Čím víc se blíží, tím větší strach ve mně vyvolává. Historicky první zimní Spartan Sprint. Ano, jedná se o první světový ročník. Nikdo neví, co nás čeká. Všechny podrobnosti pořadatelé pečlivě tají. Sama lokalita hovoří za vše - lyžařské středisko Jasná, Nízké Tatry.
Už to vidím: ledové překážky, mráz, který leze za nehty, bílá pára co stoupá od pusy, viditelnost sotva na špičku vlastního nosu, čerstvý prašan, do kterého se boříte až po pás. Budu ráda, když si zachráním holý život. Ani se neptám, proč je povinnou výbavou závodníků píšťalka. Říkám si, že je lepší to nevědět, a na poslední chvíli uzavírám hodně dobrou pojistku na extrémní sporty. Před odjezdem ještě mrknu na webkameru. Chci zkontrolovat aktuální počasí v místě konání. To jsem ale neměla dělat! Ledové jezírko, které je na záběrech zřetelně vidět, ve mně vyvolává paniku. Plavání v ledové vodě pro mě opravdu není.
O co tu běží?
Spartan je extrémní běžecký závod, při němž musejí účastníci překonat nespočet náročných překážek. V Tatrách nás čeká trať v délce 7 kilometrů a převýšení více než 600 metrů. Elitní vlna běžců, ve které startují ti nejlepší a v níž jsou první tři místa finančně odměněna, vyběhne v 10:00. Další závodníci budou ve skupinách po 250 pouštěni na trať každých 15 minut. Soutěží nás téměř 2 500 a jsou tu nadšenci z deseti různých zemí. Právě to, že si při Spartanu sáhnete na dno, z něj dělá výjimečnou sportovní událost.
Nervozita stoupá
Auto necháváme na odstavném parkovišti. Je tu pořádně rušno. Hádám, kdo z přítomných přijel lyžovat a kdo se zahřívá na Spartana. Do Jasné jedeme kyvadlovkou. Autobus nás vyplivne hned pod sjezdovkou. Všude kolem je bílo, máme pár minut do startu. Nervozita stoupá a tréma nám zatemňuje zmrzlé mozky. Rychle podepisuji reverz, který nemá cenu číst. Akorát by mě to ještě víc vyděsilo. Protihodnotou dostávám čip na měření času a startovní číslo.
Na startu
Klepu se zimou, studený vítr mě řeže do tváří a já se začínám modlit, aby na trati nebyly vodní překážky. Zbývá 10 sekund do startu. Trať je zahalena hustým kouřem z dýmovnic. Odstartováno! Dav závodníků postupně mizí v bílé mlze a já mám co dělat, abych se zorientovala. Nečekaně padám k zemi. Nohy se mi zabořily do slámy. Je tu první překážka. Po čtyřech přelézám pyramidu z balíků.
O závodě
|
Začíná hustě sněžit a vítr zesiluje. Trať vede kamenným korytem potoka. Mé prosby byly vyslyšeny, vody je málo a dá se jí vyhnout. Vbíháme do dlouhého temného tunelu. Stačí chvilka nepozornosti a jste po kotníky mokří. Je nás hodně a tvoří se tu špunt. Závodníci musí pořádně ohnout hřbet. Šutry sahají téměř ke stropu. Jsem ráda, že jsme z toho venku. Po pár metrech přelézáme ledem pokryté trubky. Mají takový průměr, že si na ně musím lehnout celým tělem. Asi k tomu železu přimrznu. Další se musí zase podlézt, je ale proklatě nízko. Padám do čerstvého prašanu, mráz mě bodá do stehen. Snažím se to nevnímat, vždyť jsme sotva vyběhli.
Následuje sprint do prudkého kopce. Nemohu popadnout dech. Další překážka mě ale rozesměje. Závodníci fasují dva pytle. Ten černý je vycpaný senem a jezdí se na něm dolů. Šedý je plný písku a vozí se na stehnech. Pod kopcem se závodníci válí na hromadě jako právě poražené kuželky. Cílem je vyběhnout celý krpál ještě jednou, tentokrát i se zátěží.
Další úkol je paměťový. Každému je přiděleno (podle posledních dvou cifer startovního čísla) heslo, které se skládá ze jména a kódu. Odteď si až do cíle opakuji Martin9099468, Martin9099468...
Kopírujeme trasu lanovky. Nad hlavami se nám houpou lyžaři. Na další překážku nemám sílu. Ručkování! Sundávám rukavice a zavěsím se na lešení, snažím se zhoupnout z jedné trubky na druhou. Párkrát se mi to povede, ale nestačí to ani na to, abych se dostala alespoň do půlky. Visím na konstrukci a kopu nohama. Je zle, tohle prostě nedám. S výkřikem zoufalce se sesunu k zemi. První nesplněný úkol a 30 angličáků za trest. Dřep, klik a výskok. Pořadatelé poctivě počítají jeden za druhým.
