• Bolest na prvním místě. Vzhůru na skokanský můstek

    „Nejtěžších 400 metrů na světě.“ Tak zní slogan závodu, kterým obohatila běžecký svět firma Red Bull. Tahle společnost se specializuje především na šílenosti, do kterých se pouští jen opravdoví blázni. A tak Rungo.cz jako mediální partner této akce poslalo třináctého září do Harrachova celý tým s jediným cílem, „vyběhnout“ skokanský můstek K120 a přežít.

    Sklon až 37° se nedal zdolat jinak než po čtyřech. | foto: Petr ŠubrtRungo.cz

    Letos poprvé zavítal tento závod i do Česka. Další slogan hlásal „Čtyři sta metrů tak trochu vertikálně“ a byl více než výstižný.

    Více o Red Bull 400

    Stránky závodu najdete ZDE

    Výsledky TADY

    Rungo parta dorazila do Harrachova už v pátek večer. Všichni jsme byli tak trochu rádi, že jsme přijeli až za tmy a že tu hrůzu uvidíme až v sobotu ráno. To se ovšem ukázalo jako velký omyl. Hned jak jsme se ubytovali, jsme zjistili, že máme z oken našich pokojů krásný výhled přímo na osvětlený skokanský můstek, na kterém se v tu dobu pečlivě pracovalo. Pohled to byl děsivý, takže jsme raději rychle vyrazili do místního pivovaru doplnit tolik potřebné tekutiny a energii.

    Už u večeře se ukázalo, že každý z nás má trochu jiné předzávodní zvyklosti. Jakub Larysz jako vegetarián a abstinent zvolil kombinaci nakládaného hermelínu, palačinek a hektolitrů jablečného džusu. Martin Vlasák sáhnul po škvarkové pomazánce, stejně tak Nikola Havlík, který ji ovšem dal jako pouhý předkrm, po kterém následoval guláš s knedlíkem. Guláš zvolil i Vašek Chalupný v zajímavé kombinaci s utopencem, což rozhodilo i místní otrlou servírku. Já sáhl po osvědčené bílkovinové bombě v podobě nakládaných olomouckých tvarůžků. Tyto pochutiny jsme kvůli dodržení pitného režimu zapíjeli místním pivem.

    V kombinaci s diskotékou pro starší a pokročilé, která se odehrávala jen pár metrů od našeho stolu, to tak byl opravdový gurmánský zážitek. Vždyť komu by nechutnalo za doprovodu hitů Michala Davida a dalších umělců. Dobře napojeni a posilněni jsme se uvědoměle odebrali záhy zpět na hotel.

    Snídaně v den závodu je důležitá. Párky, vejce, cereálie… Každému jak je libo.

    Snídaně v den závodu je důležitá. Párky, vejce, cereálie… Každému jak je libo.

    Snídaně v devět hodin ráno pokračovala v podobném duchu. Jen pivo nahradil čaj, nealko nápoje a káva. Místo guláše přišla řada na cereálie, chleby se sýrem, vajíčka a párky. Lehce po půl desáté jsme už byli na cestě k registraci. Dobrá nálada nás neopouštěla, i když s tím, jak jsme se pomalu přibližovali k areálu, budil skokanský můstek stále větší a větší respekt.

    Registrace proběhla bezproblémově, i když fronta byla poměrně dlouhá. To ovšem nebyla chyba organizátorů. Většina startujících totiž dorazila tradičně až v druhé polovině časového rozmezí, určeného k registraci. Již označení červeným náramkem s nápisem RUNNERS jsme se odebrali do zázemí pro běžce. Díky startovním číslům osmdesát pět až osmdesát devět jsme věděli, že poběžíme všichni společně v druhém rozběhu z pěti. Měli jsme tak dost času ocenit skvostný servis, který pro nás Red Bull připravil. Všude spousta prostoru, přehršel nealko nápojů i jídla, ochotné a usměvavé hostesky.

    Z přidělených papírových sáčků jsme vylovili oficiální trička, startovní čísla i čipy se suchým zipem a začali se převlékat do běžeckého. Ukázalo se, že všichni jsme zvolili krosovou obuv. Kolem sebe jsme ale viděli i borce, kteří zvolili kopačky, tretry, silničky a dokonce i pár srdcařů s pětiprsťáky, které jeden doplnil ještě o nesmeky.

