady přezdívané „Prigl“ a představuji si, jaké to bude, až tady poběžím kultovní brněnský závod.
TRIEXPERT Vokolo priglu
|
Je začátek října, slunce se občas prodírá mezi mraky a já stojím na startu závodu, který je již šestým rokem pevně spojen s Brnem a jeho přehradou. Stojím v druhé vlně a za zvuků Eye of tiger sleduji, jak ta první vyráží na čtrnáct kilometrů a sto metrů dlouhou trasu. Přemýšlím, jestli dokážu svůj čas dostat pod hodinu a šest minut, což by znamenalo běžet příští rok společně s eliťáky v první vlně. Dříve než spočítám, jakým tempem bych měl běžet, je tady start a já vybíhám společně s dalšími stovkami běžců směrem ke hradu Veveří. První kilometry zvlněné silnice člověku nedávají vydechnout. Snažím se při každém seběhu zpevnit střed, naklonit se a s minimálním výdejem energie předbíhat ostatní běžce. Naopak do kopce drobím krok, běží se sice po asfaltu, ale stoupání odpovídají lehčím horským běhům.
Díky příjemně chladnému počasí nepociťuji žízeň, přesto oceňuji, když na šestém kilometru dobíhám k občerstvovačce. Beru kelímek s jonťákem, kus banánu a téměř bez zpomalení vbíhám na most s nádherným výhledem na Veveří. Nevím, jestli mi dodal více energie jonťák nebo ten krásný výhled, ale zrychluji. Hurá do lesa na obávanou část, skalky.
Do kopce předbíhám. Bohužel, jakmile se trasa zlomí dolů, na skalnatém úseku narážím na zeď běžců. Trekem pro dva až tři lidi se běží středem a nemohu bezpečně předběhnout. Nevadí, snažím se odpočívat. Bohužel pomalý běh z kopce nedělá dobře mým kolenům. Pod kopcem zjišťuji, že nemůžu zrychlit, při každém kroku cítím píchání v pravém kolenu. Snažím se nemyslet na bolest a užívat si nádherné přírody. Dobrovolníci kolem cesty freneticky fandí. Nevnímám bolest, vnímám jen les, vodu, spoluběžce a fandy.
Vokolo Priglu 2015. Vítěz Jiří Homoláč.
Druhá občerstvovačka oznamuje desátý kilometr, už jen čtyři kilometry a je tady cíl. Bolest se vrací, ale tady už nefandí jen dobrovolníci. Přidávají se k nim i diváci, rodiny a kamarádi běžců. „Makej, Michale makej! Super už jen kousek,“ řičí na mě kamarádi surfaři. Seberu se a znovu přidávám. Mačkám ze sebe poslední zbytky sil. Pohled na hodinky mi dává tušit, že cíl, tedy hodinu a šest minut, nepokořím. Přesto se rvu s každým metrem, bolestí a vlastní hlavou. Cílová rovinka do kopce, stupňuji tempo, ještě pár běžců musím dát a je to za mnou, cíl.
S medailí na krku a úsměvem čekám na další závodníky. Přemýšlím, co příští rok. Tohle přece není všechno, co dokážu. Sem se vrátím. Prostředí Brněnské přehrady si o závod říkalo a je dobře, že se ho v Triexpertu chopili. Závod má perfektní zajištění, pro Česko netypický, ale praktický start ve vlnách, zajímavou členitou trasu a pohodovou atmosféru, tak typickou pro Brno. Stojí za to ho alespoň jednou běžet.
