• REPORTÁŽ: Valašský Hrb? Ne! Spousta Valašských Hrbů...

      13:43
    Vzít si v pátek dovolenou, jet pět set kilometrů, v sobotu zaběhnout dvacetikilometrový závod a v neděli zpátky, to dokáže jen na běhu silně závislý jedinec. Mezi ně se řadím i já.

    | foto: Zuzka Součkovápro iDNES.cz

    Kopec, který jsem včera cvičně vyšla z posledních sil, dnes až tak moc necítím. Zřejmě stav euforie a síla davu hrají svoji roli. Trasa se hrbí a vlní nahoru a dolů. Závod by si zasloužil název v množném čísle. Běžím svůj první závod v horách a naplňuje se tady má myšlenka, že mohu beztrestně přecházet do chůze. Tohle bych si v nížině, kde všichni běží, netroufla. Když je kopec nahoru moc prudký, přecházím, stejně jako okolní běžci do chůze. Tváří-li se, že není tak prudký, snažím se ho vyklusávat, kam až to jde. Takto dobíhám na obrátku desetikilometrové trasy, mám tedy za sebou čtvrtinu.

    Fotogalerie

    Rozhoduji se, že běžkyni před sebou předběhnu. Zkrátím krok, zrychlím frekvenci a pomalu se k ní blížím. Běží dobře, zřejmě dělá totéž a dobíhá někoho před sebou. Do kopce obě jdeme. Pak zase zvolím svoji taktiku. Kéž bych dokázala takhle běžet pořád! Mám ji! Za chvíli ona zase mě. Začíná mě to hodně bavit. Po nějaké době ji opět předběhnu - a nechám už napořád za sebou. Začínám potkávat čelo závodu na padesát i třicet kilometrů. Běžíme všichni stejnou trasu tam a zpátky. Jenom otočky máme jinde. My po deseti kilometrech, oni po patnácti a a padesátkáři po proběhnutí kolem cíle pokračují dál.

    Vybíhám na hřeben, do všech stran jsou nádherné výhledy. Rozhlížím se kolem a v duchu jásám nad tou nádherou. Zapomínám na bolesti těla i peripetie života.

    Valašský Hrb

    Běžecký závod jednotlivců po trase vedené po hřebenu beskydských vrchů - Hornovsacké magistrále.

    • Trať: 10, 20, 30 a 50 km
    • Převýšení: 325, 562, 1077 a 1913 m
    • Start a cíl: Horský hotel Čarták
    • Datum: 30. 5. 2015
    • Letošní výsledky

    Množství běžců proti mě houstne. Tleskám jim, povzbuzuji je, volám na ně jménem, pokud je znám a raduju se z každého okamžiku. Někteří děkují, povzbuzují, další nevnímají a někteří i mně tleskají, volají na mě jménem. Jsem natolik vybuzená, že běžím i do kopce. Potkávám Petra, kterému říkám Pavle a on mě fotí. Potkávám Honzu, plácneme si a on mi říká, že už tam budu. Trať mi utíká pod nohama, jsem na obrátce.

    Půlka za mnou. Občerstvovačka. Dám si kousek banánu se solí, napiju se a tradá zpátky na trať. A rovnou zase kopec nahoru. Chvíli běžím, chvíli jdu. Někoho předběhnu, někdo předběhne mě. Cesta, přestože jsem tady před chvílí byla, vypadá úplně jinak. Nepoznávám, kde jsem. Takže nevím, jak dlouho ještě poběžím. Na závody si nikdy neberu žádná měřidla tempa. Zbytečně mě to stresuje. Řeším vždy jen čas. Limit, který si nastavím. Pokud určitý závod běžím poněkolikáté, snažím se být lepší než minule. To je jediné kritérium mého závodění. Dnes, protože se mísíme se závodníky na delší trasu, si dávám za úkol někoho předběhnout a tím pádem získávám motivaci. Vypadá to také, že budu v cíli dřív, než jsem si určila.

    Zbývá mi tři a půl kilometru do cíle. Poposkočím radostí a hned za zatáčkou je občerstvovačka plná báječných žen. Beru sůl, ionťák a vodu. Začínám totiž cítit malinký náznak křeče v lýtku. Udělala jsem velkou chybu, že jsem nevytáhla ihned své magnézium. Jakmile se rozebíhám, křeč se rozebíhá naplno se mnou. Snažím se nohu protahovat za běhu, našlapuju na patu, ale je mi to k ničemu. Rozkousávám dvě tablety, bohužel se výsledek nedostavuje. Na kraji cesty se kroutí holka také v křeči. Říkám jí, že jsem právě zkousla jediné magnézko, a že mám taky křeč. Zpomaluju a to dokonce i z kopce. Poskakuju jako raněná laň. Mezitím se začíná ozývat i koleno, právě cestou dolů. Jsem naštvaná, že nemůžu z kopce zrychlit a do kopců stejně jdu.

    Už zbývá jen kopec dolů, už slyším cíl. Chci to pustit, ale nejde to. Lehce pokulhávám. Jakmile však začínají houstnou okolo stojící diváci, kašlu na křeče, prodlužuji krok a vbíhám do cílové rovinky.

    Hanka se na mě vrhá, objímá mě. Šeptám jí, že mám strach, abych ji nepozvracela. Ona se nebojí a drží mě. Zvládám to!

    V cíli jsem byla o dvacet minut dřív, než jsem si naplánovala. Celý závod jsem se radovala a nebýt té nepříjemnosti s křečí, neměla jsem krizi. Běželo se mi nádherně.

    Celkově to je závod, který řadím mezi své „top“. Příští rok chci běžet třicítku a moc se na ni těším, vlastně ne(!) netěším se vůbec!

    Závod i zázemí byly perfektní. Je poznat, když se závod dělá srdcem. Tímto děkuji všem organizátorům i zúčastněným a prosím je, ať vytrvají a zorganizují závod i příští rok. Patří mezi jednu z nejlepších akcí, kterou jsem zažila a já jim uděluji svůj „Zlatý řád pobíhačů“.

    Díky!

    Zuzana Součková

    Zuzana Součková, běžkyně a úspěšná blogerka

    Běžkyně a úspěšná blogerka na iDnes.cz.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    REPORTÁŽ: Valašský Hrb? Ne! Spousta Valašských Hrbů...

    H91o56r35s12t 24A97n66t66o96n
    H21a41s14l83b71a64u62e76r
    Zuzko, my jsme jeli 500 kilometrů opačným směrem, abychom se k ochlazení sedli na ledovec. Pokud tam vydržíš sedět půl...
    H70o63r24s95t 23A34n20t77o41n
    H41a70s53l10b55a36u48e81r
    NEZMRZNĚŠ - není to RUSKY?
    Z36u11z64k59a
    S19o31u93č42k14o74v16á
    Vypadá to rusky, Horste

    V diskusi jsou 3 příspěvky, poslední příspěvek 3. 6. 2015, 17:53

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.