Jsem holka z malé vesnice, neměla jsem lehké dětství, ale takových je mnoho. Les a louky jsem měla za domem - a díky tomu jsem každý den po škole popadla vodítko, psa a vyrazila ven. Záleželo jen na mé náladě, zda jsem si popoběhla, nebo jen šla, či si vzala kolo, ale bylo mi dobře, utíkala jsem od nepříjemné reality domova a školy. Prostě jsem si snažila srovnat myšlenky a užívala jsem si pohybu a nádherného prostředí.
Tím jsem přežila své dětství a vstoupila do dospěláckého života. Našla jsem si přítele a na pohyb najednou nebyl čas, přítel nebyl žádný velký sportovec. Chtěla jsem po nějaké době začít alespoň znovu cvičit aerobic, ale začala jsem trpět na vleklé záněty ledvin a močových cest. "Užívala" jsem si to dlouhých 6 let a pohyb se tak scvrknul na cestu do práce a z práce. Jelikož jsem do sebe téměř neustále cpala ATB, nebylo mi vůbec fajn a na nic nebyla nálada, s hrůzou jsem čekala, kdy se to zase vrátí, a neustále jsem hlídala možné spouštěče svých problémů, byl to začarovaný kruh.
V tu dobu jsem už byla náplavou v Praze a těžce jsem se s tím srovnávala. Introvertní holka z vesnice Prahu nese těžce (nic proti Praze), ale neměla jsem zde přátele, na les a louky jsem mohla zapomenout. Přítel si v Praze našel práci, takže jsem podala výpověď a stěhovala se za ním.
Kdy mi začínalo být zdravotně lépe, nevím, ale s největší pravděpodobností mi pomohla až homeopatika, konečně jsem se probrala a začala hledat možnosti, jak se začít opět hýbat. Kousek za bydlištěm jsem objevila svou bývalou lásku z dětství - koně. Vrhla jsem se do toho po hlavě, ale po půl roce jsem si uvědomila, že mě nebaví být spoutána pravidly čili správným sedem, pobízením, držením těla, protože v dětství jsem si užívala pohled z koňského hřbetu přirozeně, bez dohledu trenérů a ostatních remcalů, kteří věděli vše nejlépe, a přitom jim bylo maximálně 16 let. Ze dne na den jsem ukončila členství a koupila si kolo, že začnu jezdit. Jenže to jsem netušila, co je to za horor vyjet na kole na Praze-Západ. Po jedné negativní zkušenosti, kdy jsem kvůli bezohlednému řidiči málem skončila ve škarpě, jsem si řekla, že na kolo sednu v Praze a okolí už jen na cyklostezkách.
Krátce poté jsem otěhotněla a pohyb jsem omezila na turistiku. Po narození dcerky nastala v mém životě ohromná změna, jak ví asi každá máma, prostě se vše otočilo o 360°, bylo to doopravdy šílené. Ale zase jsem mohla být denně venku, a to jsem taky byla. Bohužel se do tohoto náročného období vplížila manželská krize. I díky tomu, rok a půl roku po porodu, jsem si řekla, že si potřebuji nějak vyčistit hlavu, abych se z toho všeho nezbláznila, a tak zkusím běhat. Byl to nejdostupnější způsob pohybu a nejméně časově i finančně náročný, stačilo se jen překonat a vyběhnout z domu do ulice.
U manžela jsem podporu nenašla, staral se jen o to, jak budu hrozně hubená (i když hubená jsem byla vždy) a vymýšlel podobné nesmysly. To jsem si k srdci naštěstí nevzala a našla jsem si tříměsíční plán pro začátečníky, takový dřevní, ale hlavně byl reálný i v očích začátečnice, která si vůbec nevěřila. Nebudu zapírat, že jsem běh zpočátku vůbec nezvládala, po 300 metrech jsem se vzdávala, nadávala, zadýchávala se, zastavovala se a potila se jak dveře od chléva. Pubertální výrostci po mně házeli plastové kelímky s pivem, si asi mysleli, dle mého žalostného stavu, že bych se měla napít. Do toho mě obtěžovala individua z aut, takže jsem s tím chtěla i seknout.
Nakonec mě situace doma vždy nakopla a vyběhla jsem zase podle plánu. Po třech měsících jsem zvládala pětikilometrový běh, ale byl stále prokládaný chůzí a závěrečný mírný půkilometrový kopeček k domovu byl pro mě nepřekonatelný. V tu chvíli zasáhla moje kamarádka, která již nějakou dobu běhala, jen mi řekla, ať koukám běžet a vykašlu se na chůzi, že to je jen v mé hlavě, nohy to prostě dají.
