Tahle nejvyšší rakouská hora přitahuje zejména lezce a vyznavače jízdy na motorce. Zatímco jedni se snaží vlastní silou vyšplhat až na samotný vrchol, druzí si užívají okružní jízdu po vyhlídkové vysokohorské silnici. Letos se k motoristům už podruhé přidala ještě jedna skupina, která si mohla kroužení kolem Glockneru naplno užít. Řeč je o ultratrailovém závodě, který mi ukázal, jak malé jsou české a slovenské hory ve srovnání s alpskými velikány.
Großglockner ultratrail
Großglockner ultratrail je sportovní akce zaštiťující čtyři samostatné závody různých délek a obtížností. Na výběr jsou trasy od 30 do 110 kilometrů, ze kterých si vyberou začátečníci i zkušení horští běžci. Já zvolil svou nejoblíbenější distanci 50 kilometrů. Na stovku mi totiž chybí potřebný trénink, proto by se v mém podání jednalo spíše o rychlejší turistiku, zatímco na třicítce by se pro změnu naplno projevily nedostatky v technice běhu v horském terénu. Padesátikilometrová trasa je zkrátka dlouhá tak akorát, aby se člověk pořádně proběhl po horách a zároveň na trati nestrávil více času než jeden půlden.
Veškeré zázemí závodu se nacházelo ve středisku Kaprun na úbočí Vysokých Taur a kromě cíle všech závodů a výdeje startovních balíčků zde o půlnoci startovala také nejdelší, 110 kilometrů dlouhá trasa. Při té museli běžci překonat šest a půl tisíce výškových metrů a kolem dokola obkroužit celý masiv Großglockneru. Padesátkaři se ke stovkařům připojili o sedm hodin, čtyři tisíce pět set výškových metrů a šedesát kilometrů později ve vesničce Kals na opačné straně hřebenu.
Budíček ve tři ráno
Großglockner ultratrailhorský závod datum konání: 22. - 24. července místo Startu/cíle: Kaprun, Rakousko trasy: 110km/6500m+ 50km/2000m+ 30km/1000m+ web závodu: |
Odlehlost startu s sebou nesla jeden zásadní problém - budíček ve tři patnáct ráno. Bylo totiž potřeba stihnout svoz, který z Kaprunu odjížděl po čtvrté hodině a který dovezl běžce na start. Nočního odpočinku si tak nikdo ze závodníků spících v Kaprunu příliš neužil, ale cesta na start trvala naštěstí hodinu a půl, takže byl během jízdy prostor alespoň na krátké zdřímnutí.
Takto brzkou hodinu organizátoři zvolili patrně z čiré radosti nad cizím utrpením. V Kalsu bylo totiž nad ránem k vidění tři stovky rozespalých postav, které hodinu a půl posedávaly po areálu a dělaly si starosti s počasím a vysokou nadmořskou výškou, kterou měly v nadcházejících hodinách překonat.
Předstartovní obavy
Počasí a nadmořská výška byly největšími strašáky také pro mě, ještě několik dní před závodem totiž předpověď slibovala silný déšť a vysoké riziko bouřek. Bouřkové mraky naštěstí odvál vítr a sobotní ráno přineslo modrou oblohu, příjemně vysokou teplotu a příslib, že pokud zaprší, bude to v době, kdy už budu dávno odpočívat v cíli. Jediný háček tak spočíval v množství sněhu a bahna ve vyšších polohách, tedy nic, s čím by si neporadila vhodně zvolená obuv.
Děsivá však zůstávala nadmořská výška, která z mapy výškového profilu tratě zlověstně připomínala, že dneska to žádná sranda nebude. Start i cíl se sice odehrával mezi osmi a třinácti sty metry nad mořem, ale v prostřední části trati na nás čekal desetikilometrový úsek, na kterém se nejdříve vystoupalo do dvou a půl tisíc, aby se následně spadlo o dvě stě metrů níže a vzápětí opět vystoupalo na nejvyšší bod trasy - sedlo Kapruner Törl v nadmořské výšce 2 639 metrů nad mořem. Odtud už to sice bylo jen třicet kilometrů z kopce, a výška pod tři tisíce se může zdát jako pohodová, ale za posledních několik let už jsem slyšel dost ultratrailových příběhů na to, abych cokoliv nad dva tisíce nebral na lehkou váhu.
