Po průzkumu cestovním možností a hlavně nákladů volíme leteckou dopravu z Prahy do Benátek a zpět (bohužel, žádná low-cost aerolinka neletěl přímo na letiště Treviso Valencie). Také se nám podařilo si přes booking.com zajednat ubytování za přijatelnou cenu v apartmánu s plně zařízenou kuchyní cca tři minuty chůze od vlakového nádraží, což má výhodu nejenom v poloze bytu (tento rok se jede na start v městečku Conegliano vlakem), ale i v tom, že si i ty nudle se sýrem a rajčaty můžeme spokojeně uvařit kdykoliv a v jakémkoliv množství.
Stránky maratonu najdete ZDE
Čtyřletému synovi Rostíkovi věnujeme tří denní „prázdniny bez rodičů“, na které se těší. Jediné, co řeší, je, zda, když tatínek předběhne v závodě maminku (samozřejmě, opačná varianta je nepřípustná), kolik těch medailí a jaké barvy domů jeho rodiče - běžci přivezou (značný vliv nedávného sledování zimní Olympiády v Soči).
Předpověď počasí na neděli se co hodinu měnila jak na stránkách chmi.cz, tak na stránkách yr.no - norská předpověď počasí. Jednou mělo vydatně pršet a foukat silný vítr, po druhé mělo být jasno a teplo, pak pršet jenom ráno a odpoledne sluníčko.
Pro startovní čísla na prezentaci jsme se dostavili v nejnevhodnější čas, hned v sobotu v 10 hod ráno tedy v první možné hodině po zprovoznění Expa. Tuhle samou strategii mělo početnější pole běžců, tak nás čekala na prostorově a objemem prodejných stánků, miniaturním Expu, dlouhokaská fronta jako za socializmu na banány. Výdej čísel probíhal dost pomalu, ale jako „bolestné“ jsme v startovním balíčku krom čísla, funkčního trika dostali italské těstoviny (nudel párty nebyla), marmeládu a hlavně malou láhev originálního Treviso šampusu (a samozřejmě spoustu reklamních letáčků. Odjezd na start do městečka Conegliano je vlakem v 7 hod ráno, cestu mají maratónci zdarma.
Já jsem vstávala v neděli po 5 hod ranní, aby moje tělo mělo čas a klid na všechny potřebné a životně ranní předmaratónské rituály a náležitosti. Po lehké snídani – vločková kaše a zelený čaj, správně maratónský naladění (a vyložení) kráčíme s Vlastom krátce před 7 h na nádraží. Neprší, dle poslední předpovědi počasí, kterou jsme viděli, mělo být přes den zataženo a zima, tak volíme na běh tričko s dlouhým rukávem a ¾ elasťáky. Při pohledu na ranní nádraží mě na mysl připlula báseň Martina Rázusa - Matka:
„Stanica pustá, stanica tichá,
iba tie drôty čo stonú...
Ženička v kúte schúlená – čupí,
nikto sa neobzrie o ňu.
Trasie sa zimou... zďaleka prišla,…..“
Z ďaleka som prišla, zimou sa trasiem, ale stanica veru pustá nie je. Perón plný běžců, většina rozumně teple oblečená ale několik jich je přímo v běžeckém: šortky a tričko. Na minutu přesně přijíždí vlak, kupodivu prázdný. Čekala jsem, že z Benátek pojede spoustu maratónců. Prvních 5 vagonů je vyhrazeno běžcům a poslední je pro veřejnost. Protože téměř žádná italská veřejnost v tak nekřesťansky brzkou nedělní ranní hodinu necestuje, maratónci obsadí celý vlak a všichni sedí, šetří nohy.
Poklidná ranní cesta v teplém vlaku uplyne rychle a vystupuje se v Coneglianu. Dav cca 2 000 maratónců ucpává svými těly vlakový podchod a pak se trousí kolem půl osmé spícím italským maloměstem. Společnost jim dělá jenom několik lidí v historických kostýmech, kteří se vracejí z nočního benátského karnevalu. Nás maratónce karneval a několika hodinová zábava jenom čeká. Někteří maratónci se dají zlákat vůní čerstvých crossantu a kávy šířící se z otevřených kavárniček (možná jenom kvůli maratóncům nebo si hodně namýšlím a lákadlo bylo nachystané pro karnevalové hýřilce).
