• Jak jsem (ne)běžela Valašský hrb (10, 20, 30 a 50km)

      14:37
    Týden po nedokončeném ultra (z 86km uběhnuto 43km) jsem byla nahlášená na závod, který byl pro mě novým. Ne že bych ultra ještě neběžela. V minulém roce jsem absolvovala dva závody přes 60km. Jenže neběžela jsem sama za sebe, ale vždycky jsme běželi v páru. Což bylo pro mě po psychické stránce jednodušší. Všechno je jednou poprvé, a protože mám v plánu opět stejné tratě absolvovat sama, byl pro mě tento závod dost důležitý.

    | foto: Věra Dočkalovápro iDNES.cz

    Ráno jsem nabrala ještě další tři spoluběžkyně, Jarku, Evku a Terku, a mohly jsme vyrazit. Cesta trvala necelé dvě hodiny. Pár kilometrů před příjezdem na místo nám Jarka říkala, jestli víme o tom, že se parkuje 7km od místa startu, pokud nemáme kartu pro děti. Propozice jsem si pročítala a nikde jsem to nenašla. Prý to šlo mailem, ale já jen dostala mail ohledně parkování rodičů s dětmi. První malý zádrhel. Zastavily jsme u parkoviště pro rodiče s dětmi a tam se nás organizátor ptal, jestli naše vozidlo je čtyřkolka. (Jestli má náhon na všechny čtyři kola). Protože jsem jela samozřejmě od manžela služebním vozidlem, tak v tomto případě jsme měly obrovské štěstí. Poslal nás ke startu, kde byl další organizátor a položil tu samou otázku. Odpověděly jsme ano a organizátor řekl: „ Tak prosím 50kč“ Vylovila jsem je z batohu a poslal nás zaparkovat. Místo hned pod startem. Opravdové štěstí.

    Nejdřív jsem si musela vyvzednout číslo, potom navštívit wc a už se chystat, protože jsem stratovala z naší skupinky jako první. Naštěstí jsem si vše potřebné připravila doma. Batůžek si tentokrát vezmu, ať je tam občerstvovaček kolik chce. Ještě foto jednoho z běžců na 50 km. Shodila jsem jen nepotřebné věci a odevzdala je děvčatům včetně klíčů od vozidla. Kdyby si náhodou některá z nich ještě něco potřebovala vyzvednout. Ještě chimpanzee (dobrá výživná tyčinka), zapít a můžu se postavit na start. Snídala jsem moc brzy a už byl hlad.

    Všechny tři holky se nahlásily na 20 km a já na tu nejdelší trasu 50 km. Proto ten dřívější start. Holky vybíhaly o hodinu později. Před startem jsem se dozvěděla ještě jednu novinku. V propozicích stálo, že když se v průběhu závodu nebudu cítit na tu vzdálenost, na kterou jsem se zaregistrovala, klidně můžu po otočce na 20km nebo na 30km doběhnout do cíle a budu zařazena do kategorie, kterou jsem uběhla. Den před startem nakonec bylo toto pravidlo zrušené. Důležitý moment pro tento závod.

    Na startu ještě instrukce ohledně trasy, setkání s lidmi, které jsem již dlouho neviděla a popřání si hlavně doběhnout do cíle. Začátek trasy pro závodníky na 20 km a 30 km byl stejný. Jen závodníci na 20 km měli otočku u druhé občerstovací stanice. Ostatní závodníci se otáčeli stejně, jenže závodníci na 30 km dobíhali do cíle a na 50 km probíhali cílem a běželi dál. Proto ta původní možnost ukončit závod dřív. Pro ultra závodníky byla poslední otočka na 42. km.

    Start. A jde se na věc.

    A protože to byl závod v kopcovitém prostředí, proč nezačít na začátku hned do kopce. Začala jsem rozlišovat kopce na běhatelné a neběhatlné. Do 20 km byly asi dva úseky, kde jsem opravdu šla. A nejen já. Jinak všechny kopce, které jsem uznala za běhatelné (dlouhá mírná stoupání, nebo prudší kratší kopec), jsem vyběhla. Nijak zvlášť jsem to nehonila, protože jsem věděla, že mám ještě dalekou cestu. 

