Když se na horách zavřou sjezdovky a já dostanu chuť jít si ještě zaběhat, často není kam. Po silnici se mi to zdá nudné a kvůli tmě i nebezpečné. Nejlepší mi tak přijde vrátit se na opuštěnou sjezdovku. Tam se ocitnu v nádherně tichém světě, kde jsem plně pánem svého tempa. Někdy se snažím urvat každý metr co nejrychleji, jindy si naopak na pohodu vychutnávám prostor mezi osvíceným údolím a hvězdami nad hlavou. Společně s Měsícem svítí většinou tak jasně, že ani nepotřebuju čelovku.
Alpské svahy mnohdy osvětlují i sněžná děla. Díky rozlehlosti rakouských středisek navíc ještě i v sedm hodin večer můžu běžet po příjemnějším neupraveném terénu, protože rolbař na daný úsek zatím nedojel. Na českých horách jsem tou dobou už všude, kde jsem to zkusil, klouzal po tvrdém uhlazeném manšestru, do kterého cestou nahoru sotva zapíchnu hůlku, natož nohu. Na prudších místech jsem si pak připadal jako na tobogánu ve špatném směru a některé úseky musel jít úhlopříčně, abych je vůbec zdolal.
Alpskou sjezdovku jsem letos zkusil v běžeckém poprvé a možná i naposledy. Druhý den jsem totiž zjistil, že zákaz vstupovat tam po páté odpolední je nalepený snad na každém rohu. Je to hlavně kvůli bezpečnosti, aby se někdo nepřimotal do lan, která někdy pomáhají rolbám zvládat pohyb na krkolomných úsecích. Nejspíš proto jsem za celých zhruba devadesát minut neviděl ani živáčka.
Naopak třeba na krkonošské Černé hoře jsem zažil ruch skoro jako ve dne. Cestou nahoru jsem potkal dva horaly se psem, kteří se následně uvelebili v dřevěné budce uprostřed sjezdovky, pustili si televizi a nejspíš tam i přespali. Pár set metrů pod vrcholem kolem mě na lyžích prosvištěla rodinka s malými dětmi. To už mi přišlo na hraně, ale předpokládal jsem, že to tam dobře znali. A když jsem se vydrápal na vrchol, vyloupl se za mnou chlapík na skialpech, který šel na návštěvu ke kamarádům na horskou chatu. I čeští rolbaři byli docela přátelští, maximálně na mě křikli, ať si to valím po kraji.
Občas si rád dám slušně do těla, na horských nočních bězích ale nejvíc miluju výhledy. Ať už se vydrápu kamkoli a podívám se pod sebe, je to skvělá odměna. Připadám si v tu chvíli splynulý s přírodou a vysoko nade všemi problémy. To si užívám, předtím než přijde další radost, sešup dolů.
Ticho přerušuje pravidelné křupavé boření nohou do sněhu. Místy se radši sklouznu, což mi přijde bezpečnější i zábavnější než běžet. Když to pustím a naberu rychlost, tak za chvilku musím do sněhu zapichovat hůlky, aby mě zbrzdily. Seběh noční sjezdovky mi připadá jako rychlý tanec, kdy balancuju na hraně radosti z pohybu a pádu, který může přijít s každým krokem. Snažím se být co nejopatrnější, vždycky mám s sebou i mobil pro případné přivolání pomoci.
Běh po zasněžených horách navíc beru jako dobrou přípravu na horské závody. Sjezdovky jednak nabízejí velké převýšení a také mi pomáhají zlepšit techniku našlapování a práci s běžeckými hůlkami na smekavém terénu.
