Na Kilianově hřišti
Jak vypadá skyrunning daleko za polárním kruhem na trati postavené tak slavnými trailrunningovými běžci jako jsou Kilian Jornet a Emelie Forsberg? Dokážu důstojně dokončit extrémních 53 kilometrů s převýšením 4600 metrů? S těmito otázkami jsem na začátku srpna odlétal do norského Tromsø.
Když se v zimě otevřely přihlášky, neváhal jsem. Závod totiž sleduji už od jeho prvního ročníku 2014. Vždy mě lákal svojí přátelskou atmosférou, technickou obtížností a atraktivností prostředí. Naštěstí o startu (zatím) nerozhoduje žádné losování, jen rychlý prst na myši. Za pět minut bylo všech 200 míst pryč. Jedno ale bylo moje.
Tromsø je nejseverněji položené město na 50 000 obyvatel na světě. Má mezinárodní letiště a tak cesta není ani drahá, ani složitá. Navíc při jeho velikosti nepotřebujete ani auto. I z letiště se dá odejít pěšky a do centra je to jen pár kilometrů.
Less cloud, more sky
Blamann Vertical je vertikální kilometr, který se konal v pátek před hlavním závodem a myslím si, že krásnější závod tohoto typu budete hledat jen obtížně.
Závod ovládli seveřané. V mužích zvítězil za 37 minut nor Stian Angermund-Vik. V ženách vyhrála švédka Emelie Forsberg, která se na poslední chvíli rozhodla otestovat své operované koleno a ve finiši přesprintovala norky Hilde Anders a Yngvild Kaspersen. |
Na start vzdálený 20 minut jízdy svezly závodníky autobusy a zbylo i místo pro fanoušky. Já sám jsem šetřil síly, ale možnost fandit ostatním jsem využil rád. Není mnoho závodů, kde můžete běžet od moře přímo na vrchol. Hůlky rozhodně na tento závod nepatří, ruce musíte používat každou chvíli a pár úseků je skutečně lezeckých. Na malém vrcholu mezi kameny posedávají fanoušci a mezi nimi skáče Kilian s foťákem vítajíc každého, kdo doběhne.
Začátek u moře pod mraky, průběh skrz ně a konec na prosluněném vrcholu dal závodu ohromné kouzlo. Myslím si, že lepší ukázku motta skyrunningu Less cloud, more sky, si snad ani nelze představit.
Skyrunning v extrémním podání
Sobotní program zahrnoval jak můj hlavní závod Hamperokken SkyRace, tak i kratší Tromsdalstind SkyRace. Kratší verze s 28 kilometry a 2000 metrů převýšení využívá první a poslední úsek závodu hlavního a vyhýbá se vysoce technickým úsekům. Jde o skvělou variantu, pokud nehledáte extrémy.
Letošní třetí ročník Tromsø Skyrace byl spolu s Trofeo Kima a Glen Coe Skyline zařazen do nově vzniklé Extreme Skyrunning World Series - kategorie závodů vynikajících technickou obtížností. Oproti předchozím dvěma ročníkům došlo i k prodloužení trati. Aby mohli připravit lepší zázemí pro závodníky a umožnili všem fandit v cíli i dlouho po doběhu prvních závodníků, přesunuli organizátoři start z horní stanice lanovky Fjellheisen do centra města. Tím však přidali závodu také 10 kilometrů a 400 metrů převýšení. Oficiální parametry tak narostly na 53 kilometrů a 4600 metrů.
První kilometry po startu nás tedy provedly městem a byl tak čas přemítat o tom, co nás dnes čeká. Počasí vypadalo stejně jako den předem a tak jsme všichni doufali, že na vrcholcích uvidíme slunce. Přeběhli jsme most, který už přidal i první výškové metry a kolem Arktické katedrály, dominanty města, jsme pokračovali na pěšinu stoupající na Fjellheisen.
Na Fjellheisenu byla i první občerstvovačka, po půl hodince běhu ale ještě bylo brzy a tak jsme stoupali hned dále po krásně travnatém zvlněném hřebenu na Tromsdalstind. Mraky jsme bohužel tentokrát neproběhli a tak kolem bylo jen bílo. I tak šlo ale při pěti stupních bez deště o nejlepší počasí v historii závodu.
To už jsme se oddělili od běžců kratší tratě. Padali jsme přímo dolů prudkým a technickým svahem. Tedy, že je prudký a technický jsem si pouze myslel, protože jsem neměl srovnání s tím, co bude dál.