    Přečtěte si také

    Příroda ukázala neskonalou krásu. Po pravé straně jsem měla nádherný výhled na sluncem zalité hory. Bylo krásné počasí. Ze začátku jsem myslela, že moje oblečení bude na překážku. Čím výš jsem vybíhala, tím více foukal vítr a tím pádem jsem byla spokojena s tím, co mám. Po konzultaci s odborníkem na běhání v terénu – Vítkem Kněžínkem (Triexpert) - mi byly doporučeny Adidas adisero XT. Dobře jsem udělala. Měkký povrch, kameny, bahno, kořeny, občas asfalt. Prostě různorodost povrchu. Boty držely v terénu perfektně. Mělo to jen jednu vadu na kráse. Od 15. km už jsem cítila puchýř na pravém malíčku. Čím déle jsem běžela, tím více jsem po doplňování tekutin natékala a tím více mě pravá noha začala dost tlačit na prstech.

    První desítka byla zařazena do kategorie běhatelná. Zde byla druhá občerstvovací stanice. Meloun, banán, první sůl a hlavně ionťák. Bohužel kolu neměli. Druhá desítka začala hodně prudce do kopce. Čili kategorie neběhatelná. Vzpomněla jsem si na loňský závod v Tatrách na poslední den. Chodníček pěkně do nebe. Stále jsem ještě byla optimisticky naladěná. Jednou ten kopec skončí. A taky, že ano. Pak chvíli rovinka a zase dlouho z kopce. Začala pasáž z kopce do kopce – někdy běhatelné, někdy neběhatelné. Zde se to krásně střídalo. Občerstovací stanice byly na každém pátem kilometru. Zatím jsem nepotřebovala z batůžku vůbec nic. Pouze magnezii neperlivou. 

    Cestou k obrátce jsem potkala známého fotografa, který si neopomněl udělat fotku. Po několika metrech po otáčce na 30 km (17 km) mě potkala další kamarádka Adéla, kterou jsem již dlouho neviděla. Volala na mě za zády, jak to jde. Odpovědla jsem, že to ještě stále běhá a rovnou jsem se ji zeptala, z které strany mě bude předbíhat, ať před ní nekličkuji jak zajíc. Takové setkání vždy potěší a hlavně nakopne a stává se součástí hnacího motoru. Po dalším doplnění energie, kde už beru meloun a obaluji v soli, tato kombinace už mi začíná chutnat, začne na mě mluvit v kopci (kategorie neběhatelná) jeden z běžců: „ Věrko, pojď, pojď.“ Poznávám hlas – Tomáš Kalina, další z týmu Triexpert. Oplatila jsem mu povzbuzování, ale sdělila jsem mu, že mám delší trasu a popřála mu doběh do cíle. 

    Návrat na občerstvovací stanici na 10. km byl právě z větší části po asfaltu. Na občertvovačce další meloun se solí, banán se solí a další ionťáky a pokračuje se vesele dál. Sice se vybíhalo do kopce, ale tento spadal mezi běhatelné. A navíc, po jídle jsem chtěla jít, ale seděl tam borec, který nás všechny pozvbuzoval a říkal, že to stejně nerozejdu, že se to musí rozběhat. Tak jsem to opravdu rozběhala a to natolik, že se všechno jídlo sestřáslo pěkně dolů a nastoupila první myšlenka o tom, že bych si někdě měla odskočit. To velmi brzy, protože to špatně dopadne. Nechtěná zastávka způsobila to, že mě pár běžců předběhlo, ale nakonec jsem je stejně dohnala a přeběhnutí jsem jim vrátila. 

    Cestou na hřeben jsem viděla jednoho borce, který začal kulhat. Zastavila jsem se u něho, jestli něco nepotřebuje. „Jen se mi ozvalo zranění, myslel jsem, že to vydrží, ale bohužel. Už to nějak dojdu.“ Je pravda, že celou nohu měl hodně zatejpovanou. Pokračovala jsem dál a už jsem slyšela zvuky a hlas v mikrofonu. Blížila jsem se k cíli a stále jsem byla pozitivně naladěná. Sice už mě začala tahat opět pata, ale nějak jsem to neřešila, protože chvíli tahala a chvíli ne. Přede mnou závodník právě dokončoval 30km. Malé dilema, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu pokračovat dál. Ještě to nebylo natolik špatné, abych to prostě nedala. 

