Zabijácký běh přes motolské jamky očima tří účastníků

Zkušeného běžce závody ze seriálu Salomon Trail prověří a hobíka dostanou na hranici pláče. Pro jistotu jsme si oblékli dresy s límečkem a vyrazili si zaběhnout čtyři drsné okruhy na golfové hřiště v Motole. Tady je závod Salomon Trail Running Cup ze tří pohledů.

Pohledem hobíka: Plakat jsem chtěla už po prvním kole

Že na startu tohoto závodu nemám co dělat, jsem poznala dvacet minut po přihlášení. Našla jsem si nedělní běh v okolí svého bydliště a proběhnutí po motolském golfovém areálu za 30 korun startovného mi přišlo jako dobrý nápad. Svatá prostoto!

Cesta zpátky davem namakaných lýtek ale byla proti mé hrdosti, tak jsem se zařadila na konec pelotonu a čekala na smrt. Borci okolo klidně probírali vhodný výběr obuvi pro dnešní trať, což se zjevně zdálo být větším oříškem než moje zuřivé prohrabávání botníku pro nalezení ideálních lodiček na důležité rande. Při pohledu na moje nové boty na běhání se jen s divným zašklíbením zeptali, jestli v nich dneska hodlám bruslit. Chtěla jsem si půjčit u stánku firmy Salomon takové krásné fialové, před jejichž vzorkem by se šel stydlivě klouzat i stroj značky Zetor, ale nechtěla jsem těm botám dělat ostudu.

Start, seběh z kopce, dýchám. Borci vepředu zatáčejí do kopce okolo vzrostlé borovice a pomáhají si přitom visem za její největší větev tak vehementně, až ji ve třetím kole urvali. Drsný závod! Výběh do kopce, při kterém místo dýchání sotva sípu, následuje seběh jakýmsi bahnitým rochništěm. Beru to metodou kontrolovaného smyku a s radostí zjišťuju, že moje bruslící boty tím marastem jedou jako bahnem namydlený blesk.

Chvíli můžu dýchat, tak hurá do rovinky, která se ale díky zablácenému dřevěnému chodníčku stává "pastí na Popelku". Sotva to dokloužu, už je tu další kopec. Jdu a slibuju tělu za tu námahu oběd o třech chodech. Delší seběh po smekavé trávě mě výhledem na poslední dva prasokopce utvrzuje v přesvědčení, že se mě tu někdo pokouší zabít. Za přihlížení davu je potupně vyjdu, seběhnu do cíle a s pocitem počínajícího pláče si uvědomím, že mě čekají ještě tři kola.

Fotogalerie

Utrpení narůstá, plicní sklípky se hroutí přetížením, laktát probublává svalovými vlákny. Na konci druhého kola uskakuji před vítězem závodu. Dobíhající špička mě tlačí ke straně. Jsem slušný, uvědomělý hobík, takže jim přenechávám ideální stopu. Postupně mě předbíhá celé startovní pole. Já běžím druhé kolo, ostatní už třetí. Slibuju svému tělu, že nebudu trapná a skrečuju závod o kolo dříve. To mi nalije sílu do žil, ovšem ne natolik, abych byla schopná do kopců běžet za současného udržení základních životních funkcí.

Stav trati se mezitím změnil v něco, v čem se pořádají bahenní zápasy, a kvalita časů jednotlivých závodníků se dá odvodit od stavu jejich celkové zaprasenosti. Časy pod 40 minut mají několik vrstev až za ušima, časům pod 50 minut končí skvrny těsně pod lopatkami. Já mám bahno sotva ke kolenům, ale přemýšlím, že by se mi hodily rukavice s hřeby a pohon na všechny čtyři.

Škrábu se do posledního kopce na konci třetího kola a těším se, jak se na to vykašlu. Z omylu mě vyvede stájový kolega, který okolo mě pobíhá v kruzích jako nadšené štěně a nutí mě k poslednímu kolu tak přesvědčivě, až ve svém oslabení kývnu. Jdu do kopce, ten chlap vedle mě běží a ještě mi něco vykládá. Příště dostane do zubů gumicuk a potáhne mě. Techniku skluzu v bahnité lázni ovládám, takže mu chvíli stačím. Zase kopec a zase něco povídá.

