Od malička jsem dělala gymnastiku, později tancovala společenské tance. Na gymplu jsem dokonce koketovala i s aerobikem a hip-hopem, což ale v mém podání působilo velmi komicky. Jednou mě kamarádka vzala na volejbal, ale myslím, že už po první hodině pochopila, že to nepůjde. Asi dvakrát jsem zkusila zajít do posilovny. Hodiny tělocviku byly ale za trest, se spolužačkama jsme se hecovaly, že tu patnáctistovku nemusíme běžet, že to prostě dojdem. Vlastně jsem ani ten stadion nikdy naráz neoběhla.
Na vysoké jsem se pak přihlásila na hodiny baletu, salsy a muzikálového tance. Byla jsem prostě tanečnice a výkonnostní sporty pro mě nebyly. Problém s váhou jsem nějak extra neměla, i když jsem asi jako každá dospívající holka řešila estetiku. A občas se člověk hýbat musí, i když už mu skončilo období školní docházky. Párkrát jsem teda vyrazila na kolo, na brusle nebo na tenis - nic, o čem by stálo za to mluvit. K 24. narozeninám jsem dostala eliptický trenažér a slíbila, že ho nebudu používat jako věšák na oblečení. Takže ho nepoužívám prakticky vůbec.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Pak přišlo těhotenství a období těhotenské a poporodní jógy. Až jsem jednou, na podzim 2012 narazila na internetu na články o Jillian Michaels. Recenze slibovaly úžasné výsledky a já to prostě jen chtěla zkusit na sobě, jestli to fakt tak funguje. Tak jsem se pustila do programu „30 days shred“ a první 4 dny nemohla ani dosednout na záchod. Nevadí, těch 30 dní prostě dokončím a uvidíme. A dokončila a vrhla se na další a další (mimochodem, fakt to funguje.) Pořídila jsem si kilové činky, pak dvoukilové, pak tříkilové… Jenže pak přišlo jaro a mně už se nechtělo potit se doma a říkala jsem si, že bych mohla zkusit běhat.
A pak přišel ten den. 15. června, po oslavě kamarádčiných narozenin, jsem si musela vyzvednout malýho, který byl na hlídání u babičky. Muž byl s autem pryč, takže jsem měla na výběr – buď si vezmu taxíka a zajedu pro něj nebo tam prostě doběhnu. Tak jsem vyběhla, čtyři kilometry indiánskou chůzí-během. Překvapilo mě, že to po víc než půl roce celkem intenzivního cvičení nemůžu udýchat. Ale za týden jsem to zkusila znovu a pak už jsem chodila prakticky obden. Koupila jsem si svou první běžeckou výbavu. Z toho mám jeden hlavní poznatek – nikdy si nekupujte bundu s gumou v pase, při běhání ji budete mít až pod prsama!
Pomalu jsem prodlužovala trasu a zkracovala úseky, které jsem šla. Až mě napadlo přihlásit se na zářijový O2 grand prix – běh pro ženy na 5 km s cílem, že to dám pod 28 min. Týden před závodem jsem onemocněla, ale předsevzetí jsem si splnila a plná závodního nadšení jsem se přihlásila na dubnový půlmaraton v Praze (5. dubna 2014, pozn. red.). Zbývalo půl roku na trénink. Běhat se dá přece i v zimě.
Jenže, i když byla zima pro běžce přívětivá, já byla čtyřikrát nemocná a na antibiotikách. Takže trénovat jsem začala až v březnu dvakrát týdně. Běhala jsem 7,5 km do třičtvrtěhodinky, občas si to protáhla na 10. Poslední předzávodní týden jsem jednou zkusila uběhnout 15 km. Tak jo, dobrý, těch dalších šest už nějak dám… Takže půlmaratonskou vzdálenost jsem uběhnutou nikdy před tím neměla.
Poslední týden před půlmaratonem jsem zase něco chytla, no podmínky nic moc. Do Prahy jsem se vydala den předem, večer zašla s přáteli na skleničku a moc jsem toho nervozitou nenaspala. Na startovní pole jsem vyrazila sama, všichni, kdo měli ten den běžet se mnou, se na to vykašlali nebo onemocněli.
Jaký to bylo? Ze začátku euforie, musela jsem si furt říkat „zpomal“. Krize přišla asi na 13. kilometru, to už mě bolely kyčle a tuhla mi lýtka, takže jsem místy musela přejít do chůze. Byla jsem vděčná za každou občerstvovačku na trati, i když jsem si před závodem myslela, že se přece nějakým pitím nebudu zdržovat. Na trati byla úžasná atmosféra, hlavně v cíli mě to fakt nutilo běžet, ti tleskající lidi, přece je nezklamu! Dala jsem to za 2:25:05. Myslela jsem si na 2:15, tak třeba to vylepším v červnu v Olomouci.
Ale hlavně, běhám dál. A ke třicátinám, k těm si nadělím maraton!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |