Studuju fakultu stavební na ČVUT, obor architektura a stavitelství. Právě teď je jedenáct večer a nejdu spát, protože pracuju do školy. Minulý týden jsem spala tři až čtyři hodiny denně, víkend jsem prospala a teď jedu nanovo. Už takhle studuju pět let. Při škole jsem se přestala hýbat, jedla jsem nezdravě (slabé slovo) a začala kouřit. Skončila jsem i v nemocnici na kapačkách (nervy), přišla jsem o vztah (přítel mě z nedostatku pozornosti začal podvádět) a zkazila jsem si oči (monitor). Během studia jsem přibrala a loni na podzim jsem zjistila, že už nevyjdu ani schody. Kdo někdy studoval něco podobného, jistě ví, jakou cenu má spánek a volný čas. Najít tudíž energii na něco navíc je pro mě nadlidský úkol. Proto bojuju především s leností.
Loni na podzim jsem se po rozchodu utápěla ve špatné náladě, a tak jsem se přihlásila do aWCH. Na článek jsem narazila u snídaně a do dotazníku jsem pěkně popravdě popsala svoje pocity. O to větší bylo moje překvapení, když mě vybrali. Stejně jako ostatní jsem skákala radostí, protože jsem hned viděla lepší zítřky. Tu moc totiž aWCH má, že vám dá pocit, že všechno bude zase lepší. Hned po zkouškovém jsem začala "trénovat". Všechno se vyvíjelo dobře, kilometry přibývaly a pohyb se pomalu stával součástí mého života.
Jenže jak studenti ví, semestr takzvaně graduje. S přibývajícími týdny začal ubývat čas a hlavně energie. Když člověk do noci rýsuje nebo počítá a ráno vstane, aby vyrazil na celý den do školy, tak pak už nemá odpoledne ani kapku síly na vyběhnutí, zvlášť když ví, že si nemůže hodit nohy na stůl, ale musí počítat dál. Dokud je volno, chodí se taky na brigádu, aby bylo čím platit, až čas nebude.
A jak to vypadá úplně na konci? To se třeba čtyři dny nespí a ani moc nejí, maximálně nějaký fastfood, protože není čas vařit. Vždycky, když odevzdám projekt, mám pak pocit, jako bych vyhrála nějaký závod. Závod s časem, se svými schopnostmi. Bohužel, u projektu člověk nezávodí fyzicky (pokud nepočítám klikání na myš a držení se vzhůru), ale hlavně psychicky. A moje tělo už začalo stávkovat.
Jak se mi teď běhá? Popravdě, špatně. Běhám poslední týdny jen o víkendu a zase se zadýchávám. Mimochodem, plíce jsou podle zátěžového testu mojí nejslabší stránkou. Když teď vyběhnu, myslím hlavně na to, co mám všechno udělat. A přes týden moje lenost vítězí na plné čáře. Když už ve všední den najdu hodinku nebo dvě pro sebe, většinou se najím a čtu si noviny - nějak se nedokážu dokopat ještě k fyzickému výkonu.
Strašně se těším na léto, až budu mít zase čas a budu moci běhat a jezdit na kole, spát a jíst domácí jídlo. A zároveň mám strach, že už tu svoji počáteční linku nechytím. Že mě lenost porazí. Nechci ale skončit s infarktem z práce, nechci být obézní a ani nechci přijít o zrak.
Konec školy se naštěstí (bohužel pro moje odevzdávky) blíží. Jsem přihlášená na půlmaratón v Olomouci, který je symbolicky víkend po mojí poslední zkoušce. Doufám, že to bude něco jako nový začátek. Můj příběh je oproti ostatním úplně obyčejný, ale zato se může stát každému z nás. Proto zvu dnešní osazenstva kanceláří a všechny můry od monitorů, aby vyletěly. Dřív než bude pozdě.
