• Brunner: Nikdy jsem nezažil bolest, kvůli které bych zabalil závod

    Tři roky po sobě se Radek Brunner postavil na start prestižního ultramaratonského závodu Spartathlon. Ten se v Řecku běhá už od roku 1983 na 246 kilometrů dlouhé trase mezi Athénami a Spartou. Český běžec ho pokaždé dokončil, letos dokonce na druhém místě. Potřetí tak úspěšně vyběhl nejen po stopách žijících ultramaratonských legend, ale také antického mýtu, na jehož počest byl závod založen.

    Spartathlon 2017 | foto: archiv Radka Brunnera

    Víte, kdo byl Feidippides?

    Podobný šílenec jako my. Akorát tedy asi běžel za jiným účelem.

    Historikové jeho existenci někdy zpochybňují. Vy jste trasu, kterou měl běžet, sám na vlastní kůži poznal několikrát. Mohl ji zvládnout?

    Mohl, není to nic nepřirozeného. Ta trať se uběhnout dá. Podle některých pramenů měl dokonce běžet celou vzdálenost ještě zpátky, pak už jsme ovšem někde jinde. Není moc lidí, kteří by to skutečně dokázali. Navíc on zřejmě asi běžel bez jakéhokoliv podpůrného týmu. Také je rozdíl, jestli někdo běží ve škorních, sandálech nebo snad dokonce na boso a nemá po pěti kilometrech občerstvovací stanici, kde si něco dá. Ale asi to tak bylo. Budeme tomu věřit.

    Fotogalerie

    Po jaké výbavě jste sáhl letos vy?

    Nebyla nijak zvláštní. Boty, trenky, tričko.

    Jen tak jste vyběhl a dal si přes dvě stě kilometrů... To se dá?

    Jo, určitě. Samozřejmě, je potřeba u toho jíst a pít, takže nějaké věci jsem nachystané měl, ale dá se běžet i jen tak. Občerstvení od pořadatelů je dostatečné.

    Spartathlon je díky svému mýtickému původu asi dost specifický závod. Máte při něm vůbec možnost vnímat jeho legendární, historický rozměr? Vnímat, že běžíte po stezkách, kde před vámi klusala historie?

    Myslím, že tohle jsem nijak zvlášť nevnímal. Určitě jsou po cestě místa, kde probíháte mezi korintskými sloupy, to je moc hezké. Ovšem spíš než abych přemýšlel, že jsem v místech, kde možná někdy běžel Feidippides, je pro mě důležité, že tam běžela světová ultramaratonská esa. A že mám možnost se s nimi porovnat. Tyhle reálné lidi, na které si jako by mohu sáhnout, vnímám mnohem víc než někoho z mýtů. To je jako postava z pohádky.

    Radek Brunner

    narozen: 5. prosince 1974

    klub: SK Babice

    časy:
    maraton: 2:30:59

    100 km: 7:04:26

    24 hodin: 253,2 km

     

    úspěchy: 

    100 km: 3 x MČR zlato

    24 hodin: 2 x MČR zlato
    100 km: MS 2014 - 1.místo v kategorii

    24 hodin: MS 2017 - 11. místo a 2. místo v kategorii

    Spartathlon 2015: 30. místo

    Spartathlon 2016: 3. místo

    Spartathlon 2017: 2. místo

    Radek Brunner

    Takže myslíte, že na atmosféře se to nijak nepodepisuje?

    To bych zase říct nemohl. Místní lidé mají závod jako svoji hrdost, moc si toho považují. To je hodně vidět třeba na občerstvovacích stanicích. Je to ryzí amatérismus dělaný s maximálním nadšením. Zvlášť když to třeba srovnáte s některými našimi domácími závody, které jsou evidentně dělané jako továrna na peníze, je rozdíl do očí bijící. Fajn, tam nikdo nemá na dresu reklamu a odpovídá tomu například i ohodnocení. Přesto se v historii závodu vystřídala kompletní běžecká špička dlouhých tratí. Zaplatí si startovné a běží. Tohle se pořadatelům povedlo, závod je unikátní.

    V čem?

    Nevím. Těžko se to dá popsat. Spartathlon je jednoduše mezi běžci žádaný. Doběhnout ho je vizitka.

    Prestižní závod, amatérské prostředí, nejlepší závodníci... Je Spartathlon něco jako olympiáda vytrvalostních běžců?

    Podle mě ano. A myslím, že v tomhle názoru nejsem sám. Spartathlon je vrchol. Už jen to, že nejde se do něj jen přihlásit a běžet. Dostat se na startovní listinu je problém. Dokončit závod také, má poměrně vysoké procento lidí, kteří nedokážou doběhnout do cíle. Zhruba polovinu. Není to závod pro každého.

