Věci se naučil brát se zatvrzelou pokorou dřevorubce už od dětství. Strávil ho v severní Minnesotě a bylo drsné, až praštělo. Spartánské, plné odříkání. Už jako malý chystal dříví na topení, pomáhal v domácnosti, plel zahradu, odklízel z ní kameny, v zimě odhazoval sníh. Žádný luxus, hodně práce, málo her a žádná odměna. Když si chtěl něco koupit, musel vyrobit a prodávat sousedům limonádu.
Celá rodina polských přistěhovalců Jurkových snášela těžký život mlčky. "Tatínek říkával, že člověk nemá na výběr," uvedl Scott pro magazín Time.
Nehořekovalo se ani nad vážným onemocněním matky. Když se její roztroušená skleróza zhoršila, začal Scott se svýma dvěma sourozenci prostě jen víc pracovat pro domácnost. O její nemoci se nikdy nebavili. Jediné slovo o ní neřekl ani jejich otec. A matka, ta se o své chorobě nezmínila ani náznakem. "U nás doma se o věcech moc nemluvilo. Dodržovalo se prostě, že děláte i věci, které dělat nechcete. Bylo to do mě vtloukáno od útlého věku," vzpomíná.
Dětství v něm přitom zůstalo skutečně vytesáno. Naučilo ho jisté odevzdanosti: proti osudu se neprotestuje, člověk se s ním vyrovnává. A též dřině: "U nás doma se tvrdě pracovalo, ať jste chtěli, nebo ne." Z dětství si ale odnesl ještě jedno: naučil se spoléhat sám na sebe a vystačit si sám se sebou. Trávil sám celé hodiny rybařením na neklidných vlnách Lake Superior či lovem v přírodě.
To vše se mu bude, až se stane běžcem, hodit. Zatím má ale ještě před sebou dlouhou cestu.
Otloukánek, co se rozběhl, aby našel sílu
A rozhodně neoplývá sebevědomím. Ostatní hoši se do něj trefují, dávají tichému, mlčenlivému mladíkovi hanlivé přezdívky, tropí si z něj posměšky. V té době už běhal, nejdřív mu to sice nešmakovalo, raději se proháněl na lyžích po zasněžených horách, potom ale přišel běhu díky crosscountry na chuť.
Scott JurekNarodil se v roce 1973, v roce 1998 vystudoval fyzioterapii. V roce 1997 přestal jíst maso, o dva roky později jakékoli živočišné produkty. Mezi jeho nejlepší výkony patří: Western States Endurance Run 2004: 100 mil (160 km) za 15:35 Ice Age 50 Mile 1999: 50 mil (80 km) za 6:21 GNC 2001: 50 mil (80 km) za 5:50 Austin Marathon 2006: 26,2 míle (42 km) za 2:38 Brive-la-Gaillarde: za 24 hodin uběhl 266 km Mezi jeho vítězstvími neschází: Spartathlon (152 mil/245km): 2006-2008 Western States Endurance Run: 1999-2005 Badwater Ultramarathon: 2005, 2006 Miwok 100K Trail Race: 2002, 2003, 2004 (v letech 2001, 2005, 2006 skončil druhý) Leona Divide 50 Mile Run: 2000, 2001, 2002, 2004 Diez Vista 50K Trail Run: 2000, 2003 |
Pověsil se na v té době nejlepšího běžce v regionu Dustyho Olsona, běhávali spolu, Scott byl v cíli vždy beznadějně pozadu, v uctivé vzdálenosti. V roce 1994 se ve dvaceti právě na Olsonovu výzvu zúčastnil ultramaratonu Minnesota Voyageur 50 Mile Trail Race. Nic tak dlouhého nikdy předtím neběžel, nikdy neuběhl ani maraton, během závodu chtěl vzdát, k nesnesení vyčerpaný. Místo toho se nakonec zakousl – a doběhl druhý. Pět minut před svým idolem Olsonem. Otloukánek se rozběhl.
Od té doby běhal nejen pro radost, ale ani ne jen kvůli medailím. Běhal, aby nabral vnitřní sílu. Po studiu fyzioterapie na vysoké škole totiž upadl do kolečka práce – práce – práce. Hodně stresu v nemocnici, kde našel zaměstnání, odpočinku se nedočkal ani doma, přepracování si totiž nosil i do vztahu s manželkou Leah, který se kvůli tomu začal bortit.
