Dlouhou dobu se věc nesla ve zcela teoretické rovině, lajknul jsem si závod na Facebooku, sledoval články a řešil, jestli mám, či nemám. Z ničeho nic se pak na RunGo objevil dotaz od Martina Kratochvíla, jestli se někdo přidá do týmu. To byl ten hlavní impuls. Zlanařil jsem ještě kolegu z práce a přihlásili jsme se. Termín 1. června 2014, vlna ve 12:00. Na den dětí v pravé poledne? Co víc by si člověk mohl přát, jasné znamení, že to je něco pro mne.
Od té doby ale měsíce postupně ubíhaly a trénink se nijak zvlášť nelepšil. Pořád to bylo ve stádiu „jdu si to jen proběhnout, bude to sranda“. Jak kdybych si to neříkal před každým závodem a pak nelitoval, co jsem to za idiota.
Týden před závodem počasí moc nepřálo a my už tušili, že to bude opravdu hodně mokré. Aby toho nebylo málo, dva dny před závodem jsem chytnul nejstrašnější chlapskou nemoc v luxusním vydání. Rýmička, kašílek a osmatřicetistupňová teplotka dva dny před závodem. A co jako… přeci to nevzdám, když už jsem se na to přichystal!
Do Liberce jsem jel už jen s rýmičkou a trochu unavený, ale spokojený, že to nemusím zahodit. V autě nechávám náhradní boty (jak hloupý jsem byl). Závod je ve Vesci u Liberce, říkal jsem si, že když je to areál na běžkování, bude to placka, každý rozumný člověk přeci běhá na běžkách na rovině, protože do kopce je to dřina a z kopce je to o hubu. Velká mýlka, je to tam samý kopec.
Přijeli jsme o dvě hodiny dříve, procházíme si kousek trati, především skluzavku do hodně bahnité a ledové vody. Po příjemné procházce jsme se našli se zbytkem týmu, samí milí lidé a všichni zjevně ve skvělé kondici. Řadíme se do předstartovní sekce, nějaký šílenec z pódia se nás snaží vyhecovat a pak už vyrážíme.
Stádo dvou stovek lidí se vrhá do koridoru pro osm lidí vedle sebe, ale je to do kopce, tak se postupně trháme. Na kopečku je směšná překážka v podobě balíku slámy. Přeskakuji ji a směji se, stejně jako všichni kolem, jestli to bude pořád takhle, bude to dost nuda. Pole se trochu roztrhává, balíky přeci jen může najednou skákat maximálně pět lidí, takže k další překážce (pneumatiky) dobíháme už v klidu a roztrhaní. Nuda a pohoda, pneumatiky proklušu a běžím stále z kopce dolů. Neuvědomil jsem si, že když běžím z kopce, budu muset někde běžet zase do kopce. Sladká nevědomost.
Bahno, bažina a pro změnu zase bláto
Pod kopcem už ale začal humus. Bahenní koupele až po pás… Bažina se mezi stromy vleče několik desítek metrů, někde je hluboká 20 centimetrů, místy 60 až 80 centimetrů. Jak je hluboká, poznáte podle toho, jak se boří ti před vámi. Kdo se zastaví, je na tom hůř, nohy zapadají a jen těžko je jde vytáhnout. Zase kousek popoběhnout a další bažina, asi tak po kolena. Brodím se a potkávám kluka o berlích, další dva se mu snaží pomáhat. Nabízím pomoc a kousek jej s nimi pomáhám po tom blátě popotahovat, když jsou na pevnější zemi, běžím dál.
Kluci z naší skupiny mi mezitím utekli, ale zase mě doběhla Jana, běžíme potokem, kde smýváme bláto, jenže za ním je, světe div se, zase bažina… už jsem s bahnem v botách smířen. Kopec lesem, chvíli běžíme, chvíli jdeme, vedle nás anglicky mluvící a čínsky vypadající mladá slečna a s ní neskutečně pozitivní kluk, který jí pořád povzbuzuje, jak má běžet, ona je přitom ráda, že dýchá a neztratila boty. Doběhneme k dřevěné stěně, výška tak dva metry, holky mohou přelézat na straně, kde je na zdi schůdek. Nabízím Janě pomoc a zkouším ji vyzvednout, první pokus končí neslavně, Jana se nahoře nezachytila a já ji poslal na zadek na zem, naštěstí bez zranění. Druhý pokus byl OK. Přehazuji ji a přeskakuji zeď. Jednoduchá překážka, zatím to je pořád na pohodu.
Běžíme dál, zase do kopce a z kopce, mezi stromečky. Další překážkou je síť mezi stromy, výška asi 3 až 4 metry. Já i Jana přelézáme v pohodě a pokračujeme dál až k občerstvovací stanici. Ta je v půlce, ale moje plíce už jsou dávno na konci. Příště asi musím opravu lépe trénovat. Přeskáčeme, podlezeme a proskáčeme dřevěné desky a s humorem pokračujeme v běhu. Seběh z kopce a tam plazení se pod ostnáčem. Humus.
Celou dobu mám výhled na Janu před sebou, to je skvělá motivace. Vylezeme zpod drátu a Jana říká, že je trapný, že mám špinavý jen kolena a ruce, takže mne značkuje blátivou rukou přes obličej. Milé děvče.
