• Bezhlavě do dáli

      17:07
    Když už se člověk donutí vyběhnout, neměl by se hned tak vracet. Aby se mu to povedlo, musí si s sebou vzít vše potřebné. Je ovšem stejně důležité, nechat ty správné věci doma.

    Ilustrační fotografie | foto: Barbora Topinková, Rungo.cz

    Jsem běžec. Tedy, nejsem běžec v tom slova smyslu, jak by si to mohli představovat mnozí z vás, ale běhám. Ne, že bych běhal hodně. Čas od času vyběhnu a polknu nějaké kilometry. Běhání neberu jako životní styl, boty mám dvoje a rozhodně nepatří k nejdražším, oblečení natolik kvalitní, aby se moje sportovní aktivita neproměnila v torturu vodou, teplem, zimou nebo vlkem, ale rozhodně ne výhradně z dílen vyhlášených značek.

    Hodinky s GPS vlastním a beru je pravidelně na zrychlené cesty po okolí, ale činím tak spíš z důvodů společenských a vzpomínkových. Abych si po návratu jednoduše mohl přehrát v pohodlí domova svoji cestu ještě jednou a nad křivkami a čísly si oživit, kde mi bylo do ejchuchu a kde pro změnu do ouvej.

    Nutno dodat, že ouvejů bývá mnohem více. Předpokládám, že ti v běhání zběhlejší by mi asi snadno vysvětlili, jako moc za jejich množství může moje životospráva a při jejím upravování by se mnou pěkně zacvičili, popřípadě by se mnou rovnou vyběhli, jenže to se znovu dostáváme na samý začátek. I když běhám, nejsem běžec. Běhání mě baví, ale nenechám si jím kecat do života. Přirozeně jsem už i já vypozoroval, že jsou potraviny, které se s výběhem úplně nesnesou a jejich pozření před startem se pak v břiše pěkně pronese.

    Ale právě protože nejsem závodník, u kterého by podobná dietní chybka vyžadovala diskrétní odklonění trasy do nejbližšího křoví a její odložení v podobě „boa“ (čti „poblít se“), mohu si i se smaženými vajíčky v žaludku hekat lesem. Stejně tak jsem v praxi už dávno objevil, že například víno po výběhu mi na lehkých nohách druhý den nepřidá, ale stejně si ho dám, protože proč ne? Přijímám to filosoficky. Co bolí, to sílí. A když prostě druhý den sílím moc, tak nevyběhnu. Ony to srnky jeden den beze mojí společnosti v polích přežijí.

    Tento spletitý úvod přikládám v podstatě jen proto, aby každý z čtenářů pochopil, že nejsem žádný Scott Jurek, Dan Orálek nebo Dean Karnazes, takže moje postřehy a rady se nemohou brát za příliš tvrdou měnu. Ale na druhou stranu, jako člověk, který si i tu rychlejší stezku musel prošlápnout sám, si troufám tvrdit, že věci, které bolely mě, vás už třeba bolet nemusí.

    Hlava nadevše

    Jako bežecký pokusný králík jsem třeba přišel na fakt, že při běhání je klíčová hlava. Překvapení? Asi ne, já vím. Je mi jasné, že od každého z těch tří výše jmenovaných už jste někdy slyšeli nebo četli, jak právě hlavou porazili ty největší vzdálenosti, protože mají vůli, kterou by dokázali ohýbat i důchodce. A je to samozřejmě pravda. Kde zvítězí hlava a srdce, tam už bude zbytek těla následovat bez odmlouvání. Nebo s minimálním množstvím odmlouvání a puchýřů. Jenže já to myslím trošku jinak.

    Vůle a myšlení šampiónů je věc mimořádná. Konec konců, proto je mimořádný i jejich výskyt. Kdyby měl tenhle dar každý, začalo by se naše rekreační pobíhání po cyklostezkách podobat masakru, při kterém desítky monster s vůlí a schopností vítězit pofrčí ďábelskou rychlostí skrz tlupy vyděšených cyklistů a olympijské závody na maratonské trati by se pro televizní štáby staly noční můrou, jelikož by místo krásné několikahodinové vycpávky měly sice fantastický materiál, ale podobal by se časově zhruba čtvrtce. Já jsem se na význam hlavy zaměřil z pohledu obyčejného rekreačního pobíhače. A moje klíčové zjištění spočívá v tom, že nejdále doběhne ten, kdo dokáže nechat svoje myšlenky doma.