Tím častěji běhal ven. Odmítá ale, že by zdrhal před problémy. Byla to prý sice cesta, jak se vymanit z hádek a napětí, běhání v horách a po kopcích pro něj ale neznamenalo ani útěk, ani hledání návyku, drogy, aby zapomněl na civilní život. "Běh a ultramaratony mi pomohly naučit se, jak vzít život do vlastních rukou. Běh na vzdálenost sta mil vám dovolí projít těžkými momenty vašeho života," vysvětluje. Ano, kdo zvládne sto mil, získá sebedůvěru, s níž se přenese přes každodenní nesnáze.
Od vítězství k vítězství
Scott Jurek zvládal desítky, stovky mil. Na kontě měl už lecjaké úspěchy, opravdu velký závod měl však teprve přijít. Psal se rok 1999 a nastoupil na start závodu Western States 100. Od začátku se ujal vedení, aby ho udržel – až do cíle. Byla to famózní jízda, kterou si protáhl až do roku 2005, závod vyhrál sedmkrát za sebou.
A kromě toho taky například stodvaapadesátimílový Spartathlon (ovládal ho od roku 2006 do roku 2008, vyhrál třikrát po sobě) či Hardrock Hundred Mile Endurance Run a kupu dalších. Ne vždycky to bylo na pohodu, v roce 2005 Badwater Ultramarathone se po 112 kilometrech začalo jeho tělo neovladatelně třást, zvracel a nakonec u trati zkolaboval. Deset minut ležel, aniž by se pohnul. Poté vstal a doběhl v rekordním čase první. Rok nato si vítězství zopakoval.
Za svou kondici vděčím veganství, říká Jurek.
Ultramaratony jsou větší výzvou pro psychiku než pro fyzičku, myslí si Jurek.
Vyjmenovávat všechna jeho vítězství nemá smysl. Ve výčtu neschází Colorado's Hard Rock 100 Endurance Run (2007) ani Miwok 100K (2002, 2003, 2004). V roce 2006 sice v kaňonu Barranca del Cobre těsně prohrál s nejrychlejším mužem legendárního severomexického kmene Tarahumara, který se proslavil běhy na dlouhou trať, o rok později se ale do kaňonu vrátil a zvítězil.
Pak přišel zlom. V jednom roce mu zemřela matka a přišel i o ženu, Leah od něj odešla. Jeho běžecký kolega si vzal život. V roce 2009 neuspěl na Western States, vynechal Spartathlon, na Ultra-Trail du Mont-Blanc skončil na ostudném devatenáctém místě.
Vypadalo to, že se idol kácí k zemi. A skutečně, přinejmenším měl jiné starosti než myslet na vítězství. Předně chtěl přijít na to, kdo vlastně je a co je jeho úkolem.
Čistá cesta zenového bojovníka
Běžec se zastavil, uchýlil se do ústraní, mlčel a hloubal, převracel své nitro naruby. Poslední roky dřel, trénoval, sám, soustředěný. Porazil ty nejlepší z nejlepších, ztrhal všemožné rekordy, vyhrál, co mohl. A co za to? Jeho manželka jej opustila kvůli jinému běžci, jeho nejlepší přítel – běžec spáchal v depresích sebevraždu. Duše jeho matky opustila nemocí dávno demobilizované tělo. To má za všechno svoje úsilí?
Zapomněl na tělo, zapomněl na mysl a snažil se soustředit na duši. Dokonce navštívil šamanku, aby mu ji poodhalila. Jsi vůdce, jsi učitel, řekla mu. Jak tomu ale rozumět?
Upnul se na jednoduchost. Maso přestal jíst už v roce 1997, veganem se stal o dva roky později, i proto, že špatný jídelníček vinil z chronických nemocí, které se v jeho rodině objevovaly, i ze zdravotních potíží jeho pacientů, o něž se kdysi jako fyzioterapeut staral. Vždy tvrdil, že právě veganství umožňuje jeho tělu běhat dál a běhat rychleji.
Teď šel ještě dál, přijal minimalistický životní styl. Žádné auto, žádná televize. "Jde o to žít prostě, jíst, pít, podporovat se, pomáhat si a být sami za sebe zodpovědní," říká. A pochopil, že běh je toho součástí: díky němu se člověk dostává do spojení s původní přirozeností.
Pak se vrátil na výsluní, v roce 2010 ve francouzském Brive-la-Gaillarde udělal americký rekord v počtu kilometrů uběhnutých za čtyřiadvacet hodin (zvládl jich 265), odnesl si stříbrnou ze světového šampionátu a pomohl americkému týmu k bronzové. A běhá dál, a dobře.
Možná i proto, že běh je pro něj něčím jiným než honem za medailemi. "Ačkoli chci vyhrát, je pro mě běh nástrojem sebepoznání," říká.
A pořád se po doběhu do cíle vždy zabalí do deky a čeká, dokud neuběhne poslední závodník, aby jim mohl všem vzdát hold.