Zázemí před startem - menší sportovní hala je rozdělená v poměru 6: 1 na větší mužskou šatnu s lavicemi a menší ženskou. Prostorový poměr docela zodpovídá startovnímu poli 1 700 mužů a 300 žen, v obou případech tak 90 % Italů a jenom malá hrstka cizinců. Převlečena tedy přesněji řečeno vysvlečena, protože veškeré běžecké oblečení mám na sebe, jsem coby dup. Věci nacpu do batohu a pak batoh do oficiální igelitky, která se má odevzdat do kamionu.
Protože se mi chtělo na malou a nikde uvnitř haly jsme neviděla záchody, přistoupím k organizátorovi a tážu se ho anglicky, kde je toaleta. Pošle mě o patro výš. Záchody tam však nejsou, jenom stoly pro ranní registraci maratónců. Jdu zase dolu a zkouším svůj dotaz na jiného organizátora, také nerozumí slovu toilette, zkouším variantu WC, bez úspěchu. Svůj dotaz kladu italských běžkyním, také nic. Zoufalá s plným močovým měchýřem mám chuť na celou halu v jadrné češtině zakřičet. „Kurňa, kde se tady mám vychcat?!!!“ Pak si vzpomenu, že venku bylo několik náležitě běžci obležených toi-toi budek. Zkusím zoufalý dotaz na jiného organizátora, zda jsou záchody jenom venku, tváří se, že rozumí a je to, bohužel, pravda, a pidlím ven. (Až na ubytování jsem si v propozicích k maratonu našla, že italsky se záchod řekne nějak od S servizio, přitom google překladač tvrdí, že italsky záchod je toilette. S google překladem popisků k mapce místa startu v Coneglianu, které jsme obdrželi pouze v italštině, byla legrace, protože překlad byl: 1. Odlet (ve skutečnosti Start), 2. Žvanit (moderátor), 3. Hrudní (startovací číslo s čipem), 4. Občerstvení, 5. Krk (netuším), …).
Venku pořád mrholí, s Vlastom si navlékáme na sebe upravené pytle na odpadky – vystřihli jsme do nich díry pro hlavu a ruky, zapomněli jsme si totiž se sebou z domu přibalit staré trička nebo svetr na vyhození před startem, tak jsme si v supermarketu koupili co největší pytle na odpadky. Nebyli jsme jediní pytloví strašáci. Odevzdáváme bílé igelitky s věcmi každý do svého kamiónu dle startovacího koridoru. Protože máme ještě 1:15 hod do startu, jdeme se zase schovat do tepla do haly.
Většina běžců také zůstalo do poslední možné chvíle v teple sportovní haly. Italové na čas nehledí a ještě více jako půl hodiny po avizovaném odjezdu kamionu s věcmi, je chodili odevzdat. Vejdu do svého docela prázdného koridoru, přesunu se na jeho začátek, vyhlížím Vlastu, který je o 1 koridor vpředu a dáme si naši tradiční předstartovní pusu pro běžecké štěstí.
Odhazuji igelit a zrakem kontroluji, kde se nacházejí vodiči na čas 3:15. Necítím ideální běžeckou formu, někam mi pořád utíká, mrcha, a já ji nemohu dohonit. Vzhledem na pro mě ideální počasí – pod mrakem, do 10 C, slabí vítr, jsem se rozhodla to risknout a běžet s vodiči co nejdéle to půjde. Moderátor něco žvatlá italsky do mikrofonu, napravo na náměstí je křesťanský kostel s velkým obrazem nějakého Svatého na průčelí. Tak si říkám, že by to mohlo být dobré znamení k úspěšnému běhu.
Výstřel, start a vyrážím vstříc maratónskému dobrodružství s 10 sekundovou ztrátou. Počkám si na tři kluky italské s balónky, zařadím se do davu jejich běžeckých oveček, svorně klušeme po náměstí a uličkách Conegliana ven z města. Jejich tempo mi úplně nesedí, ale jsem rozhodnutá s nimi vydržet, co nejdéle to půjde. Můj sporttester odmítá pracovat, asi nejsem patřičně zpocená, co je nutné k jeho správné funkčnosti. Také časy na jednotlivé km jsou podivné, asi vodiči neumějí strojově přesně držet předepsané tempo 4:37 min/km, nebo u Italů zaúřadoval bulharský metr. Nevadí, dnešní mé maratónské motto je: Vyděržaj pioněr!!!
