Doporučujeme

Ultraběžec Jiří Fabián. | foto: archiv Jiří Fabián, Rungo.cz

Do cíle se vždycky nějak dostanete. Důležité je vědět, kde ho máte

  • 0
Vytrvalostní běhy, úspěšné startupy a originální myšlenky. To je ultramaratonec Jiří Fabián. Povídali jsme si s ním... při společném výběhu.
Reklama

Nabízíte běžně cizím lidem na potkání společný výběh?

Ne, nenabízím. Ale musíte uznat, že u Rungo.cz se to samo nabízelo. V poslední době jsem docela s úspěchem aplikoval spolupráci s kolegou, který je také běžec a se kterým jsme si jednou místo sezení nebo chození šli zaběhat deset kilometrů do Kunratického lesa. A bylo to úplně nejlepší. Tenhle způsob komunikace mi vyhovuje. Jen prostě ta protistrana musí být běžec.

Co pro vás tedy běhání znamená? Je to sociální aktivita?

Nemyslím. Spíš je to takový přídavný doplněk. Pro mě je běhání především možnost, jak zjistit něco sám o sobě. Takže skupinové tréninky moc nevyhledávám, ani hromadné běhy a podobné akce. Lidi k běhání jednoduše nepotřebuji. Samozřejmě, že když se člověk cítí při běhu dobře, může si to užít i ve skupině, to je fajn. Jenže když pak přijde krize, je najednou přítomnost dalších lidí spíš stres. Jak to, že já už nemůžu a oni ano? Raději beru běh jako individuální sport.

Jiří Fabián

Osmatřicetiletý Jiří Fabián je podnikatel a zakladatel startupů. Lze ho najít za společnostmi JetMinds, TopMonks nebo PurposeFly. První jmenovanou prodal po čtyřech letech rozvoje za desítky milionů korun do Kalifornie. Od roku 2014 lze jeho jméno vídat i na startovních listinách českých ultramaratonských závodů. I když běhat začal až v pětatřiceti letech, má na svém kontě úspěšně zdolanou Beskydskou sedmičku, Krakonošovu stovku, Jizerský ultratrail či Salomon Ultra 95.

Máte vystudovanou ČVUT, ale momentálně se spíš věnujete tvorbě týmů a práci s lidmi. Jak to jde dohromady?

Reklama

Je pravda, že tvoření týmu je práce s lidmi. A já jsem v průběhu dosavadního pracovního života, ať už v korporátu, nebo ve startupech a při zakládání vlastních firem, nabyl zkušenosti právě s tím. Zároveň jsem zjistil, že mi chybí spousta nástrojů. A když jsem zkoušel nové postupy pro tvorbu týmů, dobře se to doplnilo. Nabízela se zde možnost. Takže ano, já se věnuji v podstatě oblasti lidských zdrojů, ale spíš z toho technického hlediska.

Takže to evidentně nepovažujete za nepřirozený vývoj.

Ani ne. Každý, kdo zakládá firmy, musí pracovat s lidmi. Když vezmu mnou dost neoblíbenou zkratku HR, řekl bych, že současný pohled na tohle odvětví je špatně vnímaný. Dedikovat starost o lidi na nějaké oddělení, které ve firmě funguje stranou? Mělo by to být hlavní náplní lídra každého týmu. A kdo je největší lídr? Zakladatel či vedoucí firmy. Ten by to měl mít jako středobod svojí práce.

Vy sám jste zakladatel několika firem, takže výše uvedená práce s lidmi by měla být i vaším denním chlebem. Přitom přiznáváte, že se lidem vyhýbáte... Raději běháte sám.

Au, tak to je dobře mířené. Víte, já se dřív dost věnoval kolektivním sportům a vždycky mi vadilo, když jsem se nemohl spolehnout na ostatní. Nemohl jsem unést odpovědnost za případné slabší články, když jsem jejich výkon neměl možnost ovlivnit. Já v té době prostě nebyl trenér a nemohl jsem tím pádem sestavit tým podle svých potřeb. To jsem si vyléčil až ve vlastních firmách, kde jste schopný si slabší články eliminovat. To je přesně ten rozdíl mezi běháním a týmovým sportem. Můžu si jít zaběhat ve skupině lidí, kteří mi sednou. Ale upřímně řečeno, proč bych to dělal? Výsledkem běhání je překonaná vzdálenost, čistá hlava nebo cokoliv. Ale to není společné dílo. Čili se evidentně bavíme o dvou různých věcech. V práci ostatní potřebuji na to, abychom něčeho společně dosáhli, stejně jako v týmových sportech. Nemůžu dělat sám všechno a ani všechno neumím. Potřebuji kolem sebe tým, ve kterém budou mít lidé zvláštní dovednosti a znalosti. Jinak v byznysu nic nedokážu. Sto kilometrů uběhnu bez party lidí. Zvládnu to sám.

Jaký jste šéf? Máte tendence i ve firmě „uběhnout sto kilometrů sám“? Jinými slovy, máte tendence být u všeho, protože všechno uděláte nejlépe sám?

