"Přidej, ať dohoníme ty před námi," říká první. "Potřebuju pauzu," odpovídá udýchaně druhý. Rychlejší na dvě minuty zpomalí a pak se slovy "Teď zase mákni, jedeme na osobák, odpočineš si v cíli" poplácá parťáka v půlce devadesátikilometrového závodu po zádech. Ten vypadá, že každou chvíli padne.
Podobných dialogů jsem loni během horských ultramaratonů slyšel několik. Tyto závody se běží nebo jdou ve dvojici hlavně kvůli bezpečnosti. V noci uprostřed hor či lesů je ten druhý často jediná první pomoc v dosahu, kromě toho by měl být i psychická vzpruha. Pokud tedy nemá výrazně více sil než vy a nevymačkává vás necitlivě do poslední kapky jako citrón.
Na trati o desítky kilometrů delší než maraton spolu dvojice třeba i třicet hodin zdolává převýšení několik tisíc metrů náročným terénem, který místy nemá daleko do kamenitých cest pro kamzíky. Nedovedu si představit, že bych podobnou trasu absolvoval s někým, koho dobře neznám. I s kamarádem, s nímž jsme toho naběhali spoustu a dobře se známe, jsme při podobných akcích zažili krize. Na vlastní kůži jsem si zkusil, že hranice mezi hecováním, které člověka motivuje, a tím, které ho naopak psychicky doráží, je velmi tenká. Navíc se neustále mění podle aktuální situace.
Odlišné křivky
Já a můj běžecký parťák Martin Veselovský jsme po letech společného běhání zjistili, že na mě rozumné povzbuzování platí a jeho naopak demotivuje. On se cítí lépe, když běží první, mně naopak nevadí být někdy kousek za ním a dotahovat. Tohle nám mnohokrát fungovalo. Pak ale přišel závod, který naši dosavadní strategii naboural.
Prvních čtyřicet kilometrů našeho zatím nejdelšího dobrodružství, Beskydské sedmičky, jsme na tom oba byli mnohem líp, než jsme čekali. Před startem jsme si dali cíl zvládnout to do čtyřiadvaceti hodin. Když ale Martin na padesátém kilometru zjistil, že bychom to mohli stáhnout pod dvacet, ještě zrychlil. Sršel energií.
Jeho výkonnostní vrchol se potkal s mým absolutním energetickým propadem. Bídně jsem se cítil už od 45. kilometru. Zrychlení jsem zvládl jen nakrátko a na vrcholu kopce jsem Martinovi řekl, že to na dvacet hodin nevidím a musím odpočívat. Přísně se na mě podíval, prohodil nějakou hecovací hlášku a běžel dál. V očích měl těch dvacet hodin a věřil, že ho doběhnu. Zatím to tak vždycky bylo.
Trápil jsem se další dva kilometry s Martinem několik desítek metrů přede mnou. Hrozně jsem nadával, ale jen v duchu, abych neplýtval energií. Měl jsem chuť to zabalit a sejít do nejbližšího údolí na autobus. "Tak si něco šlehni," prohodil Martin. Přestože jsem chtěl B7 dát jen na normálním jídle, jablkách, sušenkách, sendvičích, banánech a hroznových cukrech, sáhnul jsem v zoufalé agónii po tom nejsilnějším, co jsem měl k dispozici. Zajedl jsem brufen energetickým gelem. Po dvaceti minutách tahle kombinace způsobila, že jsem nejenom necítil žádnou bolest, ale měl jsem chuť do toho pořádně šlápnout.
V příštím táhlém kopci jsem Martina předběhl. Jak jsem na něj byl naštvaný za to vysoké tempo, hnal jsem to teď schválně asi sto metrů před něj. Po pár minutách jsem počkal a domluvili jsme se, že poběžím s náskokem první a on bude dotahovat. Vždycky jsem se rychlým tempem nakopnul, pak chvilku zvolnil a odpočíval. Martin se držel rovnoměrným tempem pár desítek metrů za mnou. Taková strategie byla proti všem našim zvyklostem, ale fungovala dobře. Během dvou hodin jsme předběhli asi třicet dvojic. Přes velké převýšení to byla naše nejrychlejší část celého závodu.
Úplné vyčerpání
Když jsme se vydrápali na poslední vrchol, byl jsem v euforii a měl chuť se rozběhnout dolů. Do cíle zbývalo asi šest kilometrů z kopce. Na trati jsme byli necelých devatenáct hodin. Takže to nakonec pod dvacet v pohodě dáme, říkal jsem si, když jsem se kochal výhledem na Beskydy.
Za pár minut na vrchol dorazil Martin a jen si za mě tiše sedl na trávu. Když jsem se na něj po chvilce otočil, viděl jsem, že leží a je úplně bledý. Na otázky odpovídal jednoslovně. Vypadal, jako by vyčerpal všechnu svou energii. Hlavou mi prolétlo, že jsme manželkám slíbili dát na sebe navzájem pozor. Nechtěl nijak pomoct, tak jsem ho jen nechal odpočívat. Jediné, co jsem si neodpustil, byla poznámka, že já si limit dvacet hodin nevymyslel. On už mohl jen pomalu jít. Rozběhli jsme se až na náměstí ve Frenštátu pod Radhoštěm, abychom tam vypadali důstojně. Čas ukazoval 20:30.
Nejslabší článek
Jak moje krize na padesátém kilometru, tak Martinova na osmém vrcholu mohly celý závod poslat do kopru. Oběma šlo do určité míry předejít, kdybychom spolu předtím víc mluvili. Na druhou stranu, díky první krizi jsem se nakopnul a ukázala mi, že mám mnohem víc energie, než jsem si myslel.
Beskydská sedmička je náročný závod a každý rok ho zvládne dokončit jen asi třetina z těch, co se postaví na start. Letos jsme na trati potkali i paní těsně před šedesátkou s výrazně mladší parťačkou. V cíli byly před námi. Na trase jsme taky viděli několik jiných párů, které na první pohled vypadaly, že podobnou bláznovinu nemůžou dát, ale přesto dokončili. Možná právě díky tomu, že byli sladění.
Osobně myslím, že souhra páru je pro úspěch minimálně stejně důležitá jako fyzická příprava před startem. Při ultramaratonech dvojic je klíčové dobře pečovat o toho slabšího. Někdy potřebuje hecovat, jindy odpočinek. Je důležité se navzájem co nejlíp znát a mluvit spolu, abyste věděli, co toho slabšího udrží ve hře a motivovaného.
Když mu pomůžete, pomáháte zároveň sobě. Jednak při podobných závodech musíte doběhnout oba, v opačném případě je diskvalifikovaná celá dvojice. A pak taky nikdy nevíte, kdy si na dno, z nějž vás při podobné akci může vytáhnout jen parťák, sáhnete vy.
