Předně gratuluji k vítězství v Pražské stovce. Jak na závod vzpomínáš?
Moc děkuji. Byl to hezký, vydařený den, takový, na který člověk prostě rád vzpomíná. Na P100 a akcích, na kterých se podílí Olaf Čihák, mám nejraději atmosféru, lidi okolo, organizátory, kteří dělají první poslední, aby se i ten nejposlednější účastník cítil jako první. Tím je tahle akce skvělá a jedinečná. Taky jsem se tam potkala se spolužačkami z gymplu, které rovněž propadly ultra. Už je to taková naše tradice.
Spolužačky z gymnázia? Znamená to, že závody máš jako takový malý školní sraz? Byly jste už v dětství enormně aktivní děti?
Řekla bych, že aktivní jsme byly tak v normě. S ultra jako první přišla Petra. Nejprve jsem si klepala na čelo, pak jsme si spolu zaběhly B7 a byla jsem v pasti. To samé se pak opakovalo se Svatou, nechápavě sledovala naše ultra výlety, až to pak taky sama zkusila a je taky chycena. Teď je mi přes 30, nemám rodinu, a tak si můžu dovolit luxus a běhat jen tak pro zábavu celé dny po horách.
Zpět k tvým ambicím. Stála jsi na startu s tím, že chceš vyhrát?
Na start se stavím vždycky s tím, že chci vyhrát. Tak to mají snad všichni, proč bychom jinak závodili? Mám to tak na P100, na Velké kunratické i na mistrovství světa, i když maličko tuším, že to nevyjde. Člověk si nesmí dávat malé cíle, nezůstane mu pak mnoho ústupových variant. Proto volím opačný přístup.
U P100 jsem spíše odhadovala čas než umístění. Na tak dlouhém závodě se může stát cokoliv a mezi holkami se sešla docela vysoká konkurence. Na vítězství mohly útočit Krista Hájková, sestry Šoubovy, Hanka Krajníková, Petra Mucková. I tak jsem si na bednu celkem věřila. I když se můj časový odhad 23 hodin ukázal jako absolutně mimo, nakonec to bylo o 5 hodin rychleji.
Podle čeho ses na trati P100 orientovala? Sledovala jsi turistické značky, měla jsi mapu nebo stačily hodinky s GPS?
Nejsem moc velký fanda do technologií, GPS nepoužívám, hodinky mám jen takové obyčejnější, bez navigace, vydrží jen osm hodin a mapu jsem měla pro jistotu off-line v mobilu, připravenou použít pro případ nouze. Některé stovky připomínají spíš orienťák, ale P100 je značená luxusně. V noci se orientuješ podle odrazek a přes den stačí dávat pozor, číst itinerář a sledovat turistické značky nebo vlastní značení. Na některých místech bylo těch pověstných „olafošipek” tolik, že se z toho člověku až motala hlava - třeba kolem kostelíku v Chuchelském Háji.
Považuješ tento výsledek za dosavadní vrchol své kariéry?
Kariéra mi zní v souvislosti s mým běháním hodně nadneseně. Víc si asi cením účasti na mistrovství světa v ultra trailu, kde byla opravdu velká konkurence a kde jsem zažila atmosféru pod hlavičkou atletického svazu, byla to pro mě úplně nová zkušenost. Náš ultra rybníček je hodně malý a je jen málo holek, které by takové porce kilometrů běhaly, nebo dokonce závodily. Ale jo, P100 se mi vážně povedla, čas a výsledné umístění mě potěšily a byly signálem, že uplynulý tréninkový rok měl smysl.
Skutečně jdeš na start velkých závodů s tím, že chceš vyhrát? Máš to tak i v životě, že chceš vždy maximum?
V některých věcech jsem perfekcionista, vždycky chci mít všechno dokonalé a nejlíp si to udělat po svém, mám problém s delegováním pravomocí. Na druhou stranu, vlastnost, kterou na sobě opravdu nemám ráda, je, že se mi často věci nedaří dotahovat do konce. Když se pak k něčemu odhodlám, razím heslo: „Když už, tak už“. Prostě naplno.
Jak dlouho vlastně běháš a jaké byly tvé začátky? Věnovala ses dříve jinému sportu?
