Když se tento web narodil, psal se rok 2013 a já běhala jako šílená. Tedy takhle: šíleně mě bavilo posouvat své hranice. Nedumala jsem nad tím, proč to dělám, prostě jsem se postavila na start dalšího půlmaratonu a zaběhla ho rychleji než ten předchozí. V duši se mi rozlil pocit uspokojení a následoval další tréninkový plán.
Podobný příběh s jinými protagonisty jsem kolem sebe za následující čtyři roky v RUNGO viděla spoustu. Lidé běhají a honí sekundy, zatímco jejich okolí to nedává smysl: Proč? K čemu tolik úsilí, potu a bolesti? Pro pár sekund, které vlastně nic neznamenají?
Při sledování oněch příběhů si ale vždycky počkám na jejich konec. Kam vedou? Jak končí? Obvykle šťastně. Ano, konce bývají šťastnější než začátky. Na konci oněch honeb za osobáky bývají spokojení lidé, kteří v sobě naleznou něco nového. Dostanou silnější a štíhlejší tělo, po kterém toužili. Objeví v sobě sebedůvěru v to, že něco dokážou. A zjistí, jaký je to pocit. A leckdy potkají na cestě nové přátele, dokonce i lásku. Jen skrze RUNGO prošlo takových příběhů hodně.
Já se například na konci toho svého stala redaktorkou RUNGO. Ačkoliv mi dnes mé dřívější běžecké šílenství přijde úsměvné, to právě ono mě přivedlo tam, kde jsem. Bez něj bych nenabyla informací a zkušeností, které jsem předávala na Facebooku dál, nevšiml by si mě Marek Odstrčilík (přečtěte si jeho silný příběh), tehdejší šéfredaktor Xman.cz, který hledal někoho, kdo s ním RUNGO rozjede. Jako v pohádce o Růžence políbil Marek moji touhu po psaní a časem dobyl i mé srdce.
Dnes bych se mohla počínání hobby běžců honících sekundy na osobácích, které jsou vůči špičce vlastně směšné, usmívat. Jenže já vím, že to svůj smysl má. Možná ho zatím neznají ani oni sami, ale někde tam je. Já to zažila a díky tomu jsem se mohla stát tím, kým dnes jsem. Mělo to smysl.
Přeji krásné dny plné vzájemného pochopení všem - bez rozdílu osobáků, vyznání i sportů.
