Na mobilu mi bliká nepřijatý hovor, pět nových zpráv a dalších sedm upozornění z Facebooku. Monitor přede mnou ukazuje nepřečtené e-maily a každou chvíli pípne nějaké upozornění z kalendáře. Přestože mi kručí v břiše hlady, píšu kamarádce, že oběd, na který se domlouváme už nejméně od Vánoc, dnes opět nestihnu.
Říkám si, že je na čase zmizet. Utéct od současného stylu života, stresu, lidí otrávených špatnou náladou, kteří svou nákazu šíří rychlostí mluveného slova. Dezertovat do čisté přírody, podobně jako třeba Christopher McCandless, hrdina filmu Útěk do divočiny. Ta myšlenka je ve mně už dlouho, tak nač ještě čekám?
Vojenský újezd Brdy S rozlohou 260 kilometrů je to třetí největší vojenský újezd u nás. Devadesát procent území tvoří les. V roce 2007 byly zpřístupněny malé části na okrajích, jinak je však celá oblast od roku 1950 nepřístupná. V příštím roce by měl být vojenský újezd zcela zrušen a na jeho místě vznikne Chráněná krajinná oblast Brdy. |
„Radost je skutečná, pouze pokud je sdílená,“ říká se, takže nakonec vyrážíme ve třech. Po vyřízení nutných formalit, které nám umožňují vstup do jinak stále ještě zakázané oblasti, vyrážíme do jednoho z nejdivočejších míst u nás, Vojenského újezdu v Brdech. Rozlehlá oblast je prozatím chráněná před náporem turistů, v následujících letech by ale měla být volně přístupná. (O zrušení vojenského újezdu Brdy čtěte zde.)
Nejsme na cestě ani dlouho a já už pozoruji, že je něco jinak. Na první pohled obyčejný les na mě dýchá atmosférou dalekých krajů a divoké přírody. Veškeré technické zařízení odkládáme do batohu, chybí mobilní signál a z nějakého důvodu se nechytá ani GPS. Jsme v tom sami, vlastně přesně tak, jak jsem si přál. Je to svým způsobem osvobozující.
Po chvíli chůze přicházíme k místu, kde kdysi stával klášter. Kdyby tu nestála malá mohyla z kamení jako vzpomínka a informační cedulka, ani bychom si toho místa nevšimli. Rozvaliny už dávno pohltil les a místo, kde stál klášter, už připomínají pouze nepravidelné kopečky mezi stromy. Pokračujeme dál k Padrťským rybníkům, kde se nám naskýtá skoro až kýčovitý pohled na vodní hladinu se zakotvenou pramicí. Přímo po hrázi vede cyklostezka, která je o víkendech a státních svátcích volně přístupná. Projet se po ní musí být skvělý zážitek. My však pokračujeme po svých a míříme zhruba směrem k loveckému zámečku Tři trubky.
Při chůzi po upravených rovných cestách, které protínají les, trochu litujeme, že tu nejsme na kole, a tak po čase volíme raději menší a klikatící se lesní stezky. Příjemnými zastávkami se stávají všudypřítomné studánky a já z každé ochutnávám místní vodu. Je to lahůdka. Na chvíli si sednu, poslouchám okolní zvuky a téměř fyzicky cítím léčivý účinek, který toto prostředí má.
Občas mineme výstražnou ceduli, oplocené území nebo podivnou osamocenou stavbu, jejíž účel nedovedeme ani odhadnout. Připadám si trochu jako v seriálu Ztraceni, jako by se kolem mě dělo něco mystického a já netuším co. Nakonec doputujeme až k zámečku Tři Trubky, který zde trochu vypadá jak z jiného světa. Upravená a udržovaná stavba je evidentně v provozu a je ostrůvkem civilizace na naší cestě.
Brdské lesy jsou opravdu rozlehlé a dlouhá chůze s batohy na zádech nás začíná pomalu zmáhat, i když jsme viděli jen malý zlomek z celé oblasti. Naší trasu stáčíme zpět k autu. Obloha se zatáhla a spustil se vydatný déšť doprovázený chladným větrem. Jako by nám zdejší les chtěl ukázat také svou drsnější stránku. Zabaleni do funkčního oblečení putujeme v lijáku zpět, když najednou uprostřed lesa, kde by to nikdo z nás nečekal, narážíme na malou trampskou chatku, která nám poskytuje až nečekaně příjemné útočiště před stále se zhoršujícím počasím.
Romantické místo je opravdovým pohlazením po duši. Škoda, že se tu nemůžeme zdržet déle, pár dní, týdnů, měsíců... Za jak dlouho by mi začala civilizace chybět? Po krátkém odpočinku, posilněn jídlem a s úsměvem na tváři, který vyvolaly některé zápisky v místní návštěvní knize, se převlékám do běžeckého oblečení a vyrážím na zhruba desetikilometrový běh k autu, které nás odveze zpět do civilizace. Prší už méně a pomalu se smráká. Vzduch je provoněný deštěm a já následuji úzké pěšinky v naplánovaném směru skrz stále se měnící les. Chvílemi běžím potokem vody, brodím se houštím, přeskakuji popadané stromy a užívám si pocit absolutní svobody. To je přesně ten důvod, proč vyrážím do přírody.
Pomalu se blížím k cíli a vím, že se mi s tímto místem bude loučit těžce. Brdské lesy sice nejsou plné turistických atrakcí, stánků s občerstvením, úchvatných vyhlídek nebo skalních scenérií. Přesto bych se v nich vydržel procházet či běhat ještě dlouho. Hojivý účinek této přírodní terapie je znát i o pár dní později, kdy opět ve spárech neúprosného pracovního harmonogramu dopisuji tento článek. Naprosto jistě vím, že jakmile to bude možné, hned se do těchto míst zase vrátím.