Posledních 150 míst!Zaběhněte si kros v Praze na 5 a 10 kilometrů: Rungo.cz pro vás nachystalo závod s domáckou atmosférou, občerstvením i medailemi (více o závodě zde).  |
Jsem unavená. Nohy se mi podlamují. Po dalším stoupání následuje oblíbená překážka z letních variant závodů. Ostnatý drát, pod kterým se většinou plazíte bahnem. Zimní varianta je horší v tom, že čím více sněží, tím méně je prostoru pod dráty. Ostny mi trhají kalhoty i přesto, že tlačím pánev pevně k zemi.
Pokračujeme v běhu do nekonečného kopce. Bořím se po kolena ve sněhu a nadávám na ledový vítr. Vím, že se nesmím zastavit. Rozklepala bych se zimou. Pohyb mě zahřívá. Po cestě potkávám různě zdatné sportovce. Ty ambiciózní pouštím před sebe, hádám, že startovali v další vlně. Ale jsou tu i ti, co bojují s křečí. Snažím se jednomu kolegovi rozmasírovat lýtko, ale nevěřím, že mu to do cíle vydrží. Běží v kraťasech a tílku. Jeho omrzlá stehna mají modrofialovou barvu a kolena má odřená do krve.
Konečně nahoře! Čeká nás tu teplý čaj. Každý máme nárok na jeden kelímek. Kopec se láme a já doufám, že to nejhorší už máme za sebou. Omyl! Teď teprve přijde ta správná dávka adrenalinu. Pouštíme se dolů po sjezdovce jako neřízené střely. Nejsem schopna dostatečně rychle střídat nohy, takže se běh mění v jeden kotrmelec za druhým. Snažím se znova vstát, ale klouže to. Opět padám a v pozici mrtvoly nabírám rychlost. Zastavit to nejde. Pokouším se zabrzdit, ale to mě roztáčí proti směru hodinových ručiček. Místo klaksonu používám hysterický řev. Běžci předemnou uskakují. Jeden to nestihl, tak ho nabírám s sebou. Někdo za námi křičí: „Kolízie, kolízie!“. Zastavujeme až u hromady dřevěných klád. Každá z nich má alespoň metr a pořadatelé nám je nakládají na chrbát. Je to další zátěžová zkouška. Poslušně se řadíme a pochodujeme jeden za druhým kolem lesa. Teď to uklouznout prostě nesmí, vzájemně bychom se tu pomlátili.
PerličkyV reverzu, který jsem bezhlavě podepsala, stálo, že beru na vědomí, že:
Zdravotníci byli během závodu voláni k 26ti případům, z toho dvakrát ošetřovali zlomeniny. Startovné je poměrně drahou záležitostí. Ale pokud rozšíříte řady pořadatelů jako dobrovolník, pak máte startovné na některý z dalších Spartanů zdarma. |
Jednou z dalších útrap na cestě je lanová síť. Sloupky ze železných trubek spojují propletená lana. Ve výšce se začínám klepat, tentokrát to není díky teplotě. Pod nohama mi jezdí lyžaři a já dostávám strach. Co když je nás tu víc, než je konstrukce schopná unést? Jakou to má proboha nosnost a proč do mě všichni strkají? „Auu.. to je moje ruka!“ nějaký pan Šikovný mi přišlápl hned dva prsty. Musím odtud rychle pryč. O nic jednoduší není ani zdolání dřevěné zdi. Má alespoň tři metry a já nejsem schopná se na ni sama vyškrábat. Naštěstí je tu dost běžců, kteří mi jsou ochotni podepřít jednu nohu. Vyhoupnu se nahoru, ale bojím seskočit.
Cíl je blízko, už slyším davy povzbuzujících fanoušků. Stačí jen proskočit ohnivou fatru. Závěr je velkolepý, šplháme na hradby ledového antického paláce. Odtud vede jen jedna cesta - skluzavka. Sedám si na promrzlý zadek a jedu si dolů pro medaili s tričkem finishera.
Můj největší respekt si na trati získal hendikepovaný závodník, který startoval o holích a část trasy šel po rukou. Silná vůle dokáže zázraky. Věřím, že letní ročník Spartana můžeme absolvovat s nevidomým kamarádem, který mě o doprovod sám požádal. Dlouho jsem váhala, ale teď vím, že to zvládneme.
Jitka KřížováVytrvalostní běžkyně s velkou zálibou v extrémních vytrvalostních disciplínách. Uspořádala kampaň na podporu účasti na maratonu v Číně, který se poběží 16. května na Velké čínské zdi. Spolupracuje s neziskovou organizací Světlo pro Svět a s Nadačním fondem Českého rozhlasu Světluška. Jejich společným cílem je medaili z tohoto čínského maratonu vydražit a finance darovat na podporu nevidomých. |