STRC Motol Kros 2013

Motolská zastávka seriálu Salomon Trail Running Cup se konala v golfovém areálu Golf Club Praha. Čtyři kola představovaly osm kilometrů dlouhou trať, z mužů ji nejrychleji zdolal Jiří Homoláč (v čase 25:20), nejrychlejší běžkyní byla Kamila Gregorová (čas 29:55).

Zásobování mého mozku kyslíkem vázne, ale třeba mi to v cíli zopakuje. V posledním kopci běží dva kroky přede mnou a mocně povzbuzuje. Jsem mu za to vděčná, ale vyslovit to přes ten kyslíkový dluh nedokážu. Jinak bych mu poradila, aby přede mnou příště nesl tabulku čokolády a ty úžasné fialové boty.

Nádech na zlomu posledního kopce, sprint dolů a cíl! Za hlučného potlesku tichý souhrn nadávek, jimiž jsem dnes pojmenovala svoji maličkost. Ale nad očekávání výborný čas. Pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty ve formě jedné plzničky. A poslední dnešní slib svému tělu: až to jednou zaběhnu pod 45 minut, ozdobím si nohy těmi úžasnými fialovými botami. V botníku žádné blondýny nesmí chybět, i kdybych na příštím trailu měla zase vypustit duši.

Bára

Účastník typu "chtěl bych být běžcem": Přepálil jsem začátek

Před motolským závodem jsem si stanovil trochu šílenou strategii, ale pořád strategii. Běžet osm kilometrů dlouhou krosovou trať tempem, jímž zvládnu šest kilometrů po normálních cestách. Na tři kola mám tedy natrénováno, čtvrté bude zajímavé.

Pohled na trať mě děsí. Kombinace bláta, kopců a mokré trávy není pro má silniční Mizuna právě přátelská. Salomon sice naštěstí půjčoval boty na vyzkoušení a jedny by se mi líbily, jenže někdo si půjčil různé velikosti, proto jsem boty velikosti 9 (levá) a 10 (pravá) odmítl a půjčil si jiné, u kterých mě pohled na podrážku neuklidnil. Chtěl jsem větší kolíky a hlavně jsem nikdy neběžel s tak malým dropem.

Darované botě jsem ale na podrážku nehleděl, rozběhal se a šel s ostatními na start.

Michael Bronson nás požádal, abychom se nerozpakovali ho předbíhat, a hned po výstřelu nám ukázal záda. Čekáním se neobtěžoval ani Nikola a vyrazil hned za ním. Nechtěl jsem přepálit začátek, takže jsem si pro jistotu ještě prohlédl záda Michala Hrabce. Hlavně to nepřepálit, říkal jsem si a v první vracečce už jsem se strkal s Michalem. Bylo tam opravdu těsno, a to i pro dva štíhlé junáky, jako jsme my dva. Následovala pasáž, kterou bych nazval "kaliště". Zatímco ostatní bojovali s pokušením zachovat své boty čisté, já je měl půjčené. Cha cha cha! Žádný problém vzít to středem a kopnout si bláto za uši.

Po kilometru dobíhám Nikolu a v kopci (moje silná zbraň) jej předbíhám. Povzbuzuje mě, ale já neodpovídám, nemám na to dech. Běžím závod, takže běžím na hraně a přemýšlím, kam se podělo mé předsevzetí nepřepálit start. První dva kilometry za 8:50, tedy mnohem rychleji, než co běhám. Pokud to tempo vydržím, bude to malý zázrak. Ve druhém kole dobíhám Michaela, jak jinak než v kopci. Klepnu ho přes rameno, dech mám jen jeden a nevzdám se ho kvůli mluvení, které nikdo neocení. Všechny kopce zatím běhám, mám ze sebe radost. Druhé kolo za 9:01. Solidní čas, myslím si, jen vydržet!