Po startu se okolo vodičů na 3:15 vytvořil početný hrozen běžců převážně mužů, ženy jsem tady jenom 3, jedna místní Italka soudíc dle častého povzbuzování diváků. Po opuštění městečka Conegliano se běží po asfaltové silnice lemované stromy do další vesnice nebo města. Trasa maratonu vede z Conegliana na jihozápad, na cca 11. km za mostem Ponte Della Priula odbočí více na západ do městečka Nervesa a od 15. km směřuje dolu do Trevisa. Každých 5. km je občerstvovací stanice, většinou to vyjde na nějaké městečko nebo vesnici případně nedaleko ní. Já si na občerstvovačkách beru jenom vodu. Od startu si v rukách nesu 2 gely a dle zvyku je dávkuji každý na části prví na 15., 20., 25., a druhý na 30., 35. km. Takhle to mám ověřené, takhle mi to vyhovuje a jak se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš.
Doprava je zcela uzavřená. Krajina je placka s obdělanou zemědělskou půdou a už začátkem března kvetoucími stromy. Je zataženo, občas jemně mrholí, vítr se do nás něžně opře v protisměru, pokud běžíme na západ. Nemůžu tvrdit, že bych se vysloveně kochala krajinou, ono není moc na co hledět, zasněžené Alpy se spod mraků vyklubou jenom na chvíli, ale trasa maratónu se mi líbí. Žádná doprava, smrduté auta, rozpálené město a jeho stojatý rozžhavený vzduch. Diváků na trati je poskromnu, většinou jsou jenom ve vesničkách a městečkách, přes které probíháme, tam i hraje kapela. Kvůli divácky nepříznivému počasí není moc sparťanů, co by mrzli v dešti a několik hodin v kuse povzbuzovali roztažené pole běžců maratónců. Mně osobně to však nevadí, nepotřebuju být neustále ohlušovaná řevem, křikem, hudbou. Vychutnávám si ticho hor tedy nížin. Před upadnutím do letargie mě udržuje horda těl, noh a rukou kolem mě. Musím dávat neustále pozor v tom ohromném davu a těsném shluku běžců, abych o nějakou nohu nezakopla, já sama do někoho vpředu nekopla, nepíchla svůj ostrým loktem do žeber. Na jednu stranu je příjemné běžet obklopená davem, na druhou stranu každá změna v prostoru jako posud různými směry v davu je pro mě riskantní až nemožné, třeba jenom přesunutí se z levé strany na pravou kvůli občerstvení nebo posud dozadu může způsobit srážku až bolestný pád.
Také společensky konverzovat není s kým, Italové nejsou moc jazykově zdatní, a když na každou větu nějakého běžeckého „kamaráda“ odpovídám: Do you speak English?“ bez kladné odpovědi, připadám si jak němá. Tatam je čas, kdy jsem Treviso maratón běžela před 6 lety s běžeckou partou z bratislavské Železné Studienky, klábosili jsme a cesta ubíhala zvesela.
Běžím, koukám buď na běžce okolo mě, nebo na krajinu. Připadám si trochu jako tichý blázen, v duchu si občas zpívám nějaké písničky nebo spíše refrény, člověk pak přestane myslet na nepohodu při běhu, bolístky a rychleji to ubíhá. Čas na jednotlivé km si kontroluji jenom z nudy, aby bylo co dělat, protože Italové se s přesností moc nezatěžují, to jsem už zjistila. Doufám, že aspoň půlmaratón budou mít přesně tam, kde má být. Na mostě Ponde Della Priula na cca 11. km si vzpomenu, jak jsem tady běžela s Vilkem před 6 lety, ale to byl 21. nebo 22. km. Na moste jsou vlaječky, není to však taková vizuální paráda jako při výročí bitvy na Piave. (Na 10. km jsem byla za 45:24 min).
Pocitová nepohoda se zlomí až někde za 15. km, nevím, zda za to může první dávka energetického gelu, nebo se moje tělo konečně dostalo do provozního stavu a teploty. Až teď mi tempo vodičů vyhovuje. Občas jemně sprchne, do balonků vodičů jemně bubnují kapky deště a ony hrají svoji sonátu. Půlmaratón mám (teda máme celá skupinka s vodiči) za 1:37:01 hod. Zatím se mi pořád běží dobře. Přestala jsem se trápit. Tak zvesela do dalších kilometrů!!