Vždycky jsem toho dělala spoustu, ale nic profesionálně. Na vysoké škole jsem lezla, hodně jezdila na lyžích, biku, chodila po horách, vedla jsem takový normální aktivní život. Pak jsem začala pracovat, volného času ubývalo a sporty, ke kterým potřebuješ milion propriet, šly stranou. Běh se stal nejefektivnějším způsobem, jak se trochu hýbat. Postupně jsem si na to zvykla jako na každodenní čištění zubů a bez běhu si život už ani nedokážu představit. Pak jsem si zkusila první ultra, zjistila, že mi to celkem jde, a začala se snažit.
Nyní tedy jen běháš? Kolik kilometrů týdně zvládáš?
Je fakt, že kromě práce mi moc času na jiné kratochvíle nezbývá. Tréninky mi sestavuje Honza Havlíček, prakticky každý den mám nějaký běh. S přítelem se snažíme víkendy trávit na výletech v horách a nabírat trochu více výškových metrů. Kromě běhání zařazuji přes zimu běžky a trochu i posilovnu. V létě jsme hodně času trávili na kole. Silničku jsem si zamilovala, kolem Prahy je spousta krásných tras a moc mě bavilo jejich objevování. P100 si bohužel vybrala svou daň a trápí mě trable s kolenem, tak si od běhu dávám chvíli pauzu. Dokonce jsem překonala svůj odpor ke spinningu a našla lektora, který mě na tom kole dokáže udržet. Pak taky zařazuji plavání, zimní Podolí s oblaky páry nemá chybu.
Jak se na tvé běhání dívají kolegové v práci? Vychází ti zaměstnavatel vstříc při realizaci tvých běžeckých snů?
Teď se možná budu pohybovat na tenkém ledě. Kolegové mají možná trochu jiné záliby a priority, ale na moji běhací úchylku si už zvykli, a tak je nic nemůže překvapit. Ví, že když si nejdu chvíli zaběhat nebo zazávodit, není se mnou k vydržení.
Takže běháš i během polední pauzy v práci? Nebo alespoň do práce a z práce?
Místo oběda spíš zajdu do posilovny, běhat jdu jen výjimečně, když je víc času a venku krásně. Běhání z práce do práce jsem praktikovala dřív, teď chodím spíš navečer, po práci. V zimě se stejně nedá moc běhat po parcích, tak jsem využívala osvětlenou cyklostezku podél Vltavy. Můj přítel Honza je třeba schopen vstát v pět ráno a jít běhat, pak ještě do posilky a teprve pak do práce. Já nejsem ranní ptáče a ráda se prospím. Ranní běh je pro mě ze začátku jedno velké trápení. Na druhou stranu, když si to člověk odběhne ráno, má pak celý den před sebou a dobrý pocit z toho, že už pro sebe něco udělal.
Ultra závody vyžadují běh s batohem plným povinné i nepovinné výbavy – co vše s sebou při závodech nosíš?
To je hodně individuální záležitost. Taky záleží na počasí a na konkrétním závodě. Někdy mi celý bágl zabere jen povinná výbava, na jiných závodech potřebuji třeba jen větrovku. Při mé roztržitosti většinou něco zapomenu nebo tam naopak mám spoustu zbytečností, které nepotřebuji. Když jsem s ultra začínala, přišlo mi trochu legrační, jak si všichni fotili ty svoje „kupičky”, teď chápu, že to má svůj význam. Když si to člověk vše takhle předem připraví, vyfotí a znova projde, nic nezapomene, tedy většinou.
Přemýšlela jsi o možnosti zkusit si české mistrovství v maratonu? Asi bys nebyla bez šance na medaili...
To jsi mě pobavil. Poslední a vlastně i první maraton jsem běžela v roce 2014 v Praze, vůbec jsem netušila co od toho čekat a nakonec to byl super zážitek a myslím, že i povedený čas (3:30). Teď mám mnohem víc zkušeností a asi bych už do toho nešla tak bezstarostně. Je fakt, že můj trénink je vlastně postaven jako trénink na maraton, ale zatím žádný silniční v plánu nemám. Víc mě baví závody v horách. Až nebude možnost tolik za závody cestovat, připravím se na silniční závod zodpovědněji. Teď do tréninku vkládáme kratší krosové závody, plánuji si u nás doma zaběhnout i silniční Veřovickou desítku.
Hodně cestuješ. Jaké země jsou ti svojí kulturou nejblíže?
