Život prý začíná v padesáti. Něco na tom bude. Poté, co jsem se vysvobodil z těla aktivního odpůrce jakéhokoliv pohybu, objevuji spousty a spousty novinek. Například jsem nikdy v životě nestál, natož neběžel či neležel, na běžícím pásu. Představoval jsem si to nějak jako na tomto videu, čili že vkročím na pás a bude ze mě hvězda.
Nikdy předtím jsem neslyšel o bájné Mount Ventoux v Provensálských Alpách. Nejblíže jsem byl se svými vědomostmi u provensálského koření. A teď toto: Vyběhni na Mount Ventoux na běžícím pásu!
Nebýt party okolo Rungo.cz, nikdy bych se na pás neodvážil, nikdy bych nenavštívil žádnou veřejnou pásovnu.
Běhám rád a běhám hodně, ale představa běhu na pásu mé myšlenky vždy posouvala kamsi do temné laboratoře, kde hlodavci, běhající v drátěném bubnu, svou neúnavností točí generátorem, aby veselým vědcům nabili mobily. Představa, že nemám kam utéct před stejně funícím a stejně potem smrdícím běžcem na vedlejším pásu, nemám si kam uplivnout, mi v mysli rozsvěcí červenou kontrolku.
Ovšem výběh na Mount Ventoux byl hlavně o setkání s běžeckými přáteli. Proto jsem se na pás odvážil vstoupit i já, ač tuto aktivitu již pravděpodobně nebudu více vyhledávat. Když už si dát na hubu, tak mezi přáteli, zadarmo a s tombolou.
Na čem jsme běželiinSPORTline inCondi T5000i Výkon motoru: 3 HP |
Happening se podařil. Pásový opar jsem si nepořídil. Dokonce jsem odcházel s pocitem polichocení. Asi.
Hodinu před koncem virtuálního horského výběhu vtrhl na akci chlapík v tílku Dukly, prohlašoval se za důchodce. Tak trochu terminátor, tak trochu Zátopek, tak trochu Cuckoo’s Nest, tak trochu ‘all bad liquid chalk marker’, tj. označovač všeho blbého. Byl rozhodnut, že buď ‘blbý’ běžící pás předběhne, zostudí, nebo jej alespoň zavaří. A k tomu mu pomáhej Bůh Dukly.
Když jsem na pase lapal po dechu a čůrky potu se vsakovaly do tkaniček bot, naklonil se tento Zátopkův duch nad měřáky rychlosti a pronesl něco jako: “Ty tam máš navolený turistický výšlap?”
Nemohl jsem dělat vůbec nic, byl jsem právě zaklet do hlodavce a soustředil se na nabíjení mobilu a také na to, abych si nerozhodil sandál.
Když jsem po doběhu hledal rovnováhu a místo, kam se v tichosti vyblinkám, přišel Duklaman za mnou s otázkou, kolik mi je, že jsem na tom dost blbě. Procedil jsem mezi zuby, že padesát tři s akcentem “těsně před smrtí”.
“No, tak to jsi ještě mladej kluk,” pronesl rezervní Zátopek a já nevěděl, jestli mi lichotí, nebo mi říká, že jsem lůzr. Lichotil, že ano? Jenže já s vojáky netančím.
Poznámky z redakceDo našich prvních dopoledních výběhů se zapojila především velká spousta dětí, pro které bylo první setkání s běžeckým pásem nevšedním zážitkem. Vše náležitě prozkoumaly a následně si na páse počínaly jako staří mazáci. Pohodové tempo výběhu nám však odhalilo, že aplikace ovládající běžecký pás (a jeho náklon na základě námi zvolené trasy z Google Maps) zvládá pouze výběhy o maximální délce 100 minut. Z tohoto omezení se pro nás však stala výzva! Ve skupině lidí, která zrovna postávala kolem pásu, jsme se domluvili, že celou tradiční trasu z Bédoinu až na samotný vrchol Mont Ventoux, která měří 21,6 kilometru s převýšením kolem 1 600 metrů do těch 100 minut prostě vyběhnout musíme! Střídání na páse po pěti minutách dalo všem dostatek kuráže, že zhruba vypočítané tempo kolem 4:50 na kilometr jsme překonávali hned od prvních metrů a někteří "sprinteři" kolegiálně stlačili tempo i pod 3 minuty, aby získali náskok pro ostatní. Z výzvy se stala velká zábava, adrenalin stoupal, a když poslední člen štafety dobíhal na vrchol s desetiminutovým náskokem, fandili a povzbuzovali jsme jak ve finále olympiády. Běžecký pás se nezastavil celý den a kratší trasu výběhu na samotný vrchol, kterou jsme měli připravenou s ohledem na stominutový limit, jsme nakonec vyběhli hned devětkrát. Filip Marvan |