    V jedenáct hodin byl čas prvního rozběhu. A my šli koukat, která taktika se jeví jako nejlepší. Během necelých dvou minut nám bylo jasné, že vystřelit ze startu jako ďábel a prvních rovinatějších sto metrů vysprintovat není ideální. Závodník, který tak učinil, se totiž postupně propadal startovním polem a pod skokanský můstek, kde končila trasa rozběhů, nakonec dorazil až v druhé polovině startovního pole.

    Byl to často boj do posledního metru. Štafety se rozhodly až těsně pod vrcholem.

    Byl to často boj do posledního metru. Štafety se rozhodly až těsně pod vrcholem.


    A byl čas na náš druhý rozběh. Tedy po další čtvrt hodince, kterou zabralo sbírání vyčerpaných borců z prvního rozběhu. Na hlavu jsem nasadil GoPro kameru, na ruce rukavice, s kluky jsme si popřáli hodně štěstí a málo laktátu a šli jsme na věc. Startovní výstřel a my vyrazili. Sto metrů to šlo hladce. Pak se sklon terénu začal rapidně měnit. Po dalších dvaceti metrech šli na všechny čtyři první závodníci a po dalších deseti metrech už jsme po čtyřech lezli všichni. Bylo to jak náraz do zdi. Mokrý svah, místy kamení. Dokonce i krosové boty s pořádným vzorkem mi občas podklouzly. Takřka okamžitě jsem ztratil přehled, kdo z naší party je kde. Viděl jsem jenom trávu, boty borce přede mnou a ve stehnech jsem cítil rychle rostoucí napětí a bolest. Dva rychlé pohledy do stran mi daly tušit, že nejsem poslední, a to mi ke štěstí bohatě stačilo. Nějaké ambice na umístění vzaly za své a šlo jen o to přežít. Jeden rychlý pohled vzhůru. Sklon terénu se lehce zmírnil a běžec, tedy spíš lezec, po mé levé ruce si stoupl a dál chtěl pokračovat zas už důstojně pouze po zadních končetinách. Pokusil jsem se o to samé ve stejnou chvíli, kdy on padl opět na všechny čtyři. Během zlomku vteřiny jsem pochopil proč a poslušně zaujal opět pozici plazmo. Na posledních pár metrů jsem se nakonec přeci jen postavit dokázal a cílovou bránou jsem prošel s bolestí ve tváři. Martin Vlasák i Jakub Larysz už rozdýchávali tuhle ochutnávku (finále se mělo běžet až nahoru za lavici skokanského můstku). Nikolu Havlíka jsem nikde mezi zuboženými, funícími troskami nemohl najít a Vašek Chalupný ještě bojoval s posledními metry do cíle, a jak jsme se později dozvěděli, i s bolestí svého dlouhodobě léčeného kolene. Nikolu jsme po chvilce našli a sesypali se kolem něho. Nadšení, bolaví, rozesmátí od ucha k uchu. V tu chvíli jsme museli vypadat jako banda masochistických bláznů.

    Po bolestivém sestupu zpátky pod můstek jsme zjistili, že nás naše kvalifikační časy bohužel neposunuly ani do finále B. Jako jeden muž jsme se ale ihned rozhodli přihlásit do finále pro šťastné poražené. Jestli vám to přijde na hlavu, tak vězte, že nás takových bláznů bylo 120, a tudíž organizátoři museli běh pro Lucky Losers operativně rozdělit na dva běhy.

    Již zaregistrovaní do finále jsme šli obhlídnout celý areál. Nikola si ho zpestřil grilovanými klobáskami z popelnice, v které je připravovali kluci z The North Face stánku. Já na posilnění zvolil výborné těstoviny ze stanu pro závodníky. Ostatní doplňovali vydanou energii Red Bully, vodou a džusem. Ostatní laskominy jako rýžový nákyp, koláče či štrůdl jsme si nechali až po finále. Občerstvování nám zpříjemnilo duo Red Bull Flying Bulls svým akrobatickým vystoupením. Sedět v kokpitu s nimi by mi asi na zažívání dobře neudělalo, ale takhle z poklidu země to byla nádhera.