Dál na nás čeká překážka plná šutrů, dvaceticentimetrové vrstvy bláta a s dřevěnými trámky nad hlavou. Lituji Martina, který je o kus větší, musel tam trpět jak zvíře. Vylézáme a další občerstvovačka. Za ní osudový šplh na laně, Jana skáče do vody první, já za ní… Leze nahoru a já držím lano, aby se jí moc nekývalo. Úplně nahoře se neudrží, proklouznou jí ruce a sjíždí dolů. Jde dělat opravné burpees a teď je řada na mě. Lano je opravdu hodně od bláta, ale jinak to není těžké. Dolezu až k poslednímu uzlu, který zradil Janu, jako kdyby ho někdo namazal schválně. Dva pokusy, velké obavy, že i já pojedu dolů, ale udržím se a jsem tam. Vítězně zvoním a spouštím se dolů. To byla chyba. Běhací kalhoty se zachytávají o uzel, a jak kloužu dolů, vyrábím v rozkroku luxusní větrání. Okamžitě získávám celou řadu fanynek, ale naštěstí jsem si neutrhl nic důležitého.
Běžíme k další překážce, lešení, po kterém se má přeručkovat na druhou stranu. Brnkačka. Otírám ruce o trávu a pouštím se do toho. Někdo přede mnou ale otírání neřešil a třetí dohmat je tak do slizkého bláta na tyči. Padám dolů a potupně jdu dělat burpees. Jana to dává a čeká na mne. V duchu jí děkuji, je mojí motivací.
Následuje naplnění kyblíku kameny a procházka lesíkem. Nádoby vysypáváme a běžíme, či se spíš loudáme, dál. Už je jasné, že Jana je rychlejší a mohla by běžet, přesto čeká a já jí za to děkuji.
Spadni, spadni!
Následuje šplh na skálu, je tam pár lan a skála není moc svislá, je to celkem v pohodě. Dobíháme z kopečka dolů k horolezecké stěně. Jana se na ni vrhá, já chodím kolem a vybírám si nejmíň špinavou trasu, kde mi nikdo nebude překážet. A taky přitom nenápadně vydýchávám. Vydávám se cestou, kde je kluk už za půlkou. Byla to chyba, byl vážně pomalý a dohnal jsem ho vlastně téměř hned, stojím na špalíku, držím se dalšího a doufám, že se konečně pohne, nebo, ještě lépe, že spadne. Není to hezké, ale když se na dalším špalku neudrží a padá, mám z toho vážně radost. Dojdu po špalcích dál, nechápu, proč spadnul, tahle překážka byla lehoučká.
Počkám na Janu, která měla klouzavější část, a běžíme… čeká nás vodní skluzavka, kvůli které běžím celou dobu ve slunečních brýlích, abych ten humus neměl v očích. Už pár set metrů mám luxusní křeče v lýtku a jsem zvědav, co na to řekne ledová voda. Jana je u skluzavky dříve a vrhá se dolů, já až o pár kroků za ní, abych jí nevjel na záda. Nahoře požádám hasiče o sprchu a pak se cestou snažím brzdit, aby to nebyla taková rychlost. Byla to blbost, brzděním se roztočím a do vody vlétnu bokem. Je to vážně neskutečně studený, ale v tu chvíli mi to nijak zvlášť nevadí. Vylezu ven a vidím Janu s kompletně mokrou hlavou. Chudák, dopadla mnohem hůře než já. Běžíme a lýtko hlásí, že ledová voda křečím zrovna neprospěla. Víc jdu, než běžím. Další je šikmá kluzká zeď a lana. Jana leze první a já za ní. Ten pohled za to stojí.
Když dolezu nahoru, holka na vedlejším laně se špatně chytne a zůstává ležet/viset na stěně. Sama se z téhle pozice nemá šanci dostat, buď se pustí a poleze znovu, nebo jí musí někdo pomoct. Mávnu na Janu, ať běží, a vytahuju cizí holku nahoru. Poděkovala a hodně unaveně se usmála. Otáčím se a pokračuji do kopce k vytahování pytlů. Předpokládám, že to bude brnkačka a je to tak. Jana opět čeká a povzbuzuje mě. Poslední kopeček a pak 30 burpees. Je tam tedy vlastně hod oštěpem, ale ráno jsem to pozoroval a z padesáti lidí to trefil jeden až dva. Dobíhám a beru oštěp. Vzpomenu si na Jorgena smělého, který se pokoušel přehodit oštěp ze Švédska do Dánska, a vrhám. Oštěp neletí špatně a hrot naráží do dřevěné paže válečníka, místní dohlížeč to ocení, ale úkol zněl trefit slaměné tělo, ne dřevěnou ruku, takže si jdu pro svých trestných 30 burpees.
Je to jen 30 kousků, ale jsem ufuněný a dělám je tempem důchodce. Následuje podběh mostku a pak už dobíhám do cíle, skok přes hořící dřevo už je jen humorná vložka. V cíli nevnímám krásnou slečnu, co mi věší medaili na krk, nejvíc mě zajímá stánek s pitím.
Šťastně odcházím z prostoru cíle, potkávám zbytek skupiny, uděláme pár fotek, vypiji několik kelímků vody a pak se jdeme zcivilizovat ledovou vodou z hadice, kde se myje 40 lidí najednou. To je větší výzva než celý předchozí závod. Zouvám boty, vyplachuji bláto z ponožek a v ledové vodě si myju nohy. Stříkám hadicí vodu do nohavic, vytéká z nich kalná hnědá voda. I když je pohled na myjící se děvčata nádherný, balím se a jdu hledat své věci. Jinak budu mít vážně omrzliny. Náhradní boty jsem ale nechal v autě, proto k němu musím jít bosý.
Byl to výborný zážitek, a pokud se někomu extrémně nehnusí špína a bláto, doporučuji. Určitě je třeba mít pevně zavázané boty, v bahně je dost lidí ztratilo. Příští rok, bude-li lepší konstelace, vyzkoušíme i verze SUPER a třeba i BEAST.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