    Když jsem probíhala startem, čekala jsem, že tam budou čekat holky a že mě pozvbudí. Bohužel jsem se nedočkala. Zato jsem se dočkala dalších křečích ve střevech. Cestou jsem opět musela na technickou zastávku. Nebyl čas hledat místo, kde budu schovaná. Jak na potvoru byl na trase velký frmol. Ale riskovat nehodu jsem nemohla. No co. Na to se nehledí. Na startu nám bylo řečeno, že kousek za cílem bude občerstvovací stanice. Tak ten kousek byl až dva kilometry za cílem. Čili 12 km od poslední občerstvavčky na 30. km. Tam jsem ještě měla sílu vtipkovat. Myslela jsem si, že jsem poslední. „Ti závodníci jsou hrozní, to tak dlouho trvá, než přiběhnou. Ale bez vás by to vůbec nešlo. Jen škoda, že nemáte kolu.“ Říkali, že spousta lidí se ptá na kolu a že se musí příští ročník na to myslet. Pivo, ionťák a voda. 

    Opět doplnění banánem a melounem se solí. Opět jsem se dost napráskala. Kdo ví, kde bude další občerstvovačka. „Kolik je to na otočku?“ „Ještě 10 km.“ A to jsem byla na 31. km za čtyři hodiny. V propozích měli, že 50 km = 55 km. Holkám jsem říkala, že bych to chtěla stihnout do 7 hodin. Což zrovna v tuto chvíli to vypadalo nadějně. Už jsem věděla, že maraton nebude za 5 hodin, ale šance na 7 hodin byla veliká. Nevím, jak to kdo plánoval, ale vždycky se po občerstvovačce vybíhalo do kopce. Tentokrát v tomto úseku částečně běhatelného a částečně ne. Na 37. km, kde jsem ještě měla sílu nahodit úsměv a pokračovat dál, jsem potkala fotografku. 

    Měla jsem nastudované, že poslední část bude víc kopcovitá, ale až tak brutální jsem to nečekala. Takže vysněný čas byl v nedohlednu. Od 38. km jsem potkávala běžce v protisměru. Zvláštní, myslela jsem, že už jsou všichni v cíli. Ale pozvbuditelné. To dodávalo sílu ještě stále běžet. Potkávám známeho běžce fotografa. „Kde máš foťák?“ „Nemáš, prosím, vodu?“ Zastavila jsem a dala jsem mu napít. A pak jsme pokračovali dál, každý svým směrem. Na hřebenu jsem se zastavila, protože se naskytl opět nádherný výhled na hory. Musela jsem si je vyfotit. Aspoň na památku. Těch pár vteřin mě nezabije. Kolem 40. km jsem ještě potkala kamarádku a té jsem se zeptala, jak daleko ještě, protože se mi vzdálenost do další občerstvovačky zdála dost daleko. Něco jsem zaslechla kolem dvou kilometrů. To by odpovídalo, pokud jsem měla zaběhnout 55km. 

    Tentokrát byla na kopci. „Chcete polívku?“ „A víte, že jo. Už mám hrozný hlad.“ Dala jsem si 5 kelímků polévky. To byl balzám na tělo a duši. Dobře slaná. Na občerstvovačku doběhli ještě dva běžci. S Jakubem jsme se potkali na startu, pak někde utekl a pak jsem ho dohnala. Vypadal vyčerpaně. „Zkus polívku, pomůže.“ Byl celkem rád, že je to něco jiného, než samé sladké. Opustila jsem ho a běžela jsem konečně domů. Jenže to, co jsem musela seběhnout, tak jsem musela vyběhnout. Jenže tyto kopce se řadily mezi neběhatlené (podotýkám, že jsou to moje kategorie kopců). Když už jsem se mohla rozběhnout a taky jsem se rozběhla, opět jsem narážela na místa s kalužemi a blátem. Pěkně to klouzalo. Kolem nich byly vyšlapané cestičky. 