    Posledních pár metrů bylo bojem vůle a laktátu.

    Posledních pár metrů bylo bojem vůle a laktátu.

    V cíli se tvořila valná hromada.

    V cíli se tvořila valná hromada.

    Holky mazaly nahoru stejně svižně jako kluci.

    Holky mazaly nahoru stejně svižně jako kluci.

    Dvě hodiny odpoledne a my všichni stáli na startu finále pro poražené. Po kvalifikaci nám bylo jasné, že rozložení sil bude hrát klíčovou roli. Vyrazili jsme tedy lehce volněji. Stejnou taktiku očividně zvolila valná většina běžců/plazivců. Prvních dvě stě třicet pět metrů proběhlo podobně jako v kvalifikaci. Pak ale přišla ta těžší část. Postavit se a přes dřevěnou lávku se vyškrábat na skokanský můstek chtělo neuvěřitelnou dávku sebezapření. V hlavě jsem měl jen jednu myšlenku: „Musíš se dostat nahoru! Nesmíš se zastavit!“ Těch posledních sto metrů bylo pekelných. Rukama jsem se přitahoval dřevěného zábradlí, abych nohám alespoň lehce ulevil. Diváci nás hnali nahoru. Křičeli. Povzbuzovali. A to nejen mně dodávalo energii pro každý další krok. Trochu mě vyhodil z konceptu moment, kdy jsem zjistil, že zábradlí dál nepokračuje. Chytal jsem se všeho, co se mi naskytlo pod ruce. Když nebylo čeho, dal jsem ruce na stehna a tlačil do nich, co to šlo. Cíl se blížil hrozně pomalu a ta druhá dřevěná lávka, která tvořila poslední tři metry trasy, působila nepřekonatelně. Nakonec jsem se k ní ale doškrábal a i ty poslední metry nějak zdolal. Za cílovou páskou padl mezi ostatní na žíněnky. Dal jsem to! Dali jsme to všichni!

    Po vydýchání toho nevšedního zážitku jsme se domluvili, že zůstaneme nahoře u cíle a budeme povzbuzovat běžce z dalších běhů. Během čekání někdo nadhodil myšlenku, že bychom příští rok mohli sestavit štafetu. Tenhle nápad jsme ale vzápětí zavrhli, když jsme s otevřenými ústními otvory sledovali, jak vítězná sestava Olfin car vella Trutnov vysprintovala celou trasu v čase 2:24,85. Finále žen přineslo také úžasnou podívanou. Něžná stvoření se změnila v šelmy s odhodlaným výrazem a nejrychlejší z nich se stala Karolína Grohová s časem 5:09,88. 

    A takhle se to dělá! Vítěz Matjaz Miklosa.

    A takhle se to dělá! Vítěz Matjaž Mikloša.


    Po finále mužů B už následoval zlatý hřeb dne, tedy finále mužů A. Na startu bylo 50 nejrychlejších z kvalifikace. To byla rychlost! Matjaž Mikloša ze Slovinska zkušeně nešel ihned do čela a naprosto dokonale si rozvrhnul síly a byl snad jediným, který nahoru opravdu vyběhl. Do cíle dopadl v bezkonkurenčně nejlepším čase 4:03.13 za nadšeného aplausu diváků.

    Nadšení! To je asi jediné slovo, kterým se dají shrnout pocity nás všech! Všichni jsme se shodli, že tohle se Red Bullu opravdu povedlo. Skvělá organizace, nadstandardní služby pro závodníky, dostatek prostoru pro diváky a navíc nádherné počasí. To vše v součtu s našim vnitřním úžasným pocitem, že jsme to zvládli, dává více než tušit, že se tu za rok zase všichni sejdeme. I s tebou?

    Jak to prožívali ostatní

    Rungo team pro Red Bull 400. Zleva doprava a nakonec dole: Jakub Larysz, Petr...

    Rungo team pro Red Bull 400. Zleva doprava a nakonec dole: Jakub Larysz, Petr Brém, Vašek Chalupný, Martin Vlasák a Nikola Havlík.