    Historicky nejrychlejším mužem Spartathlonu je Yannis Kouros. Řek. Myslíte, že domácí závodníci vnímají závod a to, že se dostanou k nohám krále Leonida v cíli jako první, jako větší prestiž?

    Nemyslím, že by tam byl zásadní rozdíl. Asi mohou být s historií víc provázaní, ale jinak jsou na tom stejně jako většina. Při Spartathlonu navíc není pořadí to zásadní.

    Není zásadní? Vy jste se po uběhnutí víc než dvou set kilometrů přetahoval o druhé místo s řeckým závodníkem. Nemyslím, že kdyby umístění nebylo zásadní, je člověk morálně schopný po takové porci kilometrů ještě závodit. Na co vůbec v takové chvíli myslíte?

    Já v té době měl už docela temno. Takovouhle situaci jsem ještě mnohokrát nezažil. Hlava vymetená, všechno bolí a najednou vám někdo z ruky rve něco, co už chcete mít! Asi jsem se vyjádřil špatně, když jsem řekl, že umístění nerozhoduje. Jasně, rozhoduje! Ale doběhnout do cíle má samo o sobě vysokou hodnotu. Běžel jsem Spartathlon třikrát a pořád jako nejhezčí zřejmě vnímám ten první závod. Byl jsem sice třicátý, ale doběhl jsem. Navíc to bylo už za dne, kdy ve Spartě čekají špalíry lidí a fandí. Město závodem žije. Emocionálně celkově je první dokončení závodu nepřekonatelné. Když to dokážete.

    Dobře, tak se ale znovu musím ptát, proč se rvát těsně před koncem závodu o druhou pozici? Proč si neřeknete, že na to kašlete?

    Vždyť já si to taky řekl! Když vás někdo předběhne, hlava začne šrotovat. Díváte se, jak běží. Co si bere na občerstvení. Je na tom opravdu tak dobře, nebo jenom hraje? V mém případě to bylo navíc o to zajímavější, že jsem s sebou neměl podpůrný tým. Nikoho, kdo by mi řekl, jak jsme na tom s rozestupy a podobně. Průběžně jsem měl tedy jenom informaci o vzdálenosti borce přede mnou, ne za mnou. Ale letos jsem měl štěstí, protože jsem narazil na jednoho běžce z Česka, který byl pracovně v Aténách. Pár dnů před závodem mi psal, že by po práci rád přijel a jel se někde na trati podívat autem při závodu. A opravdu, kdesi na stosedmdesátém kilometru na mě v noci najednou někdo začal halekat na občerstvovačce česky. To bylo skvělé. Navíc mi před hlavním kopcem dal informaci o rozestupech a já věděl, že mám za sebou Itala, Řeka a Japonce, zhruba po pěti minutách. Já o nich věděl, viděl jsem za sebou světla čelovek, ale potom přišla situace, kdy se ze tmy vynořil právě Nikolaos Sideridis. On neměl světlo, nemohl jsem ho vidět, byla tma jako v pekle. Jenom kolem mě prolétl a zmizel. A bylo zle. Věděl jsem, že za ním byl ještě Japonec, který vyhrál v červenci mistrovství světa na dvacet čtyři hodin, u něj bylo jasné, že bude mít dobrou koncovku. Už jsem měl obavu i o třetí místo.

    Radek Brunner obsadil druhé místo ve Spartathlonu a o jednu pozici (a zhruba hodinu a čtvrt) vylepšil svůj vlastní nejlepší český výsledek z loňského ročníku tohoto ultramaratonského závodu. Třiačtyřicetiletý vytrvalec zvládl trasu 246,8 km z Atén do Sparty v čase 22:48:39, který by mu před rokem stačil k vítězství... čtěte dál na sport.idnes.cz.

    A začal závod...

