• Operní zpěvačka: Zpívání je jako maraton. Hlavně nepřestat

    Propojuje v sobě dva světy, které k sobě na první pohled mají daleko. Na jedné straně nasvícená jeviště divadelních scén, na straně druhé sport, při němž propotí svoje tričko na běžeckých stezkách. Operní pěvkyně Vanda Šípová tak trochu klame tělem. Její hlas profesi nezapře, ale mírami připomíná atletku.

    Operní pěvkyně Vanda Šípová v inscenace opery Thaïs Julesa Masseneta. Uvádí divadlo F. X. Šaldy v Liberci a role Vandy Šípové se jmenuje La Charmeuse. | foto: Foto Petr Mašič, archiv Vanda Šípová

    Je běžné, aby měla operní zpěvačka vaše míry?

    Jsem hlasový obor, pro který jsou napsané spíš lyrické role, takže bych řekla, že takhle to asi pro diváka o něco lépe vypadá. A když o tom tak přemýšlím, asi ano, je to čím dál běžnější.

    Kde se pak bere ten obrovský hlas? Jste spíš subtilnější postavy...

    Jenže ji používám celou. Teď už vím, že mohu zpívat celým tělem.

    Jak moc je operní zpěv založený na fyzické síle?

    Fotogalerie

    Těžko říct. On je především o fyzickém prožitku, takže bych to nenazvala využitím síly, ale propojením celého těla. Zpěvák musí být určitě dobře fyzicky připravený. Není to alfa a omega zpěvu, ale je to něco, bez čeho se prostě neobejdete. Podívejte, já třeba zbožňuji baletky. To, co umí udělat, jak přistupují ke své přípravě a dřou od rána do večera, aby mohly předvést dokonalý výkon. Takhle nějak cítím zpěv. Chci mít co nejvíc natrénováno, aby se to projevilo na zpěvu. Současně ale člověk musí být opatrný. Vlastně jako při sportu. Trénink by měl mít vývoj a plán. Nejde se na to jen tak vrhnout. Důležité je rozvržení, regenerace. Alespoň já to takhle vnímám.

    Mohou zpěvákovi uprostřed představení dojít síly? Že by třeba odzpíval perfektně první poločas, abych se držel sportovní terminologie, a poté začal šlapat vodu?

    Může se to stát. Ale podle mého názoru to bude spíš psychická záležitost. Je to stejné jako u vrcholového sportu. Pokud vím, že mám natrénováno, měla bych to zvládnout, ale vždycky je ve hře hlava. Já jsem dřív měla docela problémy s koncentrací. Hlavně ze začátku, když jsem ještě dostávala jenom malé role. Přišla jsem na jeviště, něco jsem tam odzpívala, ale jako bych vůbec nebyla přítomná. Tak to být nemůže. Navštívila jsem tenkrát na pár hodin sportovní psycholožku, která spolupracuje s olympijskými střelci. Říkala jsem si, že je to podobné, tak by mi mohla pomoct.

    Jak takový trénink vypadá?

    To nesmím prozradit. Musela jsem podepsat, že detaily nikomu nebudu předávat, ale bylo to úžasné. Hrozně mě baví, jak se přes malé věci můžete dostat k velkým.

    Víte, zda se některé věci, které jste dělaly spolu, objevují také v tréninku těch střelců?

    Všechny. Byl to úplně ten samý trénink, tak jsem to chtěla. Proto jsem šla za sportovní psycholožkou, moc mě zajímalo, co mi k tomu může říct.

    To nezní jako úplně běžný přístup...

    Když mě to hrozně baví! Jsem důsledná. Snažím se prostě udělat vždycky pro zpěv maximum, ale současně to dělám i pro sebe. Abyste tomu rozuměl, někteří zpěváci chodí na jógu nebo k psychologovi, aby byli v pohodě. A já tohle všechno dělám kvůli zpěvu. Pro mě je to celý život.

    Operní pěvkyně Vanda Šípová.

    Váš přítel hraje tenis, porovnáváte si taktiky, vyměňujete zkušenosti, když vy na zpěv někdy jdete přes sport?

