Na závodních tratích potkává člověk různé běžce – ty, kteří běží pro vítězství celkové nebo aspoň to nad sebou, ty, co běží na krev nebo pro radost, ty, kteří chtějí dokázat, že to jde, i když jim to třeba nikdo nevěřil.
Mezi takové patří nevidomí běžci, kteří se i přes svůj hendikep – a že zrak je u běhání hodně důležitý – postaví se svým vodičem na start a v krásných časech pak probíhají cílovou páskou. Několik mých kamarádů už vodiče dělalo, další řadu neznámých jsem potkala na spoustě závodů. A tak se jedním z mých běžeckých cílů stalo zkusit si tuto roli také. Nejprve mě překvapilo, jaký je o to mezi lidmi zájem a že to asi nebude hned. Nulové zkušenosti a nijak závratné časy mi rozhodně kladné body nepřidávaly. Ale trpělivost růže přináší, přes stránku Konečně společně hledali vodiče na závod RunTour v Liberci, na pětikilometrovou trať a s časem kolem 30 minut. Tak si říkám „to by šlo, pětku zvládám rychleji a i když tam přidám nějaké to mluvení a kopečky, tak bych se pořád měla vejít bez problému do limitu“.
S Robertem jsme si nejprve dohodli cvičný výběh. Protože co kdyby se ukázalo, že to nezvládnu, tak ať má ještě čas najít náhradu. Zkušební běh se konal u něj v Lysé. Když jsem v Praze nasedala na vlak, na jednu stranu jsem se těšila, na druhou měla trochu strach. Co když mu nebudu stačit? Nebo to neumluvím? Nebo někde přehlédnu nějaký kořen a … Takové ty možnosti, jako že se ztratíme, jsem si ani nepřipouštěla. Nakonec to bylo úplně v pohodě, sice horko a velká část na polních cestách se sluncem nad hlavou, to ale byly podmínky, které se daly očekávat i v Liberci – terén a vedro. Nevím přesně, kolik jsme uběhli, žádné měřiče s sebou nenosím, ale odhadem tak nějakých 13 km, takže podstatně víc, než kolik bude na závodě. Krom toho jsem se dozvěděla, že Robert má už za sebou takové počiny, jako maratón nebo Vltava run ve skupině s ostatními nevidomými, takže je to zkušený běžec.
Jak se závod blížil, začala se zvyšovat i venkovní teplota – asi aby byla dodržena každoroční tradice. Relativně příjemné teploty ze začátku týdne vystřídalo vedro a slunce na plné obrátky. Takže mě opět začal hlodat malý červíček: Umluvím to? Nebudu zdržovat? A tak dále. V samotném městě závodu pak zcela zásadní otázka: najdu start, který se tentokrát přesunul jinam? Ovšem tuto otázku si asi kladla většina běžců z jiných měst, takže netrvalo dlouho a pár podobně bloudících jsme brzy potkali. Společnými silami jsme se nicméně na start dostali s dostatečným předstihem, takže byl i čas na všechny nezbytné předzávodní úkony jako vyzvednout startovní číslo, napít se a najíst nebo osvěžit v přistavených cisternách.
Ve stanu Leontínky už čekali i další nevidomí běžci se svými vodiči, někteří se chystali na kratší trasu, jiní na desítku. Chvíli jsme si popovídali a šli na start. Krátce po čtvrté hodině jsme už odkrajovali první metry. Začátek byl tentokrát jednodušší než loni – běželo se po asfaltu a z kopce na poměrně široké silnici, což bylo jedině dobře. V postartovním chumlu bylo dost místa pro vlastní „dráhu“, které jsme se mohli držet. Navíc dost pomohly i žluté vestičky, kterými jsou nevidomý i vodič označeni. A opět se mi potvrdilo, že běžci jsou ohleduplná parta bláznů a ochotně uhýbají z cesty, kdykoli je potřeba.
Po úvodním seběhu jsme se dostali do míst, kde v minulých letech tento závod končil. A do prvních kopečků. Na začátku ale bylo sil dost, tak nám to šlo skoro samo. Proběhli jsme pomyslným loňským startem a cílem a pokračovali do známého kopce – jako loni. Naštěstí tu stromy tvořily snesitelný stín a i když ze mě lilo jako z konve, cítila jsem se docela dobře. Pod nohama jsme sice neměli hladký asfalt, ale ani žádné výraznější překážky, tak stačilo upozorňovat jen na to opravdu nejpodstatnější. Dokonce nám to šlo tak dobře, že jsem si ani nevšimla prvního kilometrovníku. Toho druhého už ano, ale to už jsme měli kopec dávno za sebou a pokračovali po rovné lesní cestě.
Rovina je příjemná, všudypřítomné kořeny, kameny a jamky už méně – stačí jeden špatný krok a problém je na světě. V některých místech tak bylo lepší zpomalit, případně je úplně projít. Pořád lepší ztratit nějakou tu vteřinu než odjíždět sanitkou. Asi nejsložitější je pak seběh v terénu. Mnohdy má člověk co dělat sám se sebou, aby mu příliš nenarostla křídla, která pak při nejbližší příležitosti poláme. Aby toho nebylo málo, tato cesta byla protkaná korýtky na odvod vody, takže moje hlášení se zjednodušilo na neustále se opakující kořen – kamen – korýtko, žádné dlouhé popisy, že je tu taková zajímavě vymletá strouha mezi stromy, která se vine zprava doleva… To bychom ji asi brzy poznali na vlastní kůži.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Když se nám podařil i tento seběh, dali jsme si ještě kolečko po trávě – ta umí být zrádná ještě víc, protože leccos skryje i před vidícím okem, naštěstí v tomto případě se nic takového nekonalo. Další pokračování pak bylo sice lesem, ale po cestě bez překážek, tak jsme si mohli dovolit i trochu zrychlit. Na obvyklém místě pak čekali hasiči s kropičkou, abychom se do posledního kilometru osvěžili. Ten vedl známou cestou kolem zoo, nově otevřenou před pár lety. Pak ještě trochu do kopce a už jsme přibíhali zpátky na asfaltovou silnici a mohli nasadit závěrečný sprint pro medaili.
Závod byl za námi a to nejpodstatnější se podařilo – hezky jsme si to užili a celé to přežili bez jediného pádu nebo jiné komplikace. Ani to nebylo tak složité, pozměněná trať mi sedla, klidně bych si dala i tu desítku. V každém případě je ale hezké vidět, že zdravotní postižení neznamená v životě stopku. Druhé pozitivní zjištění je, že nevidomí a jejich vodiči jsou na běžeckých závodech vnímáni jako naprosto normální součást, žádné úšklebky nebo litování, snad možná někteří fanoušci jim jen hlasitěji fandí.
Dělat vodiče s sebou nese jistou dávku zodpovědnosti, ale není třeba se toho bát. Stačí vybrat správnou trať a běžce, se kterým si sednete jak běžecky, tak lidsky a zapojit trochu toho selského rozumu, případně se zeptat. A dávat pozor na cestu, nikoli na okolní přírodní krásy nebo okolní krásné běžce (pánové běžkyně), i když to k tomu může občas svádět. Prostě nezapomínat, že tu jsou jen dvě oči pro čtyři nohy.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