Právě naopak! Dávám lidem absolutní volnost a myslím, že někdy je to chyba. Protože bych se měl víc zajímat a víc kontrolovat. Nejsem typ mikromanažera, který má plán pro sebe i pro své lidi, spíš se snažím jim ukázat nějaký cíl a věřím, že k němu dojdou sami. Hodně na lidi spoléhám.

Ultraběžec Jiří Fabián.

Říkáte, že můžete slabé články eliminovat. Takže umíte být tvrdý?

Učím se to. Už dělám podnikání nějakou dobu, takže jsem se dostal k tomu, že se umím s člověkem slušně rozloučit. Ale je pravda, že se do poslední chvíle snažím mu najít alespoň nějakou pozici. Hodně mých kolegů to štve, protože tak zbytečně ztrácím čas. Ale když už ta chvíle přijde a jiná možnost využití pro toho člověka není, jsem schopný se rozloučit celkem rychle. Ale já na tom nevidím nic tvrdého. Spolupráce musí být přece přínosná pro obě strany, i ten dotyčný musí cítit, že je přínosem. Pokud tam není příjemný pocit užitečnosti, je finální oznámení už opravdu to nejjednodušší. Vždyť případné třecí plochy musí dotyčný sám tušit.

Říká se, že jste startupový mág. Co je na tom pravdy?

Mág? Pár startupů jsem založil, snažím se vyzkoušet co nejvíc myšlenek, ale mág? Mág je ten, kdo má za sebou celoživotní výsledky, a tam já tedy rozhodně nejsem. Nechci se s nikým srovnávat. Uvidíme. Máme teď dobře založeno, ale startupy jsou běh na dlouhou trať.

Na kterém jste tedy kilometru, když přirovnáme podnikání k ultramaratonu?

Když budeme brát ultramaraton jako sto kilometrů, tak bych řekl, že jsem na třicátém – čtyřicátém. Tam ještě jucháte a je všechno v pohodě.

Takže ještě nepřišla první krize? Žaludek nebolí?

Může to přijít a určitě cítíme nějakou únavu. Ale kilometry přibývají a zatím vidíme, že to asi zvládneme.

Kdy jste začal běhat dlouhé tratě?

V roce 2014...?

Takže v pětatřiceti letech?

Já jsem celkově začal s běháním pozdě. Dělal jsem týmové sporty, pak jsem úplně přestal sportovat, jenže jsem zjistil, že začínám ztrácet ostrost v myšlení. A rysy. Když jsem si začal říkat, že by bylo dobré s tím něco dělat, zkusil jsem golf. Což není tak fyzicky nenáročný sport, jak si lidé často myslí. Vzít těžký bag na záda a jít několik kilometrů je taky výkon. Plus mentální vypětí a určitá potřeba tělesné připravenosti, aby člověk vůbec mohl konzistentně švihat. Ale stejně jsem cítil, že je potřeba něco navíc. Tak jsem začal běhat. Nejdřív tři kilometry, pak pět... V té době jsem se účastnil hromadných městských akcí a přišel na to, že to není pro mě. A potom přišel kamarád, že bychom si mohli zaběhnout Beskydskou sedmičku. Rok jsme se na ni připravovali a skončili jsme na ní se solidním výsledkem. Mě navíc oslovilo, že se běží v noci, a to je v úžasné krajině také zajímavý zážitek. Světla běžců stoupající do kopců a tak. To mě nadchlo. Za měsíc jsem šel na další stovku.

Vy jste zmínil, že startupy jsou běh na dlouhou trať a dlouhé trati máte také jako koníčka. Myslíte, že na ně máte stavěnou hlavu?

Určitě. Přesně si pamatuji takové ty okamžiky, kdy máte při běhu absolutní euforii. Víte, že toho před sebou máte strašně moc, ale vlastně si to vůbec neuvědomujete. Máte uběhnutých deset kilometrů, koukáte na hvězdy, paráda. Pak ovšem přijde padesátý kilometr a hlavou se vám přesně začnou honit ty myšlenky, jestli jste se neměli zapsat jen na poloviční trať a podobně. Tam se s tím vypořádáte. Dáte si jídlo, jste zase v pohodě. Ale pak přijde klasická zeď. Pro mě je to osmdesátý kilometr. Tam nadávám, říkám, že si huntuji zdraví, mám katarzi a chci všeho nechat. A to je ve startupech přesně ten moment, kdy by to tělo ještě zvládlo, ale vy to nezvládnete mentálně a firmu prodáte moc brzy. Tohle už jsem se naučil, že je potřeba překonat, jít přes práh. Do cíle se vždycky dostanete. Ano, jednou tam doběhnete, jindy dopajdáte, ale jste tam.

Necháte se ovlivnit předpoklady při výběru pracovních partnerů? Vzal byste si k sobě jinak neznámého člověka jenom proto, že běhá ultramaraton? Protože byste očekával podobnou mentalitu?

Mentalitu? To ani ne. Ale já obdivuji lidi, kteří sportují. Vím, že dokážou udělat něco navíc a opustit komfortní zónu. Mně celkově sportovci přijdou jako lidi takoví čerstvější. Čímž ale neříkám, že zavrhuji nesportovce.