    To ne. Ale mě baví na to koukat, protože mě zajímá, jak se třeba hráčky na kurtu vypořádávají s různými situacemi. Nebo atletky. Pamatujete skokanku Isinbajevovou? Fascinovalo mě sledovat, jak si před skokem vždycky odříkávala svoje mantry, říkala jsem si, jak je to vlastně úplně stejné. Moje kolegyně to takhle možná nemají, ale mně to pomáhá. Možná to bude tím, že mi dost dlouho trvalo, než jsem se ve zpěvu někam dostala. Na konzervatoři jsem neměla moc dobré výsledky, pořád mi někdo říkal, jak jsem špatná a jak bych se tomu neměla věnovat. Šest let. Potom jsem například vyrazila na soutěž do Karlových Varů a vyhrála tam cenu Slovenského Národného divadla. To je pak šok a takové střety si je v hlavě těžké srovnat.

    Pomáhá při tom třeba i sport? Jak moc vy vlastně běháte?

    Většinou tak sto sto padesát kilometrů měsíčně. Teď v létě to bylo přirozeně víc, protože jsem měla víc času. Dokonce jsem si zaběhla svůj první půlmaraton.

    Jaký závod?

    Kdepak závod. Já nesoutěžím. Byl to můj soukromý půlmaraton. Ale byla jsem spokojená, na moje poměry to bylo hodně rychlé. Navíc v kopcích, které já moc nemusím. A na konci jsem byla úplně svěží, musela jsem se krotit, abych neběžela dál a nepřehnala to.

    Co bylo dřív, běh, nebo zpěv?

    Spěch! Tedy vlastně zpěv, ten byl odjakživa. Ale s běháním je to u mě docela zajímavý vývoj. Když jsem byla malá, vybrali mě ve škole do atletické třídy. To by mě v životě nenapadlo. Taky jsem tam nešla. Věnovala jsem se různým jiným sportům, třeba jízdě na koni. Potom jsem začala běhat někdy kolem dvaceti, ale zase jsem to zapomněla. Já jsem vlastně vždycky běhala spíš psychicky.

    Co si pod tím mám představit?

    To je prosté. Mně se běhání vlastně vždycky děsně líbilo a běhat jsem chtěla. Takže jsem si představovala, že běhám. Fakt! Jenže jsem si říkala, že bych to ve skutečnosti asi nezvládla, to mě od toho odrazovalo. No a pak jsem jednoho dne vyběhla. Z ničeho nic. Nepřemýšlela jsem a začala. A to je asi pro psychiku nejlepší v jakémkoliv oboru. Prostě začít.

    Pocítila jste pak při zpěvu změnu, když jste začala pravidelně běhat, ale jak sama říkáte, z ničeho nic?

    Myslím, že mi to tak nějak celkově zvedlo sebevědomí. Třeba když jsem poprvé uběhla pět kilometrů. Nikdy bych nevěřila, že něco takového dokážu. Nevěřila bych, že uběhnu dvě stě metrů a najednou? Pět kilometrů. Pět kilometrů! Když jsem pak dostala nějakou těžkou roli, například Královnu noci, o které jeden pan dirigent říká, že je to takové provazochodectví, řekl jsem si: No a? Když jsem uběhla pět kilometrů jen tak a tohle cvičím pořád, proč bych to nedala taky?

    Zrovna tahle role je dost svižná záležitost. Jak jste ji zvládala dechově?

    Dech já mám dobrý. Ale jestli narážíte zase na běh, ten mi samozřejmě hodně hrudník rozšiřuje. I když tedy jinak tady úplně korpulentní nejsem.

    Herci, ti operní nevyjímaje, si do svých rolí přenášejí inspiraci z reálného života. Co vy? Co jste si do divadla přenesla z běhu?

    Asi potěšení. Je to zvláštní. Když vyběhnu, dokážu se radovat z toho, co vidím a co dělám. To jsem dřív neměla. Jsem v podstatě neromantický člověk, ale najednou běžím lesem a skoro se dojímám, jak se kochám. A tohle jsem si dokázala přenést i jinam. Umím si najednou o věcech říct, že jsou krásné, uvědomit si to. Dalo by se asi říct, že mi to pomohlo i na jevišti. Prostě si užít to okamžité potěšení a vědět o tom, že to umím.

