Znáte nějakého spisovatele, který běhá? Vsadím se, že většině z vás naskočilo jedno z těchto dvou jmen: Michal Viewegh, Haruki Murakami. To jsou lidé, kteří jsou dostatečně známi mimo komunitu knihomolů a o nichž se tu a tam píše i na běžeckých serverech. Viewegh se do běhu zbláznil poměrně pozdě, ovšem zato natolik, že se před tou nešťastnou zdravotní událostí chystal na maraton. Murakami nejenže denně naběhá svých obligátních 10 kilometrů a co pár týdnů si střihne nějaký ten triatlon nebo maraton, ale o běhání napsal i knížku.
Běhání čistí mozek
Není pochyb o tom, že běhání se k intelektuální aktivitě hodí. To odpřisáhne nejeden duševně činný člověk. Běhání je totiž skvělý všelék na lidská trápení, což potvrdí i člověk, který se živí rukama. Já sám za Murakamim v naběhaných kilometrech krutě zaostávám, ale na běhání nedám dopustit.
Má tedy smysl pouštět se do popisu stokrát popsaného? Líčit, jak se vám s každým krokem okysličuje mozek a nohy jsou stále lehčí, až se v hypnotickém rytmu vlastního dechu dostanete do stavu, kdy nemyslíte vůbec na nic, jen běžíte stále vpřed a zároveň máte ve všem jasno? To přece známe všichni!
Běhání je všude plno. Doporučují ho v televizi i v časopisech pro ženy. Stojí za ním miliardový byznys, který se nám snaží prodat boty, trenýrky, trička, sporttestery a run trackery. Možná proto jste narazili na nějaký ten článek o tom, jak se běh hezky doplňuje s tvůrčí prací, i vy.
Chůze pomáhá myslet
Já ovšem znám lepší pohyb stvořený pro spisovatele. Pohyb ještě přirozenější než běh (ať si v Born To Run píšou, co chtějí) a skýtající neskutečné množství inspirace. Na sportovních webech se o tom tolik nepíše, ale mezi spisovatele chodce patřil třeba Karel Hynek Mácha, pro kterého nebylo 60 kilometrů denně žádný problém a došel třeba přes Alpy na sever Itálie. Americký klasik Henry David Thoreau o chození dokonce napsal slavný esej, nazvaný prostě a jednoduše Chůze (Walking).
Spisovatel procházející krajinou přímo naplňuje obraz romantismu. Ale chození se nehodí jen do odeznělého literárního období. Je to činnost přímo stvořená k přemýšlení a tvůrčímu uvažování.
Je úplně jedno, jestli jdete na procházku do parku, vracíte se pěšky z práce nebo vyrážíte na túru pod Dachsteinem. Princip je pořád stejný. Pohybujete se přirozeným způsobem, svět vnímáte v té nejpřirozenější rychlosti. Krajinou neprojíždíte ani neběžíte, jste její součástí.
Při dlouhé chůzi nejlépe zpomalíte mozek, roztěkaný tou nezvyklou rychlostí dnešního světa. Chůze je velmi podobná myšlení: pokud nad něčím dumáme, musíme to dělat postupně, krok za krokem. Musíme sledovat určitou cestu (s občasnými slepými pěšinkami) a potřebuje to svůj čas. Podle některých vědců pohyb terénem myšlení dokonce přímo rozvíjí, zejména paměť a vnímání prostoru: pravděpodobně proto, že když se ztratíte, musíte se znovu najít.
Proto po několika hodinách chůze zjišťujete, že se vám v hlavě nedomyšlené myšlenky třídí. Že je můžete konečně zpracovat do hloubky. Spisovatel detektivek může promýšlet zápletku, lyrický básník se může kochat krajinou a pokoušet se formulovat popis toho, co právě vidí.
Ale i když nejste spisovatel a osamocená procházka není zrovna váš styl trávení volného času, nelámejte nad chůzí hůl. Pěší výlet s partnerem, rodinou nebo přáteli vám dá zdravý pohyb, při němž vám zbude čas na dlouhé povídání, vyřešení konfliktů a utužení vztahů.
Na výletě se totiž klábosí ještě lépe než v hospodě.
