Lezeme po čtyřech. Neběháme, přesto supíme. Netušili jsme, jak je to náročné. Protilehlé končetiny mají dopadnout na zem ve stejný okamžik. Záda jsou rovná, žádný pohyb do stran. Směr vpřed, pak zpátky pozadu. Pro batole brnkačka. Ze mě však leje jako ze sumisty běžícího ultra. Končetiny se motají, tělo se hýbe. Po chvíli ale jakžtakž držíme pozici. Načež nám v uších zarezonuje: „A teď kolena lehce nad zem.“
Jak to začaloAčkoliv jsme se jako běžci cítili v kondici, cítili jsme se zkrácení a občas nás doháněly nějaké ty bolesti, třeba i nesouvisející s běháním. Rozhodli jsme se nebýt jednostranně přetěžováni a dopřát tělu komfort harmonie. Do rukou jsme se svěřili týmu Pavla Macka z tělocvičny KB5 počátkem prosince. |
Zkrácené šlachy, svaly, špatný pohybový rozsah, slabý střed těla. Tohle všechno nás za ty roky dohnalo. A nechtěli jsme to tajit, chtěli jsme před vás sami sebe předhodit. V to, co nyní podstupujeme, věříme, ale některé cviky nás neskutečně štvou: přetočte se ze zad na břicho bez pomoci spodní nebo vrchní části těla. Je srandovní, jak je tak triviální pohyb výzvou. Připadám si jak na úplném začátku.
Takže už druhý měsíc žádný běh, žádné švihání větviček do obličeje. Drobnými krůčky skládáme v tělocvičně i obýváku svoje tělesné schránky do harmonického organismu. Hodně lidí se nás ptá, zda nám běhání chybí. Musíme přiznat, že strašně. Ale tohle si vyjíme až do dna. Co jiného taky, že?
Jak se cítíme po měsíci cvičení:Prvních 14 dnů bylo opravdu bolestivých. Tělo jsme postupným válcováním rozmělnili do poddajnosti a začali natahovat. Výsledek nikde, jen bolavé unavené tělo. To se ale za další dva týdny změnilo. Chodíme rovněji a když se začneme bortit do krkolomných poloh u počítače, ihned nám blikne v těle kontrolka. Cítíme se pružnější, pevnější a silnější. Mohlo by to být lepší, ale i z toho máme radost a jsme trpěliví. Protahování začínáme brát jako součást každého dne. |
Nejde to vůbec svižně. Těla se brání, kroutí a sténají. Každý drobný posun je vykoupený velkou koncentrací a pilováním znovuobjeveného pohybového vzorce. Snažíme se vše poctivě prodýchávat. Je to dlouhý boj, ale nehodláme se vzdát, stále jsme duší vytrvalci.
Teď jdeme po více než měsíci opět na test FMS (Functional Movement Screen), který má prověřit, zda se naše pohybové vzorce, kloubní rozsahy, dysbalance a eventuální bolest zlepšily. Ukáže se taky, zda konečně budeme moci začít trochu běhat. Oba jsme nervózní.
Ale víme, že jsme se snažili vše dělat opravdu poctivě.
Konečně jsme si sáhli na kettlebell
A nebylo toho málo. Po rolování na válci a korektivním strečinku jsme se uvolnění v pohybovém rozsahu vrhli na restarty. Učili jsme se zapojit zapomenuté svaly při přetočení (jako dítě) či lezení (jako batole). A věříte, že ani viset volně na hrazdě už nejde tak jako na základce?
Visím! 44 sekund maximum, to jsem opravdu taková máčka?
Konečně jsme se též vrhli na železo, ale pěkně krok po kroku.
Jako první na nás čekala „svatozář“ s osmikilovou koulí, kdy správnými pohyby kroužíte kettlebell kolem hlavy. Zásadní a nejtěžší pro nás bylo myslet na správné postavení, zpevněné břicho, hýždě, ramena nevytahovat nahoru, lokty blíže k sobě, je toho hodně... Pohyb je potřeba si zautomatizovat. Naučili jsme se stát pevně a uvolnit ramena.
Trenér Tonda z Prahy je pedant. Ovšem je zapotřebí naučit se nakládat s velkými kily správně, abychom si neublížili, takže díky za tvé bystré oko, Tondo!
Následovaly pohárové dřepy, které s dvanáctikilovkou prověřily hlavně naše zádové svalstvo. Naučili jsme se, jak se koule správně zmocnit vleže, abychom přistoupili k páce, lomené páce a konečně se odlepili ze země a naučili se s koulí vstávat, zatím ale jen do sedu „poloviční get up“. Na tom pracujeme dál, stále s osmikilovou zátěží, pilujeme pohyb k dokonalosti, aby nás posílil a neničil.
Ten posun je až slastný. Kettlebell je „Jekyll&Hyde“, správné provedení cviku vám komplikuje, ale někdy překvapivě pomáhá. Je to výzva, je to touha, možná až posedlost se pokusit zlepšit, udělat maximum, nevzdat se. Ale myslet na vše podstatné nám dává celkem zabrat fyzicky i psychicky.
Zdá se ale, že se to vyplácí.
Tak a jde se znovu na FMS testy, nervozita a noha stoupá
A jak dopadnul v pořadí druhý test?
Podle Pavla Macka z KB5 došlo k výraznému zlepšení, a to u obou. Celkové skóre je 13 bodů u Majdy, 12 u Marka. To je dvakrát lepší než při prvním FMS - plus absence bolestí, což je vynikající. Po tak krátké době jsme to nečekali.
Jenže Pavel je nekompromisní. „Jsme na dobré cestě, ale na běhání to stále zatím ještě není. Majda i Marek mají stále za klik a zdvih nohy nedostatečnou. Prostě slabý střed těla. Běh je de facto plank v náklonu a pohybu. Dokud tohle nezlepší alespoň na chvalitebnou, tak to na běh prostě není,” zněl verdikt.
A co bude tedy dál? „Přejdeme na silovější věci, get-up, plank a další cviky. To by mělo pomoci. Za měsíc uděláme opět test FMS. Odvažuji se tvrdit, že se opět výrazně posuneme a Marek i Majda budou ready to run. Klíčem k úspěchu je ale pravidelná docházka a stoprocentní dodržování programu,” shrnuje Pavel.
No, jdeme do toho. Protože i když nesprintujeme, cítíme se o každý den lépe. Na druhou stranu jsou to tak drobné krůčky, že naše trpělivost dostává zabrat možná nejvíc v životě.