    Znají také zpěváci ten stav, kterému sportovci říkají „být v zóně“? Tedy využívat naplno svůj potenciál, vypnout rušivé vlivy?

    Určitě. A já tedy doufám, že se mi někdy podaří se až na takovouhle úroveň dostat. Když vidím, jak mi běh pomáhá se otevírat, třeba to bude právě tahle cesta, která mi k tomu může pomoct.

    Pořád přemýšlím, jestli si vzpomenu na nějakou operu, která by měla co do činění se sportovním prostředím. Napadá mě asi jen Nagano od Martina Smolka a Jaroslava Duška...

    Jééé, to bylo skvělé! V tom jsem hrála, když ho Národní divadlo uvádělo!

    Operní pěvkyně Vanda Šípová

    Vážně? Jak jste si užívala propojení sportu a divadla?

    Byla jsem nadšená. Dokonalý. Baletní čísla, hudba... asi jsem nedokázala inscenaci vnímat jako něco ze sportovního prostředí, pro mě to bylo umělecky nádherné dílo. Ale je pravda, že úžasný zážitek byl, když do hlediště chodili na operu kluci s namalovanými vlajkami na tvářích a já si říkala, že tohle je přesně ta cesta, jak může umění fungovat jako pojítko. Myslím, že to dílo tenkrát nemělo úplně nejlepší recenze, ale co já měla možnost vidět, bylo perfektní.

    Zkuste mi pomoct, napadá vás nějaké jiné operní dílo se sportovní tematikou?

    Ne. Myslím že...ne, asi ne.

    Zajímalo by mě, jak by se v takovém díle uplatnilo vaše sportovní založení...

    Ale já vlastně nevím, jestli jsem sportovně založená. Mně se prostě hlavně líbí ta opravdovost sportu. A taky to, co sportovci při přípravě na výkon dělají. Že se tam nedá jít napůl, to je mi blízké.

    Vůbec se neúčastníte závodů. Proč?

    To je těžké. Já mám běh vážně ráda, třeba o něm i ráda čtu, užívám si komunitu běžců. Třeba mě strašně potěší, když mě na stezce někdo pozdraví. Ale raději běhám sama. Ono to asi bude znít divně, ale já nemám ráda pocit, že bych měla někoho stíhat. Soutěžím nejvíc sama se sebou a je mi jasné, že kdybych šla na závod, tak mě to strhne. Nechci si takovými pocity nebo například lítostí ze špatného umístění kazit příjemný pocit, který z běhu mám. Tak si závodím sama se sebou na každém kilometru, do kterého vyběhnu.

    Když mluvíte o pocitech z běhání, jsou přenositelné? Například na jeviště?

    Myslím, že jsme spíš znovu u té koncentrace. To je společné pro obojí. Nesmí chybět. Koncentrace na výkon, na rozvržení sil, přemýšlet, jak to udělat, aby se člověk neunavil.

    Po čem jste víc unavená? Po běhu, nebo po představení?

    Po řízení auta po představení. Ale vážně, to se nedá porovnávat. Obojí je hlavně radost, když se povede.

    Herci často říkají, že největší odměnou je pro ně potlesk. Je to srovnatelné s endorfinovou odměnou za běh?

    Tak tohle neporovnám. Já to s potleskem od diváků mám tak, že bych po představení nejraději šla a zatleskala já jim. Za spolupráci, těší mě, že tam byli. Takže fakt nevím. No a pocit po běhání? To je skvělé, to známe. Kolikrát, když se mi nechce jít běhat, si řeknu: „Ale to potom...“ A jdu.

    Vraťme se ještě na začátek, když jste říkala, že jste zodpovědná, a také jste zmínila regeneraci. Jak v tomhle směru lze běh a divadlo kombinovat? Dáváte si pozor?