Vbíhám do třetího, na Michaela mám náskok 17 vteřin, ale cena je vysoká, běh je čisté trápení. Krize se rozvinula a z kopce se sotva vleču, do kopce dusám, jak to jen jde. Těším se myšlenkou, že jsem před Michaelem a že ho můžu porazit. Po pěti kilometrech za sebou slyším dusot a intenzivní dýchání. To je vtip? Nějaký střelec si blbě spočítal kola a zkouší finišovat? To si pěkně odskáče, konstatuji sám pro sebe se škodolibou radostí, kterou mi zkazí fakt, že ten střelec je Jirka Homoláč, běžící si ve čtvrtém kole pro vítězství. Kyselina mléčná rozjela v mých svalech solidní party a než doběhnu třetí okruh, "dostávám kolo" od dalších šesti borců. Třetí kolo za 9:34 – strašlivý propad.

Je tady poslední kolo a jen co jsem do něj vběhl, začalo být všechno špatně. Někdo mi zarazil tenisák pod pravou stranu žeber, a to se pak špatně dýchá. Navíc mě Michael během prvních 800 metrů doběhl (stáhl 11 vteřin!) a předběhl. Utěšuji se, že největší kopce jsou před námi a ty snad zase půjde, takže ještě není nic ztraceno. Michaelův náskok je asi 40 metrů. Pořád mi to nevadí, běžím si svůj závod a nenechávám se strhnout. K mému zklamání Michael zabral a poprvé za celý závod závěrečný kopec vybíhá. Sice jsem ho stáhl, ale nedoběhl. Finišovat se ani nesnažím, nemá to smysl. Naložil mi devět vteřin, poslední kolo běžel za 9:04. Dobře mi tak, neměl jsem přepálit začátek. V cíli jsme si přáli k pěknému závodu a to mi přišlo fér. Poslední dva kilometry za 9:24, takže hlava je silnější nohou.

Michael jen konstatoval, že jsem si to prohrál sám, protože jsem z kopců běhal zbytečně pomalu, že mám na víc, že jsem si špatně rozložil síly a přepálil začátek. To je z časů zřejmé, řekl bych. Nicméně doufám, že se v dalším závodě bude Michael více otáčet, jestli mu už zase nedýchám na záda. A já budu poctivě trénovat, abych se neomezil jen na to, ale abych mu pěkně ukázal ta svá. Jen se třes!

Pavel

Pohledem "běžce zkušeného": Závod, kterému scházejí rovinky

"Motolské jamky, dneska to vidím na osmičku, šéfe." Tak nějak by mohla znít hláška caddyho Jirky Homoláče, kdyby nějakého měl. A jelikož ho nemá, tak si dal těch osm kilometrů za 25:20. Je pravda, že se o délce tratě ve čtyřech stejných kolech dá diskutovat, ale je to zbytečné. Pražský přebor v krosu a zároveň finále série Salomon Trail Running Cup se konal v úžasném prostředí motolského golfového hřiště a byl opět vynikající. A těžký. A bolavý.

Pár údajů o trati hlavního závodu. Celkově mé Garminy naměřily jen necelých 7,5 kilometru délky a 208 metrů stoupání. Jak jsem zahlédl v diskusi na internetu, ty kilometry asi odpovídají. Vzhledem k předchozímu dešti se dalo očekávat, že to bude trochu čvachtat, a předpoklad se splnil. Hned v prvním dlouhém seběhu na pomezí hřiště a lesa jsme si mohli vyzkoušet bahenní mini lázeň. Jen tak, po kotníky, aby se neřeklo. Zbytek tratě už tvořil nádherný trávníček (aspoň v prvním kole), radost pohledět a ještě větší radost se proběhnout. Předpokládám, že majitel po závodu už tak šťastný nebyl.

Oproti loňskému roku se letos do slunečna nevyčasilo a navíc místo deště začal foukat chladný vítr. Nicméně vzhledem k povaze závodu (krátký a intenzivní) to bylo stejně celkem jedno, protože se zahřáli opravdu všichni. Hlavní závod dokončilo 221 běžců.

Startovní výstřel padl v jednu hodinu odpoledne a … co budu povídat, byl to mazec. Vysprintovat na první kopeček pro co nejlepší pozici do první nakloněné zatáčky-vracečky, pak dlouhý táhlý kopeček k dalšímu ostrému zlomu a zpět dolů lesem a bahnem. V prvním kole, kdy balík běžců nebyl ještě tak roztrhaný, bylo třeba dávat hodně velký pozor, kam šlapete. Navíc nebylo vidět moc dopředu, maximálně metr a půl před sebe, kde byl už další závodník. Bláto lítalo, kam člověk dohlédl. Kluci a holky za to brali, jen co je pravda. Výběh z lesa na další blátíčko a pak hned několik desítek metrů dlouhý dřevěný chodníček. Klouzal. Málokdo to bral po něm. Aspoň tedy málokdo z hobíků s krosovými botami, "eliťáky" s hřebíky jsem fakt nestíhal kontrolovat.