Hlavně díky ní jsem se posunula o další metu a najednou běžela pět kilometrů bez zastávky nebo chůze. Když jsem to zaběhla poprvé, byl to tak skvělý pocit a dá se říct, že snad i zlomový okamžik, kdy jsem si uvědomila, že něco dokážu a dokážu i sama sebe překonat. Konečně jsem si uvědomila, že si překážky a limity vytvářím jen ve své hlavě. V tu dobu jsem dokončovala studium, ale i tak jsem obden vybíhala a začala si měřit čas i vzdálenost a pečlivě vše zaznamenávala a měla radost ze zlepšujících se údajů.
Po roce a půl běhání jsem se podle časů odhodlala na malý běžecký závod a nakonec, a asi i díky malému zastoupení kvalitnějších běžkyň, jsem si na pětikilometrovém závodě vyběhla druhé místo. Měla jsem z toho dobrý pocit, ale nijak mě to nenamotivovalo k dalšímu závodění. Prostě mě to nebere, nevidím smysl v tom hnát se za nejlepším časem a oceněním. Masové běžecké akce ve mně neustále vzbuzují paniku a nemám chuť se jich účastnit.
Až se na to budu cítit, ráda si zaběhnu půlmaraton, ale raději v úzkém kruhu stejně zapálených běžců. Hlavně pro svůj dobrý pocit a radost z pohybu, kde mě neomezují žádní pořadatelé, pravidla, spoluběžci (nechci se nikoho dotknout, to je můj problém) a předem zadaná trasa, prostě takové to nalinkování kolem. Dlouho jsem koumala nad tím proč. A je to tím, že jsem od mala pořád něco musela a nesměla, je to mou složitou povahou a taky tím, že většina z nás má život ve velké míře přesně nalinkovaný, denně dodržuje hromadu pravidel, má úkoly a povinnosti: brzo ráno vstát, donutit vstát dítě, jít do práce, vyzvednout dítě ze školky, uvařit, uklidit atd. Život začíná být neskutečně hektický, v práci po nás všichni chtějí výkony, a to nejlépe rychle a přesně, člověk celý den kmitá, bojí se termínů, nadřízených, poslouchá a plní.
Běh, který jsem si zamilovala pro jeho jednoduchost, jsem tím pádem potřebovala začít brát hlavně jako něco, co nemá nějaké pevné pravidlo, načasování nebo dosahování nějakého cíle mohu kdykoliv podle své nálady a svobodné vůle změnit, jinak by pro mě běh časem ztratil své kouzlo. Nakonec jsem zahodila časoměr, vykašlala jsem se na sledování délky trasy, rychlosti a tepu. Běh si užívám bez otravných technických vymožeností a mám z něj o to větší radost, tím mi konečně dává vytouženou volnost a svobodu.
Momentálně řeším, jak dál. Zkusila jsem výběh s Rungo.cz, bylo to pro mě nové a příjemné, poprvé jsem vyběhla i do lesa (od začátku běhám na pevném povrchu), kolegové běžci byli ohleduplní. Vzhledem k mé momentální situaci se možnost vyběhnout scvrkla na minimum. Ale nevzdávám to, využívám každou volnou chvíli a rozhodla jsem se, že v mezidobí, kdy není možní vyběhnout od dcerky, přiberu k domácímu cvičení ještě jógu, zkusím a uvidím. Snad se časem podaří některé mé výběhy skloubit i s péčí o dcerku, zatím spolu zkoušíme běh s odrážedlem, je to vtipné, ale baví nás to obě, a to je momentálně to hlavní (její nadšené „mámo, běhej“ je k nezaplacení).
Tímto bych ráda poděkovala lidem z Rungo.cz i ostatním, kteří svými příspěvky a příběhy dokážou člověka dál vybudit a vyhecovat k běhu, i když se mu třeba někdy vůbec nechce. A radím všem, kdo váhají, zda vyběhnout či nevyběhnou: určitě běžte a uvidíte, že vás běh pohltí, hodně vám dá a možná díky němu najdete i sami sebe! Osobně jsem díky běhu konečně sama sebe našla a můj život se hodně změnil, vlastně se mění stále, a to bez nadsázky: a za to jsem ŠŤASTNÁ.