    Líbil se ti článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Cestou jsem musela ještě dvakrát na technickou. Došlo i na fázi, kdy jsem začala hodně přemýšlet, co mě bolí a co ne. Navíc se schylovalo k bouřce. Do toho přišly myšlenky typu: Proč zase já, proč zase bouřka, proč zase hromy, blesky? Byl 48. km. Ještě 7 km do cíle. Vytahuji sluchátka, pouštím si hudbu, nejoblíbenější skladby Davida Garreta. Super. Pomáhá to. Teď může ta bouřka klidně přijít. Dostala jsem hlad. Vytahují vlastní zásoby. Třikrát kousnu do tyčinky. Chvíli jsem ji držela pak v ruce. Jenže se mě zase ozvaly střeva a v jídle jsem nepokračovala. Nato přišla bouřka v plné síle. Tentokrát jsem nebyla na hřeběni, ale v lese. Setmělo se, začal foukat vítr a začaly padat velké kapky. Když jsem vybíhala z lesa, spustily se kroupy. Cestou před bouřkou jsem myslela na to, jak si v cíli dám studenou sprchu, aby moje tělo mohlo lépe regenerovat. Studená sprcha přišla mnohem dřív. 

    Byla jsem nakonec ráda, že pršelo, protože odpadlo rozhodování, jestli poběžím kolem kaluží nebo přes ně. V tuto chvíli už to bylo jedno. Jen to neurychlilo zdolávání neběhatelných kopců, proto poslední půlmaraton (24km) byl hodně pomalý. Ale urychlilo to přemýšlení o další technické přestávce. Nic nebude. Musím to prostě vydržet. Míjela jsem poslední občertvovačku. Už jsem nic nechtěla. Věděla jsem, že za chvíli přijde konec. Cestou do cíle byly kopce už běhatelné. Na parkovišti mě ještě organizátor vzal pod deštník a ukázal mi cestu. 

    Závěrečná cestička do neběhatelného kopce. Míjím účastníky, kteří mají už své za sebou. Ještě mě pozvbudili a sdělili, že brána jim spadla a že musím běžet až do hospody. Vyvolalo to úsměv na rtech. Když jsem probíhala kolem areálu, kde se už sklízelo, začali mě všichni stojící venku pozvbuzovat. Já jsem radostí mávala všem, kteří mi tleskali. Poslali mě dovnitř. Tam byla spousta namačkaných lidí, kteří zřejmě čekali na vyhlašování výsledků. Já jsem jim to ale překazila a všichni opět začali tleskat a jásat, že jsem dokončila. V tu chvíli chmurné myšlenky byly zažehnány. Vyfotili si mě a nadiktovala jsem jim čas z mých hodinek. Bouřka udělala své. Zařízení nevydrželo a proto jim můj čas musel stačit. 34minut po mém vysněném čase. Limit byl osm hodin. Čili mise splněna.

    Holky na mě čekaly. Vyzvedly mi věci z auta, protože věděly, že se budu muset převléct do suchého. Byla jsem moc ráda. Dokonce mi vyzvedly i jídlo a pití. Na pití byla kola. Konečně! To mě dost vzpružilo. Šla jsem se převlíct. Přepadla mě zimnice. To vše spravilo suché obleční plus teplý guláš na závěr. Samozřejmě jsem byla zvědavá, jak holky dopadly. Jarka první místo ve své kategorii na 20km, Evka třetí. Obě byly ve stejné kategorii. Terka druhá ve své kategorii a celkově z žen. A Adéla první ve své kategorii. Takže samý úspěch. Vyhlašování bylo v době, kdy jsem probíhala cílem a pokračovala ve zdolávání těch 55 km. Následoval odjezd. Výjezd z parkoviště byl opravdu pro čtyřkolky.

    Všechny jsme uspěly. Holky byly za to odměněny. Já taky. Potěšilo mě, že jsem nevzdala, že jsem posílila svou psychickou stránku. Přece jen člověk už běží sám, bez nikoho. Prostředí bylo nádherné. Odměnu jsem dostala doma. Starší dcerka mi uvařila večeři. Zeleninový salát a vejce na měkko. A k tomu pivo!

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.