    VLASÁK Martin

    Byla to opravdu makačka, ale můžu říct, že společně s klukama z Rungo jsme šli na maximum. Když jsem v sobotu stál před můstkem, nevěděl jsem, jestli to vůbec vylezu, ale už v prvním rozběhu se ukázalo, že to vlastně jde. Taktiku jsem měl jasnou, vylézt to svým tempem a hlavně se nenechat strhnout davem ze začátku. Také proto na první rovince běžím mezi posledními, ale ve stále se zvyšujícím kopci se situace mění a závodníky předcházím. V půlce bubnu si ale říkám, že znovu na ten kopec už nelezu. 

    Finále B mi uteklo o 13 míst, a tak se nakonec hlásím s ostatními na finále poražených až na vrchol rozjezdové dráhy. Ještě pár minut před startem přemýšlím, proč do toho vlastně jdu. Start, vyrážím mezi prvními a šlapu. Lezu po čtyřech a dřu to, co to jde, až nahoru. Rozjezdová dráha byla nekonečná, ale lidé kolem fandí a tlačí závodníky nahoru. Nakonec spokojené šesté místo v poražených s časem 5:52. Akci hodnotím jako velice povedenou, vše parádně připravené. Závodníci měli super zázemí, počasí taky skvělé. Tak snad zase za rok.

    HAVLÍK Nikola

    V sobotu jsem naběhal pouhých 650 metrů. Každý metr byl ale vykoupen potem, bolestí a neskutečnou dávkou endorfinů. Emocí bylo tolik, že když se snažím přehrát si závod v hlavě, zauvažuji nad testem na drogy. A budou to asi velice silné opiáty, protože už teď přemýšlím, jak natrénovat na další ročník. Event plný precizní organizace a party RUNGO kamarádů. Takový byl RED BULL 400.

    CHALUPNÝ Václav

    Den D je tu. Hodina H nastala a já společně s dalšími padesáti závodníky v druhém rozběhu kvalifikace čekám na startovní výstřel. Už je tu odpočítávání. Pět-čtyři-tři-dva- jedna-bum. Všichni vyráží vpřed ve snaze pokořit necelých 250 metrů prudkého stoupání. Je to boj nejen se soupeři, ale i s povrchem a gravitací.

    Já vyrážím v lehkém tempu a snažím se držet na levé straně. Začátek je slibný, prvních 120 metrů se dá relativně běžet a já jsem na úrovni nejlepších. Poté začne trať připomínat horolezeckou stěnu. Jdu na všechny čtyři a snažím se co nejlépe napodobit našeho psa. Hned po pár metech přichází první zaváhání. Podklouzl jsem a sjel o dva metry zpátky. Nedívám se raději kolem sebe a znovu se snažím vyždímat ze sebe co nejvíce. Škrábu se nahoru a opět další pád, bohužel hodně nešťastný, přímo na lehce rozbolavělé koleno. Snažím se nevnímat bolest, poprvé se ohlédnu kolem sebe a vidím, že mi skoro všichni už „utekli“. Ještě kousek se drápu nahoru a už vidím cílovou bránu kvalifikace. Ještě pár metrů a jsem tu. Mám to za sebou. Chvíli bezvládně ležím na žíněnce a poté za podpory jiného běžce vstávám a společně se odvlečeme k nejbližším schodům a pomalu zpátky dolů na start.

    Po odběhnutí všech mužských kvalifikací se dozvídáme výsledky. Mé očekávání nebylo velké, a tak jsem jenom chtěl vědět, zda mi bude dovoleno vyběhnout až nahoru na můstek celých 400 metrů. Po chvíli se všichni dozvídáme, že to bude umožněno všem, ale musíme se znovu přihlásit. Všichni z Rungo.cz se jako jeden muž přihlásíme, i když se musím přiznat, pochyboval jsem o sobě. Řekl jsem si ale: „Když už jsem sem přijel, chci až úplně nahoru.“

    Je to tady, už se všichni mačkáme na startu závodu pro Lucky Losers neboli těch, co se neumístili mezi nejlepší stovkou závodníků, ale chtějí vyběhnout, vyšplhat nebo se i doplazit na vrchol skokanského můstku.