Právě kvůli nadmořské výšce jsme do Rakouska vyrazili o několik dní dříve, abychom lehkým turistickým tempem zdolali několik dvoutisícovek a já tak měl možnost alespoň částečně přivyknout místním podmínkám. Podobný postup doporučuji všem, kdo se chystají na podobný podnik, protože i když to při samotném závodě nebylo na Kapruner Törlu zdaleka ideální, běželo se mi celkově mnohem lépe, než jak u mě bývá zvykem první den ve vyšších polohách.
Hvězdná startovní listina
To už mě ale ze zamyšlení o nadcházejícím závodě, počasí a nadmořské výšce probrala předstartovní rozprava, při které jsme se dozvěděli, jakým způsobem bude trať značená a kde na nás čekají občerstvovačky (ty byly na celé trase pouze dvě, což je ve srovnání s většinou českých a slovenských závodů velmi málo). Po rozpravě zbývalo do startu posledních pár minut, během nichž byl čas akorát na krátké rozklusání a pozdravení s největší hvězdou závodu, loňským vítězem světové ultratrailové tour Litevcem Gediminasem Griniusem.
Výsledky Großglockner trail50km trať Muži:
Ženy:
|
Přítomnost Gediminase pro mě byla zajímavá hned ze dvou důvodů. Prvním z nich byla možnost srovnání mého výkonu s evropskou špičkou (byť je Grinius specialista na stovky a tento závod bral pouze jako trénink před blížícím se Ultra Trail du Mont Blanc) a druhým pohled na unikátní, ručně upravené Griniusovo vybavení (za zmínku stojí zejména batoh sešitý napůl ze Salomonu a napůl z Compressportu a triatlonové boty Hoka One One Huaka s nalepenou trailovou podrážkou, je to povedená bota, ve které jsem vloni odběhal všechny horské závody, nebýt příliš hladkého původního vzorku, běžel bych v nich i kolem Glockneru).
Na podrobnější zkoumání ale moc času nezbylo, protože v sedm hodin se ozval startovní výstřel, který nás vyslal na zteč s alpskými štíty, které nás dělily od cílového Kaprunu. Začátek byl tradičně svižný, což mi ovšem maximálně vyhovovalo. Rychlost čtyři minuty na kilometr mi vzhledem k tréninku na silniční závody nečinila žádný zásadní problém a já tušil, že moje jediná šance na slušný výsledek je nabrat co nejvyšší náskok, dokud to jen půjde - tedy na pěkných cestách v nižších polohách. Jakmile se totiž běh po cestě změní v přeskakování z kamene na kámen a kopce začnou být příliš strmé, vezme má výhoda za své a já začnu těžce vydobytou pozici pomalu, ale jistě ztrácet.
Pěkně ostrý začátek
Prvních deset kilometrů a pět set výškových metrů jsme tak proletěli ve skupince na pátém až desátém místě za svižných padesát minut a začátek závodu tedy probíhal přesně podle plánu. Překvapení však nepřinesla ani pozdější fáze, a jakmile se cesta změnila v sotva viditelnou pěšinu a převýšení začalo oscilovat mezi patnácti a třiceti procenty sklonu, přehnalo se kolem mě několik běžců, pro které byla úvodní desítka pouze rozklus před opravdovými alpskými kopci.
Stoupání do dvou a půl tisíc na Kalser Tauern tak poprvé ukázalo, jak na tom kdo je, a následný seběh jen potvrdil dominanci horalů, pro které jsou uvolněné šutry a sněhová pole to, co pro mě hladký asfalt.