    Když jsem poprvé v životě uběhl dvacet kilometrů na jeden zátah, bylo to omylem. Jednoduše jsem zabloudil. Od té doby ovšem vím, že nejvíc bolí prvních pět kilometrů, protože tělo prostě ještě neví, jaký podraz na něj chystáte. Netuší, zda to u nich skončí nebo se protáhnete o kousek dál. Nemá páru, zda má cenu uvolňovat nějaké endorfiny a plýtvat matrošem, když za půl hoďky už může být zase zpátky na gauči. Omezí se tedy na vytrvalé protesty i lehké přesvědčování v podobě krátkého dechu, těžkých nohou, vratkého žaludku a tuhých kotníků. Zkouší, zda by vás nepřesvědčilo k pohodlnému návratu bez větších škod.

    Pátý kilák rozhodne

    Za pátým kilometrem většinou pochopí, že už to stejně nemá cenu, protože domů je to daleko a začne makat. Následujících deset je tak většinou právě o té hlavě. Dokážete-li ji vypnout, čeká vás skvělý zážitek. Tělo, které se dostane přes pátý kilometr totiž fyzicky patnáct zvládne hravě také a je jenom na vás, zda se při takhle dlouhém výběhu dokážete zabavit. Nemyslet na bolest a na to, kolik už jste uběhli a kolik vás tedy ještě čeká domů, nemyslet na následky nebo na to, že jste v životě hodinu v kuse ještě nikdy neběželi, že jste sami v lese a nudíte se, že vám ráno nebylo dobře po pivu nebo že jste celý týden špatně spali.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Pokud tyhle věci dokážete nechat někde mimo a zabavit hlavu jinými věcmi, tělo už si poradí. Já v těchto chvílích často koukám na přírodu. Vybírám si stezky, které neznám a nechávám se překvapovat. Přemýšlím o životě, o minulosti, probírám dávné vzpomínky, rovnám zaprášené příběhy. Když začne jít do tuhého, docela zabírá jako téma sex. Ale rovnou varuji, i když je to metoda skvělá, třeba maraton bych na ni běžet nechtěl. Přece jenom jsou to myšlenky, se kterými není radno vydržet několik hodin. Běh se pak nestává příliš občerstvujícím. Je to spíš štvanice. Fakt je ovšem ten, že když zlomíte při běhu desátý kilometr, stává se každý další víc a víc relativním. Pokud jich totiž v nohách máte deset, jak by vás mohl rozházet ten další jeden, který je před vámi?

    Na rovinu musím přiznat, že i metoda „nemyšlení“ samozřejmě dříve či později narazí na tělesné limity. Nikdy jsem nezkoušel, jak daleko se s dobře odpojenou hlavou dá uběhnout, na to jsem příliš velký zbabělec. A taky musím chodit do práce, kde by se zchromnutí z důvodu ultramaratonu asi nesetkalo s porozuměním. V životě jsem dosud neběžel víc, než pětadvacet kilometrů a i u těch vím, že moje zeď se nalézá na patnáctém a po jejím překonání sice ještě běžet můžu, ale už se příjemný pohyb mění v záchranou expedici a snahu dostat se domů.

    Cílem celého tohoto mého zamyšlení bylo předat osobní zkušenost. Byť jinak na hlavu dost věřím, při běhu se ji snažím nechávat doma. Došel jsem k závěru, že tělo je jen posouvadlo. Je samozřejmě důležité! Ale i to nejlépe vytrénované posouvadlo může selhat, když ho zradí velení. Moje rada tedy zní: „Vyběhněte!“ A dál? Dál nic. Na všechno další se vykašlete a běžte. Když si doma nezapomenete trenýrky, nikdo vás nezastaví.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.