    Dávám si velký pozor. Teď už jsou role, u kterých si troufnu jít ráno zaběhat. Ale potom jsou takové, u kterých ani náhodou. Podívejte, třeba tady mám čtyři dny po sobě Královnu noci. Tak to tedy vím, že tady rozhodně běhat nepůjdu. Energie by chyběla.

    Vydá představení za tréninkovou jednotku? Myslím náročností?

    To je něco jiného, takhle se asi zeptat nedá.

    Tak jinak. Co je pravděpodobnější, že budete po běhání hrát, nebo že si půjdete po hraní zaběhat?

    Určitě to druhé. Po těžkém představení je běhání parádní regenerace.

    Co zranění? Jak jste na tom? Měla jste už nějaké vážnější?

    Měla. Hned na začátku. Já totiž ráda nosím barefootové boty, tak jsem si říkala, že by se v nich dalo i běhat. Samozřejmě jsem si hned namohla chodidlo, hned za prsty. Vtipné je, že když jsem se přibelhala do divadla a stěžovala si baletkám, že asi nedojdu na jeviště, protože nemůžu ani ohnout nohu, vysmály se mi, že ony se stejným zraněním tancují. Prostě zatnou zuby a tancují. Tak jsem šla zpívat.

    A pěvecké zranění? Existuje to?

    Ani to nechci říkat. Ale samozřejmě existuje. Třeba se stane, že praskne cévka na hlasivkách. Jste nastydlí, špatně se sejdou okolnosti, překrvené hlasivky a na dva měsíce jste mimo. Pak je lepší brát nějaké enzymy nebo potravinové doplňky... vlastně jako například fotbalisté.

    Operní pěvkyně Vanda Šípová

    Co jíte, když máte představení?

    Proteinové tyčinky.

    Takže si hlídáte životosprávu?

    Hlídám, ale ono je to trošku jinak, než to vypadá. Já jím už několik let bezlepkově, ale to je spíš spojené se zdravotními omezeními. Měla jsem lehkou intoleranci, takže jsem upravila jídelníček. Navíc hrozně ráda vařím a řekla bych, že dobře, takže logicky i lépe jím. Některé věci hlídám cíleně, jako když vynechávám před představením kávu nebo si dám právě ty proteinové tyčinky. Ty mi dají energii, zasytí mě. Taky piji kokosovou šťávu. Nebo takovou tu pěveckou tradiční vincentku. Ta je dobrá i na běh. A banány. Nebo iontové nápoje.

    Podle stravy bych skoro řekl, že na jevišti běháte...

    No jo, no. Jenže ono to tak fakt je!

    Jaká je vaše nejoblíbenější vzdálenost při běhání?

    Patnáct kilometrů. Z toho mám vždycky strašnou radost. Vyběhnu a říkám si, že půjdu jenom... no, tak jak chci. A pak přijdu domů a děti se mě ptají, kolik jsem uběhla. A většinou je to patnáct. To mě moc těší. Ale běhám i méně.

    A nejoblíbenější role?

    Gilda z Rigoletta. A pak mám ještě jednu, která je absolutní strop v mém hlasovém oboru a měla bych ji teď zpívat, ale opravdu o ní ještě nemohu mluvit. Abych to nezakřikla.

    Dobře, tak dejme tomu, že Gilda je vašich patnáct kilometrů. Co je v divadle váš maraton?

    Tak to bude celé zpívání. Hlavně nepřestat.

    Operní pěvkyně Vanda Šípová

    Operní pěvkyně Vanda Šípová je hlasovým zařazením soprán. Běžeckým zařazením je „hobík“, který se odmítá účastnit závodů, aby si nekazil radost z pohybu. Současná matka dvou dětí absolvovala na pražské konzervatoři v roce 2001 a diváci ji mohou znát ze scén Národního divadla v Praze i Brně, J. K. Tyla v Plzni nebo F. X. Šaldy v Liberci. Má ráda pestrost, takže se neobjevuje pouze na scénách operních, ale také činoherních – při moderních projektech s prolínáním žánrů. Je držitelkou řady pěveckých ocenění z mezinárodních soutěží.



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.