Zrovna jsme se vrátili ze Španělska, byli jsme se podívat na dvou závodech v horách a rozdíl je vidět. Je tam prostě vřelejší a srdečnější atmosféra. Honza běžel půlmaraton v malém městečku Cebreros. Já jsem kvůli koleni raději závod skrečovala, a tak jsem povzbuzovala a nasávala atmosféru. To městečko závodem žilo. Po závodě bylo náměstí plné lidí, kavárny praskaly ve švech, povzbuzovali děti i důchodci. To se u nás nevidí, často se na běžce lidi pořád dívají jako na vetřelce. Ale taky se to začíná měnit, třeba na Závisti a myslím, že Honza Dušánek v dubnu na Ještědu nastaví laťku do vesmírných výšin. Ale samozřejmě, závody, na kterých člověk hned pozná, že vznikly jen za účelem zisku, se najdou i na jihu.
Které země máš nejraději?
Obecně ty, kde se dobře jí a kde i v nejzapadlejší hospodě dostanete super kávu. Levnou. Třeba Portugalsko. Nám Čechům jsou Portugalci svým naturelem hodně podobní a na rozdíl od Španělů trochu zachmuření, ale zároveň temperamentní. Je tam krásná příroda a architektura. Letos se na severu Portugalska koná mistrovství světa v trailu, budu se hodně snažit, abych se tam podívala. V květnu letíme na Madeiru na ultraskymaraton, tak jsem už oprášila učebnici portugalštiny. Bude se hodit.
Neovlivní problémy s kolenem tvé letošní plány? Co se vlastně stalo?
S kolenem jsem měla problémy už dřív. Problém je zapříčiněn dysbalancí a slabým středem těla. I když všude kolem sebe slyším, jak důležité je posilování, je jednoduché to ignorovat, když zdraví slouží. Na P100 jsem mu dala pěkně zabrat, proto se to samozřejmě projevilo. Některé věci prostě nejdou přeběhat. Jenže já jsem na běhání regulérně závislá, takže je pro mě vydržet nevyběhnout mnohem těžší než trénovat. Teď jsem zrovna ve fázi, kdy mám neskutečnou chuť jet do hor a běhat, ale vím, že mnohem líp udělám, když si zajdu zaplavat nebo na spinning nebo prostě chvíli jen nebudu dělat vůbec nic. A doufám, či spíše jsem přesvědčena, že to mé letošní plány nijak neovlivní, je to na dobré cestě.
Na svém webu se věnuješ také stravě. Jak velký podíl na výsledcích podle tebe má?
Razím heslo, že běhám proto, abych se mohla pořádně najíst. To je pořád pravda, ale taky mi dost záleží na tom, co jím. Běhání mi zabere dost času, vlastně veškerý můj volný čas, a postupně se na to začala nabalovat i snaha jíst hezky a víc se nad tím zamýšlet, aby to mělo dohromady smysl. Dokonce jsem začala spolupracovat i s výživovým poradcem. Ten mě poučil, že strava má nadpoloviční podíl nejen na výkonu, ale hlavně pak na regeneraci. Dřív jsem to moc neřešila a jedla všechno možné, co mi chutnalo, a taky jsem se dost přejídala. Toho se teď snažím vyvarovat. Takže jo, řeším to. Zamýšlím se nad tím, co, kdy a kolik toho jím, koukám se na složení, sleduju kalorie. Baví mě zjišťovat, jak tělo reaguje na to, co mu zrovna posílám. Můj problém je v tom, že ráda mlsám a někdy mi dá hodně práce se udržet a nic neuzobávat. Proto potřebuju režim a aspoň náznak jídelníčku. A na výsledky to má vliv veskrze pozitivní, motivace dát si něco fakt dobrého po úspěšně zaběhnutém závodě bývá velká.
Čím se odměníš po úspěšném závodě?
Po závodě nemůžu paradoxně sladké ani vidět, spíš se těším, že si dám něco normálního. To mám pak takový hodně hřešící režim a nezřídkakdy si dám nezřízenou prasárnu, třeba chipsy zajídám zmrzlinou a podobně, ale nesmí mě u toho nikdo vidět.
Preferuješ během závodů „komerční“ energy gely, nebo si připravuješ vlastní „energetické bomby“?