Krátký prudší výběh na kopeček pro zahřátí před seběhem na sice mírný, ale nekonečný výběh pod finální kopec nad cílovou "rovinkou", která byla také kopec. Celý okruh vlastně postrádal jakékoliv rovinky. Běželo se buď z kopce, z kopečka, do kopce, nebo do ještě většího kopce, případně se vybírala zatáčka, kde se sprint opravdu nemusí vyplatit.

První dvě kola jsou ještě dobrá, ve třetím záleží na vůli dostat se do posledního a v posledním už prostě melete právě z toho posledního. Celý závod, pokud ho běžíte vyrovnaně, tak abyste nakonec z posledních sil zafinišovali, se dá shrnout do následujícího sledu pocitů: výstřel, sprint, rychlý dech, těšení se na seběh, bahno, první kopec, pak na asi 28 minut mozek vypne a zapne v posledním stoupání čtvrtého kola ve stavu hypnózy vrcholového zlomu před rovinkou do cíle. Dále pak radost ze seběhu, poslední síly do sprintu a dohopkání ke "střihačům čipů". V tu chvíli se již opět rozbíhá mozek a snaží se sebe vstřebat co největší kus z dávky endorfinů, aby pochopil, proč jsme ho tak trápili.

Celkové pocity? Výborné setkání se známými a kamarády, další zkušenost k nezaplacení, další zlepšení a pak určitě těšení se na další ročník.

Michael

Autoři: , ,
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Nejčtenější

Nevěra přináší víc bolesti než radosti, říká psychoterapeutka

Nora Vlášková, psychoterapeutka

Vystudovala práva, pracovala i s nejtěžšími zločinci propuštěnými z vězení. Po narození dětí zvolila Nora Vlášková...

Příběh Anny: Nechci být vnuččinou chůvou, dcera to nechápe

Ilustrační snímek

Dceru jsem od jejích deseti let vychovávala sama. Nemohly jsem si příliš vyskakovat, i tak jsem se dceři snažila dát,...

Rebelství vévodkyně Meghan. Co vše dělá proti královským pravidlům

Vévodkyně Meghan (Peacehaven, 3. října 2018)

Přivdala se do královské rodiny, která ji vřele přijala. Mladý pár obdivují miliony lidí a fandí mu i proto, že Meghan...

Leklá ryba, otlapkávač nebo svazek mrkví. Co prozradí podání ruky?

Podání ruky

Vlastně na tom nic není. Vždyť dneska se ruka podává pořád – při pozdravu, seznamování, gratulacích, kondolencích nebo...

Menstruace bez vložek a tamponů. Češka nabízí nepropustné kalhotky

Menstruační kalhotky Snuggs

Protože použité menstruační vložky a tampony představují ročně tuny odpadu, rozhodla se Linda Šejdová, že místo běžných...

Další z rubriky

Menstruace jako byznys. Pomůcky pro ženy zažívají nebývalý boom

Ilustrační fotografie

Ačkoli patří do života většiny žen, stále je menstruace tabu. Což je zvláštní paradox ve chvíli, kdy právě menstruační...

Měsíce jsem řešila ekzém, diagnóza však zněla Hodgkinův lymfom

Šárka Šteinochrová založila neziskovou organizaci Maminy s rakovinou.

To, co začalo jako svědivý ekzém, se pro mladou maminku Šárku Šteinochrovou změnilo v noční můru zvanou Hodgkinův...

Čtyři stravovací chyby, které nám škodí, ale neumíme se jich zbavit

Ilustrační snímek

Informací o tom, jak se správně stravovat, abychom byli zdraví, štíhlí a ve formě, je sice plný internet i regály...

NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?
NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?

Jaké léky s sebou berete na dovolenou pro děti?

Najdete na iDNES.cz