    Jasně, že mě to hnalo dopředu. Nějaký čas jsem běžel a potom kolem mě projelo auto. A jak svítilo dálkovými světly, tak jsem nějakých dvě stě metrů před sebou uviděl postavičku. Když jsem viděl, že mi nijak zvlášť neutekl, řekl jsem si, že bych ho mohl dát. Jenže v takovém případě nedoběhnete a nezavěsíte se. Neudělal by to ani jeden z nás. Tak to nefunguje. Snažíte se soupeře zlikvidovat. Profrčel jsem přes něj, on měl evidentně zrovna v tu dobu krizi, ale za chvíli už mě zase začal dotahovat a potom mi dokonce zmizel. Jenom podle toho, jak kolem nás projížděla auta a troubila, jsem měl představu, jak daleko přede mnou je. V jednu chvíli už jsem si myslel, že je definitivně pryč a já musím už jen utíkat, abych uhájil třetí místo, jenže když jsem ho potom zahlédl před sebou v místech, kde se terén svažoval, řekl jsem si: „Tak teď!“ Tam jsem udělal svůj nejrychlejší kilometr v závodu, nějakých 4:15. Úplně vidím před sebou, jak se zlomil. Byla tam zatáčka doleva a on, jak mě slyšel, už jenom natáhl ruku, abychom si mohli plácnout. V ten moment mi bylo jasné, že rezignoval. Sice jsem ještě na další občerstvovačce raději ani nezastavoval, i když jsem měl děsnou žízeň, ale nechtěl jsem, aby mě uviděl a nezačaly ho napadat nějaké hovadiny.

    Takhle hutných úseků v závodě moc nezažijete. Na co celý závod myslíte? Být sám se sebou téměř čtyřiadvacet hodin, to už je slušná porce.

    Na startu jste rád, že už jste vyběhl. Že už končí přípravy a závod je tady. Potom přemýšlíte o taktice a soupeřích, o loňských ročnících, o tréninku. Pak už jen o tom, abych pil a pravidelně jedl.

    Jak moc člověk myslí na bolest?

    Na bolest? Těžko říct. Když člověk trénuje, vždycky ho něco bolí. A to něco se prostě buď rozvine, nebo ne. Hodně působí psychika. Nejdřív mě začalo tahat lýtko, před startem zase stehno, mozek šrotuje a pořád vysílá do těla signály. Zkoumá. V průběhu závodu například srovnáváte intenzitu bolesti a únavy s minulými ročníky.

    Spartathlon 2017 - stupně vítězů a druhé místo pro Českou republiku

    Používáte analgetika?

    Ne. Přijde mi to hrozný. Jasně, chápu, když si je někdo dá, aby vyřešil akutní problém. Chytnou ho záda, hlava. Ale brát si je proto, abych odstranil přirozenou bolest nohou, mi přijde šílené. Je to přece přirozená věc. Bolest přijde vždycky. Tlumit ji takhle mi přijde nenormální jednak vůči tělu a potom také, i když nejsou zakázaná, mi to nepřijde správné. Není to doping, ale není to fér. Vůči tělu i vůči soupeřům. Stejně jako růžová pilulka už pak přece klidně může být něco jiného...

    Přes jak velkou bolet jste ochotný jít?

    Nevím. Nikdy jsem nezažil bolest, kvůli které bych musel závod zabalit. Nebo bolest, kterou bych tak vyhodnotil.

    A na to se ptám...

    Bolestí je hromada. Vždycky něco přijde a zase odejde. Pak přijde něco jiného. Kdyby nastala situace, že mi zranění zabrání v pohybu nebo budu vědět, že při pokračování si můžu způsobit trvalé komplikace, vyhodnotím, že je něco špatně. Krev v moči, utrhnutý sval. Pak nemá cenu si hrát na hrdinu a říkat, že to dáte, i kdybyste měl chcípnout. Protože chcípnout vážně můžete.

    Tak jinak. Zlomíte si při závodě žebro a lékař vám řekne, že můžete pokračovat, protože na zdraví vás to ohrozit nemůže. Jen bude příšerně bolet. Pokračujete?

    Pokud mi řekne, že mě to nijak neohrozí, tak ano. Ale to se teď takhle těžko říká, nejsem v té situaci. V ultra nastávají chvíle, kdy je člověk dole a nemůže se hýbat. Všechno ho bolí. Musejí ho zvedat ze židle. Ale potom se rozejdete, rozběhnete, zmizí to. Navíc například to žebro je nahoře, není spojené s nohama, při běhu taková bolest nepřekáží.

    Je tohle důvod, proč běháte ultramaraton? Zdvih ode dna nahoru? Ten pocit?

    To ne. Takový magor nejsem. Nedělám běh proto, abych byl dole a mohl se zvedat. Běhám proto, že mě to baví.

    Dostat se na Spartathlon není snadné, výběr je přísný, počet míst omezený. Jak moc si na sebe dáváte pozor před závodem?