Ono se dá leccos uběhnout i bez té energie, třeba když si vzpomenu na závod Buff Epic trail, kde jsem prvních 45 kilometrů běžela prakticky bez jídla, doteď nechápu, jak se mi to povedlo přežít. Naproti tomu na P100 jsem snědla devět gelů. Pak jsem si nesla asi pětikilovou zásobu raw tyčinek, které jsem si tři dny před závodem zodpovědně vyráběla. Bohužel jsem nedomyslela balení, měla jsem je úplně na dně batohu a v jednom pytli, nechtělo se mi zastavovat a zdržovat se s vyndáváním, takže jsem je snědla v neděli odpoledne po závodě.
Craft RUNGO běžecké závody zavítají do pěti měst republikyUžijte si naše závody s domácí atmosférou. Registrace jsou v plném proudu! V ceně startovného funkční triko Craft. Více o závodech ZDE.  |
Jsi tedy příznivcem raw stravy, která je dnes v módě? Myslíš, že skutečně funguje, nebo je to spíše placebo efekt?
To vůbec ne, tyhle trendy sice sleduju, ale v raw stravě nejedu. Tyčinky jsem si začala vyrábět jen souhrou okolností - nemám v bytě troubu, takže to je jediná možnost, jak si v domácích podmínkách vyrobit něco na zub. A samozřejmě je to mnohem levnější, než si je kupovat. A taky mě to baví. Když se mi podaří vytvořit, co zamýšlím, je to skvělá relaxace.
Jsi šetřivý typ? Co například děláš, když se ti líbí běžecké boty, jejichž cena je neúměrně vysoká?
Šetřivá moc nejsem, finanční gramotnost není mou silnou stránkou. Hodně toho procestuju a projím. Když se mi něco líbí, impulzivně to koupím a až pak například zjistím, že to vůbec nepotřebuju. Ale snažím se to změnit, štve mě plýtvání. Líbí se mi princip slow fashion - mít v šatníku jednu kvalitní věc třeba třikrát a chodit vlastně pořád v tom stejném. A je fakt, že bežecké věci postupně z mého šatníku vytlačily ty civilní. Starost s výběrem běžeckých bot mi poslední rok odpadla. Od Inov8 mám několik párů, každý pro jinou příležitost, a všechny mi maximálně vyhovují a hlavně se mi líbí. A co se oblečení týče, jsem ambasadorkou norské značky Karitraa, která má opravdu super věci. Jen pro holky.
Inov8 je ale především krosová značka. Dělají vůbec silniční boty? Nebo po asfaltu v tréninku ani moc neběháš?
Inov8 je anglická značka a jejich vlajkovou lodí jsou krosové boty, ideální na fell running. Teď už ale dělají i silniční boty a taky boty na crossfit. Snažím se po asfaltu zbytečně neběhat, ale někdy je těžké se mu vyhnout, zvlášť v Praze. Má to ale i svá pozitiva, aspoň můžu pilovat styl. Jinak chodím s SK Babice na dráhu a tam běhám v F-litech.
Jaké máš plány pro letošní rok?
Je to trochu klišé, ale letos chci hlavně zůstat zdravá a běháním se především bavit, no a taky urvat nějaké body pro Czech Skyrunning Team. Jsem moc ráda, že můžu být jeho součástí, je to krásný bonus. Chystám se tedy na tři závody ze světové série skyrunningu - Madeira ultra skymarathon, Trofeo Kima a Glencoe Skyrace. To budou technicky náročné závody v horách, víc než běhá se tam spíš leze. Snad se mi na to podaří dobře připravit, třeba v Tatrách, kde se chystám v červnu odběhnout Tatry Running Tour. Taky se budu snažit probojovat do nominace na MS ve skyrunningu, kterým bude letos Buff Epic trail v Pyrenejích.
Míříš tedy zejména za hranice?
Všechny tyhle závody beru jako dovolenou. Podívám se na místa, kde jsem ještě nebyla, a během jednoho dne si přeběhnu kus krásné přírody a ještě si u toho zazávodím. Ležet na pláži by mě teď zabilo.
Zuzana UrbancováNarodila se roku 1984, pochází ze Studénky a nyní žije v Praze. Vystudovala ČVUT a pracuje ve firmě A69 - architekti. Mladá běžkyně závodí na českých závodech za SK Babice a v zahraničí reprezentuje Czech Skyrunning Team. Má v oblibě ultramaratonské závody v přírodě, letos chce pokračovat i v skyruningových závodech. Běh je pro ní stále spíše koníčkem a zábavou. Největší úspěchy:
|