Letos bylo málo sněhu a tak jsme si užili „bobování“ jen na dvou krátkých sněhových polích. Přes drobné plato s brodem a prudký seběh lesem jsme se dostali až na ploché dno údolí. Tomu dominoval velmi řídký les plný hub a trávy, mezi kterým se klikatila nádherná pěšina. Tady se dalo krásně kličkovat mezi stromy a užívat si ještě víc radosti z běhu. Zpestření přineslo i překonávání řeky balancováním na kládě.
Na druhé straně údolí už čekala občerstovačka. Specialitou byl YogiTea. Teplý bylinný čaj, který pořádně nakopl i zahřál před další cestou.
Stoupání na Hamperokken začalo hodně monotónním výstupem otevřeným úbočím. Tady jsem už po více než třech hodinách běhu začal cítit únavu. Pak k tomu přišel dlouho očekávaný dvoukilometrový skalnatý hřebínek ostrý jako břitva. Letos bylo sucho a tak stačil jistý krok a nekoukat moc dolů, čemuž pomáhala mlha, která jen občas odhalila díru pod námi. Tyhle dva kilometry mi trvaly skoro 45 minut. Uteklo to ale rychle a najednou vidím lano, které značilo posledních pár metrů na vrchol a obrat dolů . Tohle už bylo ale opravdu lezecké.
V horách se pohybuji často a rád, ale do terénu, kterým jsme nyní sestupovali, bych se normálně asi jen těžko pustil. Na kilometru a půl jsme spadli o 800 metrů. Lezlo se kameništěm, které se stále sypalo a kde by pád nebyl rozhodně příjemnou záležitostí. A bylo to dlouhé. Až po 45 minutách jsem se dostal do mírnějšího terénu, ale pořád se skákalo z kamenu na kámen bez jakéhokoliv náznaku pěšiny. Tady sníh z minulých ročníků hodně chyběl. Mezičasy ukázaly, že jen na tomhle sestupu jsem na vítěze ztratil hodinu. Za jeho půlhodinku bych to ale nedal ani s padákem.
Dostali jsme se zpět na občerstvovačku a pokračovali po rovince lesíkem zpět ve vlastních stopách. Už se nekličkovalo mezi stromy tak lehce, ale pořád šlo o příjemný běh. Dokud nezačalo stoupání. Tady jsem opravdu pocítil kilometry v nohách a prudký výstup zpět na Tromsdalstind se stal pro mě opravdovým bojem. Poprvé v životě jsem na závodě využil i obleční navíc. Kupodivu jedinou povinnou výbavou byla větrovka. Já přibalil ještě rukavice a oboje jsem ocenil. Kdyby nešlo o poslední velké stoupání v závodě, hledal bych motivaci pokračovat jen obtížně. Naštěstí jsem netušil, v jakém omylu ždímám poslední síly. Na vrchol jsem se dostal a těšil se na seběh do Tromsø. Jenže to bylo ještě o dost dál, než jsem čekal.
Jelikož jsme se dostali pryč z kamenů, krásně se mi svištělo měkkou travnatou pěšinou až k údolí. Stálo ale mezi námi a Fjellheisenem a museli jsme ho oběhnout. Pětikilometrové mírné stoupání jsem nastoupil svižně v domnění, že už to opravdu nemůže být daleko. Ale ne. Táhlo se dál a dál. Nakonec se přeci jen za hrbem vyloupla budova lanovky a poslední občerstvení. Pak už následovala známá pěšina do Tromsø. Tam jsem to pustil a ještě předběhl několik lidí. Asi díky pestrosti celého závodu jsem neměl žádnou část těla tak přetíženou, aby mi to bránilo v uvolněném běhu. Poslední kilometry tak už byly čirá radost z úspěšně zvládnutého závodu.
V cíli opět Kilian tentokrát i s Emelií vítali každého závodníka. Hodinky ukázaly 57 kilometrů a 4700 nastoupaných metrů za 10 hodin a 44 minut, což mi udělalo radost, stejně jako 58. místo. Závod dokončilo 137 závodníku z 200 startujících a dominovali mu britové. Tim Owens zvítězil v čase 6:45 před Johnatanem Albonem a Finlayem Wildem, kteří nadělili čtvrtému v pořadí celou hodinu. V ženách vyhrála Jasmin Paris.
Tromsø je krásné, těžké a technické. Přesně to jsem od něj čekal. Svůj cíl důstojně dokončit, mít zážitek na celý život a posunout si zase o kousek hranice toho co dokážu, jsem si splnil, a tak je čas začít hledat další výzvu. Už pro svojí atmosféru a krásu norské přírody vám doporučuji závod rozhodně navštívit.