    Letos to byla legrace. Mám štěstí, že vždycky týden před tím začnu kýchat nebo něco podobného. Ale často za to může psychika, moc se pozoruji. Ale samozřejmě, že pár týdnů před Spartathlonem se snažím vyhýbat každému, kdo prská a smrká, straním se. Měl jsem schůzku s člověkem, který na ni přišel se šálou a kapesníkem. Tvrdil, že je trošičku nastydlý. No, kdepak, z jednání nic nebylo. Nebo v sauně... Nepochopím. Chodí tam lidi, kteří si myslí, že v ní nemoc vypotí. Tak navštěvuji raději ty menší, kde si lidi můžete spíš ohlídat. Vtipná situace mi letos nastala s Petrem Válkem, který také Spartathlon běžel. Hodně spolu kamarádíme a právě jsme se bavili, že v tomhle směru řešíme stejné problémy. A pak ho nakládáme při cestě na letiště a on měl v ruce kapesník! Byl nemocný. Teď, co s tím? Jste v situaci, kdy máte nejbližšího člověka nachcípaného, je vám to líto, ale na druhou stranu to sám nechcete chytit. Měli jsme dva dny bydlet spolu v jednom pokoji. Lámal jsem si hlavu, jak mu nějak šetrně říct, že bych potřeboval za spolubydlícího někoho jiného. Připadal jsem si, jako když mám holce říct, že už ji nemám rád. Nakonec to dobře dopadlo, přestěhoval se do jiného pokoje, ale přiznal se mi, že se dlouho trápil tím, jak mi říct, že by to chtěl udělat, aby mě nenakazil. Ale dobře to dopadlo, nakonec běžel i on a doběhl. Vyléčil chřipku na Spartathlonu.

    Spartathlon 2017

    Zažíváte teď zvýšený zájem o svoji osobu ze strany médii nebo sponzorů?

    Od médií trochu ano, ale pro sponzory zajímaví nejsme. Já osobně na to nejsem ani moc typ. Když mi někdo nabídne boty, super. Tedy pokud mi budou vyhovovat. Nebo kdyby přišel někdo s autem, na které by si vylepil slogan, že najezdí stejně jako já naběhám. Rád ho budu řídit. Ale abych se někde vystavoval nebo si o něco říkal, to neumím. Navíc ultramaraton je pro většinu lidí nezáživný. Neběháme na stadionu, trvá to dlouho, sponzoři ani televize se do něj nehrnou. Vždyť my jsme i pro Český atletický svaz přívěšek. Když jsme si minulý rok šli pro dresy na mistrovství světa, dostali jsme dámská trička, protože pánská už nebyla. A nazdar. Bylo nám trapně, když jsme se museli doprošovat, abychom mohli běhat s českou vlajkou na prsou.

    Co vy a Spartathlon 2018?

    Nevím. Letos jsem jel s vědomím, že bude hrozně těžké obhájit minulý výsledek. Podle tréninkových odhadů to mělo klapnout, měl jsem běžet dokonce o hodinu rychleji. Jenže tréninkové odhady je jedna věc a objektivita je věc druhá. Vždyť takový čas skoro nikdo neběhá! Ve výsledku jsem cítil zadostiučinění, protože se ukázalo, že mi loňský rok jenom neulétl, ale moje tréninkové metody mají smysl. Že limity jdou posunout. Ale zase jsem byl druhý, tak co na to mám říct? Určitě chci ještě jet, ale nevím, kdy to bude. Na druhou stranu se v mém věku už nedá plánovat moc dopředu. Uvidíme. Když příští rok pojedu, chci bojovat. Jenže já chci příští rok běhat hlavně stokilometrové tratě, dát je pod sedm hodin. A příští rok má stovka mistrovství světa, právě v září. Musel bych šampionátu přizpůsobit trénink, a to se Spartathlonem moc nejde dohromady. Mohl bych na něj jet s tím, co bych měl v nohách, ale já potřebuji cítit na startu, že jsem udělal maximum a jsem připravený. Udělal jsem černou práci - jsem připravený sklízet. A nejsem si jistý, jestli bych měl právo sklízet, když bych trénoval na něco jiného, a tudíž nezasel.



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Brunner: Nikdy jsem nezažil bolest, kvůli které bych zabalil závod

    P64a25v93l69a
    N67e48č51e79s75a60n29á
    Co na to říct....Radku klobouček, neuvěřitelný výkon. A ten popis bitvy o druhé místo...vrhkly mi slzy...díky za ty...
    Z67d71e44n62ě25k
    W16o44l18f
    A to nejí maso
    A56d84a96m
    Č64a46b69l35a
    A od kdy prosim pekne? Jeste loni v rozhovoru pro Cesky beh tvrdil: "Můj jídelníček se skládá z rýže, těstovin,...
    M64a86r38t97i95n
    S35y92k29o15r28a
    Neuvěřitelnej borec. Stejně jako všichni kteří to zvládnou.

    V diskusi je 5 příspěvků, poslední příspěvek 8. 10. 2017, 13:56



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.