V listopadu 1985 mi bylo 11 měsíců, když se ke svému předposlednímu startu na Kunratické chystal můj tehdy sedmadvacetiletý otec. Jeho čas 17:23.2 jsem si stanovil za metu. O rok později se otec patrně rozhodl naplno věnovat rodině, a tak naše stopa ve výsledcích na pár desítek let mizí. Bylo načase to změnit.
Jenže hlavní převážně mužská tříkilometrová trať vedoucí přes Hrádek a další dva kopce byla vyprodána za půlden, bohužel za jiný půlden, než jsem očekával. Tak holt příště. Když mi ale tři dny před závodem napsal kamarád Milan, jestli nepůjdu místo kohosi, kdo nemůže, neváhal jsem.
Velká kunratická oslavila 80. narozeniny a pořád táhne |
Jindy klidný Kunratický les připomíná pouť. Z parku je parkoviště, ke startu se táhnou davy kolem rozličných stánků. Od brambůrků a cukrové vaty přes čepice po sporttestery. "Pojďte na gulášek," cpe nám slečna vehementně vizitky nějaké restaurace. Jindy ano a moc rádi, teď teda fakt ne. Ten mumraj se mi nelíbí, ale jinak to asi nejde.
Hurá do fronty pro startovní čísla a čipy. Zaplatím stovku navíc, abych se ve výsledkové listině mohl chlubit vlastním jménem. Mně neznámý Martin tak zůstává jen na startovním čísle. Představuji si, jak třeba sedí doma před televizí a tráví svatomartinskou husu. Jsem nervózní.
Je celkem kosa, dlouze řešíme, jestli běžet v krátkém triku a trenýrkách. Nakonec ano, ale nikoho podobně otužilého jsem na trase nepotkal. Milan tvrdí, že skončím v prvním potoce, běžím totiž s ortézou na kotníku, v němž mi po několika marných operacích chybí jeden důležitý vaz. Taky se toho trochu obávám. Trochu dost.
Mladíci s megafony nahánějí opozdilce na start a užívají si to. Špalír před námi se postupně rozbíhá. Co deset vteřin vybíhá dvojice. Zapínám chytré hodinky a vyrážím oranicí, kterou vytvořily stovky bot přede mnou. Po sto metrech je první brod a můj sen o suchých ponožkách končí.
Mám respekt a nikam se neženu, první kopec mi ale připadá krátký. Napůl běžím, napůl kloužu k potoku - a to už je Hrádek? Na laně mezi stromy vlají mladí, staří i ženy. Poslušně se zapojuji do vláčku a šplhám vzhůru. Na konci mi to nedá a zkouším jinou cestu po čtyřech. Není to o moc rychlejší, ale cítím se jako člověk s vlastním názorem. A s tepem 194. Jakmile se kopec zlomí do prudkého padáku, zmatené nohy najednou neví, jak brzdit. Zase potok, tentokrát nějaký hluboký. Kotník drží, zaplaťpánbů za ortézu.
Do cíle sprintem
Jediných pár set metrů po asfaltu a poslední kopec. Dobíhám kolegu Milana, něco mi říká, vůbec mu nerozumím. Chvíli jdeme. Tenhle krpál je zdaleka nejhorší, kam se hrabe Hrádek. Když se cesta narovná, mám konečně pocit, že běžím. Někdo na mě křičí, asi povzbuzuje, určitě se tvářím jak idiot. Tep mám dál kolem 190, ale předbíhám spoustu lidí. Mnoho z nich se zastavuje a jde.
Pak už je to zívačka. Po dlouhé rovince zpět k Hrádku a z kopce dolů. Dobíhám muže v zářivém trikotu a obdivuji jeho asertivitu při předbíhání pomalejších. V cílové rovince na sebe mrkneme a sprintujeme, abychom ještě na poslední chvíli naklonili chronometr ve svůj prospěch. V cíli si plácneme a připadám si jako závodník. Byť ti opravdoví už asi tou dobou dávali rozhovory pro televizi. Pálí mě v krku od studeného vzduchu a navzdory zimě ze mě kape pot. Je mi ale blaženě.
Moje hodinky ukazují šestnáct minut. Je jasné, že jsem tátu vzor 1985 dal. A namátkou taky kajakáře Vávru Hradilka, kardiochirurga Pirka a další celebrity, jako je kamarád Milan a ostatní atleti z pražského Radotína.
Hlavně jsem to jako dva tisíce dalších doběhl a neskutečně si to užil.