Za 25. km mě běžecká pohoda a nadšení přechází. Znovu cítím, že na udržení se ve skupince s vodiči musím vynakládat úsilí. Jenom to vydržet aspoň do 30. km, říkám si v duchu. Také znovu přemýšlím, zda ten začátek nebyl zbytečně rychlý, ale teď s tím už nic nenadělám, musím tu bitvu sama se sebou dobojovat. Složení běžeckých souputníku se poněkud změnilo, někteří „odpadli“, jiní se nabalili cestou. Objevil se přede mnou běžec, který měl na pravém lýtku vytetovaného Ježíše, tedy jeho tvář z profilu s trnovou korunou. Proti gustu žádný dišputát, vytetovat na tělo se dá jakýkoliv obrázek. Možná další znamení? První byl kostel na startu a teď v Ježišovém doprovodu snad do toho cíle doputuji za vysněných 3:15. A není to pro kacíře rouhání? Ježíš se přede mnou mihal na štíhlém lýtku do cca 30. km, pak se ztratil. Říká se, že kritický v maratónu je magický 33.km ale běžci z naši skupinky začali odpadat kolem 30. km (můj čas na této metě 2:18:16) , zůstalo nás cca 5-6.
Z boční vedlejší silnice se ocitáme na více-proudové silnice, tabule zvěstují směr Treviso. Dálnice je také kompletně uzavřená pro dopravu. Jedině několik cyklistů se přesouvá na svých ocelových koních v protisměru. Před cca 33. km vedou 2 vodiči a zbylí 3 italští běžci vášnivou debatu, z které nerozumím vůbec nic. Jsem nervózní, nevím, co se děje. Poslední km mi hodinky hlásí tempo 4:45 min/km i více a přitom bychom měli běžet 4:37 min/km. Nato 3 běžci vyrazí svižnějším tempem, vodiči zůstanou držet původní tempo. Já jsem se v mžiku rozhodla držet party běžců. Vyrážíme jako 3 mušketýři a jedna dvorní dáma J. Začala jsem funět jak vzteklý ježek, nikdo okolo mě tak neheká, ale heslo dne je: Vyděržaj pioněr!!! Osobáky se přece neběhají s prstem v nose. Pro osobák člověk musí trpět jako zvíře. Tak makej, kůže lína!!! Motivuju se v duchu, pohoda se už dávno vytratila a navíc začalo zase mrholit. Už nemyslím na nic, jenom jak a zda vůbec to vydržím do cíle. Když nemůžeš, tak musíš (tedy máš mít teoreticky rezervy).
35. km, panebože, už jenom 7 do cíle. Vydržím to? Předbíháme víc a víc lidí, zůstali jsme však jenom 3, jeden spoluběžec odpadl. Vbíháme do okrajové bytové zástavby Trevisa. Najednou sponzoruji, že běžím osamocená.
40. km, už jenom 2 km natočit po historickém centru města. Samá zatáčka a dlažební kostky mokré ovšem, ty velké kloužou a mám strach, abych nespadla. Jsem nucená na některých úsecích výrazně zpomalit a to hlavně v zatáčkách. Dobíhám holku postavou jako by právě opustila koncentrační tábor neboli vlastní ideálně běžeckou kostru (doslova). Žasnu, jak se na tak hubených nožičkách může vůbec udržet nato ještě běžet a to ne úplně pomalu. Já osobně mám velmi daleko propozice od ideální vytrvalecké postavy. Hodně lidí mi říká, že na běžkyni vůbec nevypadám, mám prý silné stehna a podle somatotypu bych mě odhadli na úplně jiný sport. Tak si aspoň pokud to jde, sama sobě dokazuji, že ani extrémní štíhlost u běžkyň není nutnou podmínkou, aby se dalo běhat svižně (mě osobně více jako „běžecká nadváha“ limituje má žalostná běžecká technika). Tak jsem si ten stín stínu kolem 41. km předběhla. Do cíle mě hnala představa, že bych právě vydobyté „vítězství“ mohla ztratit.
Matně vnímám historické vodní kolo, kolem kterého a jiných úchvatných architektonických skvostů probíháme a už to fakt chci mít celé za sebou. KONEČNĚ cílová rovinka. Na časomíře naskakují sekundy 40,41,42. Dám to ještě za 3:13 nebo už tam bude svítit čtyřka? Vymáčknu se sebe poslední zbytky sil a pádím do cíle (Vlasta mi pak říkal, že na mě křičel, abych přidala a běžela rychle, já ho neslyšela a měla pocit, že sprintuji, co ale nepřipadalo Vlastovi J) 56, 57, 58, 59 Mám to, sice o fous 3:13:59 hod (real time 3:13:49), první půlka 1:37:01, druhá 1:36:58, negative split 3 sekundy. Zvednu nadšeně ruku nad hlavu, jsem šťastná jako blecha. Vlasta zaběhl čas 2:42:01 hod.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