Kousek za vrcholem přišla vhod první občerstvovačka v horském hotelu Rudolfshütte, kde mi snad poprvé v životě kontrolovali (i když jen velmi zběžně) povinnou výbavu sestávající zejména z voděodolné bundy, izotermické folie, rukavic a čepice.
Pravý alpský terén
Kolem Rudolfshütte a jezera Weißsee jsme byli na treku dva dny před závodem, takže jsem měl poměrně dobrou představu o tom, co mě čeká. Následujících pět kilometrů patřilo k těm technicky nejnáročnějším, a když k tomu připočtu náročné stoupání na Kapruner Törl, vyjde mi nejpomalejší kilometr v celém závodě, který trval více než šestnáct minut.
Třicetikilometrové klesání
Odměnou mi byl fantastický seběh po sněhu o poctivých tři sta výškových metrů, ve kterém se povedlo ušetřit spoustu sil pro finální fázi závodu. Ta mi měla opět hrát do karet, klesání nebylo nijak extrémně prudké a čas od času se objevily i vyloženě rovinaté pasáže.
Proti případnému zrychlení se ovšem opět postavil techničtější terén, ve kterém nedosahuji zdaleka takových rychlostí, jakých by bylo potřeba, abych udržel tempo s běžci, kteří se pohybovali kolem mě.
O alespoň malou psychickou vzpruhu se postarali pomalejší závodníci z třicetikilometrové trasy, které jsem postupně začal míjet a kteří vždy na obzoru působili jako magnet, který mě táhl kupředu.
Souboj s časem
Tou dobou už ale bylo to nejhorší za námi a do cíle zbývalo posledních patnáct kilometrů po veskrze pěkných cestách a pěšinách ve srázu nad řadou vodních nádrží, jichž je kolem Kaprunu plno. O zábavu se mi navíc postaral pohled na hodinky a následná snaha o výpočet, jakým tempem bych musel běžet, abych zvládl být v cíli za méně než šest hodin.
Po několika pokusech jsem se dopočítal k tempu pět a půl minuty na kilometr, což by za normálních okolností neměl být vzhledem ke konstantnímu klesání žádný problém, proti ale bylo několik technických vložek, při nichž jsme přeskakovali horské bystřiny.
Naděje však umírá poslední a ještě pět kilometrů před cílem se zdálo, že by vysněná hranice mohla padnout. Rychlému tempu ještě napomohl pomyslný souboj o dvacáté místo s dalším padesátkařem, se kterým jsme se soustavně míjeli posledních deset kilometrů a nenechali si ani metr zadarmo.
Kolegu padesátkaře se mi povedlo odpárat až tři kilometry před cílem, kdy už bylo naneštěstí jasné, že pod šest to tentokrát nebude. Celkové dvacáté místo a čas šest hodin a dvě minuty však i tak považuji za naprostý úspěch a splnění předstartovních očekávání.
Perfektní horský závod
Atmosféra i trať závodu byla naprosto dechberoucí a běh kolem rakouské nejvyšší hory můžu jedině doporučit. Pokud jsou vám už české hory malé, ale na extrémně náročné skyrunningové závody se necítíte, mohl by pro vás být Grossglockner ultratrail vstupní branou do běhání v opravdu vysokých horách. Stokilometrová trasa se sice řadí k tomu nejtěžšímu, co může evropský ultratrail nabídnout, ale všechny kratší trasy jsou i díky rozumným časovým limitům schůdné rovněž pro méně zkušené běžce.
Vítek Kněžínek Vítkovi leží v botníku něco přes třicet párů běžeckých bot všech možných typů, které nejraději testuje na dlouhých závodech v horách, kde se mu čas od času podaří probít na pódiové umístění. Rád má i silnici, na které v letošním roce pokořil hranici 75 minut na půlmaratonu. Chcete-li se Vítka zeptat na jakékoliv téma související s běháním a aktivním způsobem života obecně, navštivte naši poradnu. |