Jak moc jste ochoten sportu obětovat? Diktuje vám třeba jídelníček?

Ale jo. Už jsem vážil asi o dvacet kilo víc, takže když jsem začal běhat, tak jsem poměrně rychle přišel na to, jak je těžké s sebou tahat batoh navíc. Změnil jsem životosprávu, ale ne nijak razantně. Přišel jsem na to, že se mi pak lépe běhá, mám lepší časy, snáze doběhnu. Takže třeba v jídle oběť není nijak razantní, ale například jsem byl schopný se úplně oddělat při tréninku. Klasická chyba začátečníků. Začnou se poměřovat, vidí výsledky... Ale brzy jsem si uvědomil, že když zapojím hlavu, tak toho zvládnu víc.

Měl jste někdy nějaký závažnější zdravotní problém? Zranění?

Měl jsem štěstí, zatím ne.

A co krize? Sám už jste zmínil běžeckou zeď. Měl jste ji někdy i v podnikání?

Spíš jsem měl osobní. To bylo ve firmě JetMinds, když jsme se dostali na nějakých padesát lidí a já jsem cítil, jak moc energie mi to bere. Do té doby byla práce legrace, plynule rostla, ale od určitého počtu lidí už jsem nebyl schopný sledovat jejich životy. Vědět o nich něco víc, a to mě štvalo. Protože potom s nimi jen těžko můžete pořádně navazovat hlubší vztahy. Tam jsem ucítil zeď. Firma byla vystavěná do nějakého počtu lidí, ale už v ní chyběli seniorní pracovníci, kteří by pomáhali s šířením a rozvojem. Hodně pak všechno stálo na mně. Nebo si alespoň myslím, že stálo. Bylo to nepříjemné. Ale vyřešilo se to návrhem na odkup a prodáním firmy. Dál už to nešlo. Respektive, mohli bychom fungovat ještě rok nebo dva, navýšit počet třeba ještě na sedmdesát kolegů, ale já už jednoduše přestal vidět smysl toho doběhnutí. Nebo vůbec posouvání se někam dál. Protože tady je rozdíl mezi během a byznysem. Co je v obchodování ten konec? Nemusí skončit nikdy. Můžete mít rodinnou firmu a podnikání se tak stane vaším životním během. Nebo naopak může být cíl třeba exit - tedy, že od vás firmu někdo koupí. Tady vidím výhodu běhání, máte podmínky předem dané. Víte, kde máte cíl.

Ultraběžec Jiří Fabián.

Co se vám děje v hlavě, když běžíte? Jste kreativní, nebo máte spíš tendenci vyčistit mozek?

Že bych při běhu dostával nějaké úžasné kreativní nápady, to tedy ne. Ale asi hodně přemýšlím. Řeším problémy, kterým čelím v běžném životě. Což sice může znít jako vymýšlení něčeho nového, ale já bych to asi nazval syntézou. V průběhu dne přijdeme do kontaktu s neskutečným množstvím informací a většina lidí nemá čas a energii na jejich uspořádání a třídění. Stávají se tak pouze konzumenty a z toho vyplývá stres. Lidé mají pocit, že s narůstajícím množstvím informací jich musejí také víc sledovat. A k čemu to je? Když se v informacích neumíme vyznat, nemůžeme je použít. Běh mi tak dává možnost si poskládat tyhle střípky a třeba si od nich i něco odvodit. Ovšem, že by to bylo o nějakých přelomových myšlenkách? To těžko.

Jaká je nejčastější myšlenka, která vás při běhu napadá?

Nejspíš jsou to scénáře řešení osobních situací a konfliktů, které například ve firmě přicházejí. Přehrávám si je, hledám další pohledy. Připravuji si postupy na další den nebo klidně i hned po doběhu napíšu dotyčnému textovou zprávu. To mám rád.

Co vás dokáže nejvíc vytočit?

Když lidé něčemu nedávají všechno. Když vidím, že já jsem schopný se pro něco obětovat, odepřít si pohodlí, omezit osobní život, ale ti moji spoluhráči a kolegové ne. Třeba není hotová věc a oni odejdou domů. Takoví lidé u mě ztrácejí glanc a asi už je pak nechci mít v tom úplně nejbližším kruhu důvěry, který mám kolem sebe. Nemohu se na ně spolehnout.

Stane se vám někdy, že jste v cíli a jste naštvaný sám na sebe, protože cítíte, že vy sám jste tomu nedal všechno?

Ano. To se mi stává dost často a může za to nejspíš příval endorfinů po doběhu. A přesně si zpětně uvědomuji ty momenty při běhu, kdy jsem si říkal, že to mohlo jít lépe. Současně, protože už se znám, si právě při těch krizích říkám, že teď už to fakt víc nejde. Že už jsem zkusil všechno. Abych až se dostanu do cíle a budu si znovu říkat, že to ještě šlo, měl vnitřní jistotu, že to fakt nešlo. Že jsem se dostal na hranici.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

žádný příspěvek v diskusi

Reklama