    Bylo odstartováno, začínám pomaleji než v kvalifikaci a běžím po druhé straně skokanského doskočiště. Běží se mi lépe, užívám si každý metr a mávám na fanoušky, kteří stojí kolem trati. Snažím se nevnímat bolest, která sužuje moje tělo od pasu níž. Bránou, která určovala cíl v kvalifikaci, probíhám o deset vteřin rychleji než v prvním běhu. Snažím si vše užívat, ale samozřejmě v co největším nasazení. Posledních sto metrů. Vidím cíl a snažím se co nejvíce se vyždímat. Dát do toho prostě vše, ale nohy už neposlouchají. Ještě kousek a jsem v cíli. Jsem tam a vychutnávám si okamžik, kdy jsem pokořil můstek K120 v Harrachově.

    Jdu ještě povzbudit další závodníky a závodnice, kteří startují v jiných bězích. Usmívám se na všechny kolem, popíjím Red Bull a povídám si se spolubojovníky. Při tomto závodu jsem si sice sáhl téměř na dno sil, ale nesmírně jsem si ho užil.

    LARYSZ Jakub

    Ani nevím jak, ale měsíc utekl jako voda. Závody v termínovce obstojně zvládnuty, i když po Beskydské sedmičce mě ještě tahají zadní části stehen. V pátek večer v Harrachově ještě mažu stehna masážním olejem proti bolesti, ale ráno je podobné večera.

    S klukama posnídáme a vyrážíme pod můstek K120, kde nás čeká 15 minut posilování. V kvalifikačním rozběhu jsem na startovní čáře, jsem téměř zcela vpravo. Po startovním výstřelu běžím s nataženým krokem, nechci přepálit, ale i tak běžím rychle. Podle Nikoly jsem padal na všechny čtyři jako jeden z prvních - nevadí. Pak už jenom vidím: mech, mech, drn, mech, kamení, trubka, borůvčí, mech, pohled nahoru a Red Bull oblouk zvěstující cíl kvalifikace a asi 270metrovou vzdálenost. Při “běhu” probíhá zatmění mozku a tuhnutí nohou. Když se buben začíná narovnávat, zkouším se narovnat a vyběhnout. Bezúspěšně! Kromě nohou vytuhnul i zadek! Dokončuji po čtyřech v čase 2:55:90. Průdušky popálené a ze zdravého a vitálního kluka je za tři minuty tuberák první třídy. Trvá dobré půl hodiny, než se trošku srovnám. Mé finální umístění po všech kvalifikačních rozbězích je na 120. fleku. Na Finále B to není, a tak jdu do Lucky Losers.

    Finále Šťastných poražených je o něčem jiném a konstantní rychlostí si za povzbuzování kamarádů nahoru vyfuním za 6:22,75 na 13. fleku z našeho rozběhu, o půl minuty později za Martinem Vlasákem. Nahoře už nekašlu, nohy nejsou betonové - paráda!

    Organizačně byl závod perfektní, přátelská atmosféra, bylo o nás postaráno výborně. Po vyhlášení jedu s Nikolou směr Pardubice, abych stihl vlak domů do Ostravy.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Bolest na prvním místě. Vzhůru na skokanský můstek

    J21a19n
    S76v57o72b81o35d26a
    Jméno vítěze je Matjaž Mikloša, Matjaž je křestní. Redakce z něj udělala Miklosa Matjaz, jak kdyby byl Maďar kde je...
    P96e69t52r
    B42r63é95m
    Foto Ahoj Honzo,výsledky jsme přejali přímo od Red Bullu. Nicméně na nápravě pracujeme a tímto se vítězi omlouváme. :-)
    L87i52b59o50r
    H36e61g29l38a69s
    Super článek, jen jsem malinko nepochopil ty časy. Tady píšete, že vítězná sestava Olfin car vella Trutnov...
    J12a14k88u47b
    L13a97r26y63s38z
    Foto Probíhala soutěž štafet i jednotlivců. Za jednotlivce vyhrál Matjaz ze Slovinska.Štafety vyhrál tým Olfin car vella...

    V diskusi je 7 příspěvků, poslední příspěvek 17. 9. 2014, 10:12

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.