Den před závodem nevynechávám návštěvu u své fyzioterapeutky Aničky, jež má zlaté ručičky, rozhýbe mi kyčle a kotníky, preventivně zatejpuje a popřeje hodně štěstí. Navečer se loučím s manželem a dětmi odjíždějicími domů, já zůstávám v Praze a začínám si chystat věci na závod. V povinné výbavě tentokrát nechybí (bohužel) ani tablety proti alergii. Pak si ještě zaskočím na večeři do mexické restaurace, čehož budu druhý den hodně litovat. A spánek… toho bylo poslední týden poskrovnu, jasně, že to finální noc nedoženu. Nakonec usínám až ve dvě ráno.
Probouzím se ještě před budíkem, kouknu ven z okna a tam déšť. Fajn, aspoň se pročistí vzduch po tom včerejším dusnu. V klidu si dávám pozdní snídani, horkou sprchu, trochu se rozcvičuji, tisknu registrační mail, balím poslední věci. Záchrana, zvoní kamarád a veze anticrampy, šup s nimi do tašky a můžu vyrazit. Setkávám se s partou fajn lidí, kteří mě mají odvézt do Varů. Cestou vtipkujeme a rozebíráme svou běžeckou minulost. Najednou se na auto žačne valit proud vody, paráda, leje jako z konve a leje i po příjezdu do Varů. Ne že bych byla z cukru, ale běžet v přívalovém děšti jako faaakt ne.
Další reportáže finalistek "aWCH" z Karlových Varů |
Vyzvedávám si startovní číslo, zdravím se s kamarády a s gazelkami aWCH, které mě zatáhnou do VIP zóny. A hele, déšť ustal, najednou modrá obloha a prudké sluníčko! Vedle mě akorát finišují první běžci dm rodinného běhu, mezi nimi i Katka Neumannová s dcerou, chvilku po nich i Simča Vlašimská se svou rodinou, rozumějte dcerou, manželem a s dvojčaty pár týdnů před porodem, NESKUTEČNÉ! Užívám si tu pohodovou atmosféru, dávám si malou kávu na povzbuzení. Divím se gazelce Renče, že má tu odvahu pít před závodem koktejl s tabascem a feferonkou. To ještě netuším, čím se mi za pár desítek minut pomstí můj zažívací trakt. Je čas se jít převléknout a rozcvičit. Tentokrát stíhám vše na pohodu, nikde žádné fronty, kolem příjemní lidé, to se mi líbí. Před odchodem do koridoru ještě společné foto s gazelkami a hurá do boje. Něco mi tu ale chybí… ta nervozita ze závodu, já jsem pořád podivně v klidu. Panebože, to už je ze mě takový závodní mazák?! Pokora, holka, na tu mysli a vzpomeň si na předchozí půlmaraton a jeho nástrahy.
Hlavně nepřepálit začátek
Výstřel, popobíhání, Vltava, pořád to stejné, to už znám. Ale novinkou je úvodní táhlý kopeček. Ok, začni zlehka, nenech se strhnout davem, pomalu si to vyklusej nahoru. Prohlížím si nádherné lázeňské stavby kolem sebe, sbíhám ke kolonádě, kde se zdravím s fandícím kamarádem Pavlem. Hele nechtěla jsem běžet začátek volně? Proč mám tepovku na 185?! No jo, když ti turisti tak krásně povzbuzují, najednou běžím po silnici lesem, krásně v chládku, to přece člověka nakopne. První občerstvovačku probíhám dost rychle, za běhu popadnu jonťák a smočím prst v soli, zapíjím tabletku na křeče. Klasika, mám sladké lepivé triko a podrážděné rty… nepoučitelná!!
Druhou půlku centra probíhám s větší rozvahou, ale tempo se snažím držet. Před osmým kilometrem začíná píchání v boku, no super, to tu dlouho nebylo. A to jsem měla tak dobře našlápnuto na osobák na desítce. Naštěstí to po pár minutách rozdýchávám, ale tempo musím zvolnit. A jakoby toho nebylo dost, začínají silné křeče v břiše. Jeeee, nazdar mexická večeře, to jsem ráda, že se mi ozýváš zrovna teď! Běžet s tím není moc příjemné, takový pocit zažívám poprvé, no někdy to holt přijít muselo. Na desátém kilometru přecházím na chvilku do chůze, cpu do sebe gel na posilnění, trochu se mi ulevuje. Dalších šest kilometrů se mi ale postupně střídají křeče v břiše s mírným pícháním v boku, tepovku mám pořád dost vysoko, a vůůůůůbec se mi nelíbí to předměstí, ubíjí mě to.
Závěrečné sprinty jsou moje doména
Ovšem s návratem do centra ožívám, zapomínám na jakoukoliv bolest, z kopce směrem na nábřeží nabírám rychlost a letím si to na poslední čtyři kiláky. Sakra kdo sem dal ten kopec?! Nepolevuji, probíjím se mezi unavenými běžci do kopce, abych se hned za zatáčkou mohla posilnit vodou a rozinkami. U kolonády mě už čeká Pavel a hlásí skvělý mezičas. Držím tempo kolem 5:30, což mě dost vysiluje a už melu z posledního. Na dvacátém kilometru se ke mně přidává Pavel, v úzké uličce mi rozráží cestu mezi běžci a drží mi tempo. Hecuje mě a křičí, ať to v posledním seběhu napálím a na rovině všem předvedu svůj oblíbený finiš. V půlce té rovinky mě ale opouští síly. V tom před sebou vidím časomíru a zišťuji, že mám velkou šanci pokořit hranici 2:15:00! Kam se hrabe nějaký gel… TOHLE je nakopávač! Prosím nohy o zrychlení a ony holky moje zlaté naštěstí poslouchají. V cíli se klátím k zemi, ale hrdost mě opět zvedá. Dostávám dnes opravdu vydřenou medaili, mám to za sebou. Pavel mi gratuluje k reálnému času 2:14:49!!! Jen pro informaci, zlepšení oproti Pražskému půlmaratonu je o 10:21, neskutečné. Po závodě se jen snažím udržet na nohou, najít záchod a sprchu.
Jsem vyřízená a těším se domů do postele. Únava za pár hodin přejde. Ale ten hřejivý pocit v srdci z dnešního výkonu, ten mi nikdo nevezme!
