Vilém totiž hrdě prohlásil, že Plzeňský půlmaraton v říjnu zaběhne pod dvě hodiny (článek o tom si můžete přečíst ZDE) i přesto, že běhá pravidelně a rád, je to přeci jen odvážné prohlášení. „Nejít do toho, tak to bych asi nebyl chlap,“ pravil. Ale vše popořádku.
Není nad společnou přípravu na závod
Měsíc před avizovaným závodem mi Vilém zavolal, zda bych si s ním nezaběhal. Vlastně to byla taková nepřímá otázka, jestli bych ho na ten závod nepřipravil. Nic jsem proti tomu neměl, naopak jsem byl rád, že chce využít mých zkušeností. Na místo srazu prvního tréninku dorazil včas. Domluvili jsme se na malém testu na deset kilometrů. Větrné počasí trochu hatilo naše představy o pohodovém proběhnutí. Přesto nakonec byla spokojenost a celou trasu jsme zvládli v tempu 5:30 min./km. Než jsme se však rozešli, tak jsme ještě naplánovali další společný trénink, aby se výkonnost na závod stupňovala po správné křivce.
Musím uznale potvrdit, že se Vilém vůbec nešetřil a vždy příkladně plnil úkoly, které jsem navrhnul. Jeho tělo ale na tak velký záběr nebylo zvyklé a důsledek se brzo dostavil. Občas se omluvil, že ho něco bolí a raději si prý odpočine, než aby se zcela „zničil“, jak vše sám komentoval. Nerad se totiž vzdává bez boje. Den závodu se mílovými kroky blížil.
Trocha nervozity před startem neuškodí
Obavu ohledně závodu nám dělalo jen počasí. Od úterý pršelo a ani předpověď na sobotní závodní odpoledne nevěštila nějakou výraznou změnu. Nastala první závažná otázka, co si obléci? Moje trénování obnášelo i poradenství v této záležitosti. V den závodu byla opravdu velká zima, teplota jen 10°C a nepříjemný vítr. Vilém se rozhodl vlastně sám. Tepláky, triko s dlouhým rukávem a přes to půjčené triko s logem RUNGO.cz. To aby vše bylo maximálně autentické.
Dopravu na závod také zvolil netradiční. Přijel na kole, a to si zamkl přímo na plzeňském náměstí u železného sloupku, kousek od startu. Když jsem se k němu blížil, tak už z dálky bylo vidět, že je poněkud nesvůj. Trocha té správné závodní nervozity neuškodí, pomyslel jsem si v duchu a zeptal se, jak se cítí.
Vilém DubničkaJiž osm let organizuje populární plzeňský festival Divadelní léto. Herec Vilém Dubnička je navíc i zdatným sportovcem, cyklistou a běžcem. Velkým sportsmenem byl i jeho otec, po němž je pojmenován ostravský maraton i půlmaraton. |
„No musím říci, že něco podobného zažívám i před divadelní premiérou, ale už se moc těším,“ pravil a z jeho hlasu bylo cítit odhodlání dokázat něco, co jeho otec dokazoval mnohokrát. Navíc měl o jednu motivaci více. Před týdnem totiž jeho bratr běžel svůj první půlmaraton v životě, v rámci Šumavského ŠUTRU, a tento těžký závod zvládl za 2:06 hodin. I proto možná na startu panovala tak velká nervozita, aby nezklamal.
Start v pohodě, báječná kulisa na trati a i krize přišla
Na to, jak Vilém nemá rád velké akce, si ihned po startu začal závod užívat. Jeho počáteční tempo nasvědčovalo tomu, že výsledný čas může být hluboko pod dvě hodiny. Úsměvy rozdával každému, kdo se jen kolem trati mihl. Jenže i půlmaraton má svá kritická místa. Nohy začaly vypovídat služby na metě osmnáctého kilometru, tedy pouhé tři kilometry před cílem. Najednou zpomalil a tělo jakoby mu šeptalo, aby toho nechal a netrápil se. Jenže to by nebyl Vilém, jak ho znám. Pro něj totiž nic není nemožné, a pokud ano, tak jen realizace toho nemožného trvá trochu delší dobu.
„Takovou radost bráchovi neudělám, i kdybych se měl do cíle třeba jen doplazit,“ vyslal jasné poselství směrem ke svému sourozenci.
Závěrečná cílová rovinka šla hodně ztuha. Už dva metry za cílem byl plný úsměvů a neskrýval své příjemné pocity. I čas se mu podařilo splnit. Sice si věřil na víc, ale čas 1:56:42 hod. je na první pokus výtečný.
Minirozhovor po závoděViléme, jak jsi prožíval celý půlmaraton? Hrozně jsem se na závod těšil. Posledních dvacet minut před startem jsem se fakt nemohl dočkat a pak jsem si to skvěle užíval. Až do 18. kilometru. Takže přišla na tebe v průběhu závodu pověstná krize? Přišla. Já jsem na ni vůbec nevěřil. Nemyslel jsem na to a chtěl jsem poslední kolo zrychlit, ale tři kilometry před cílem už jsem jen táhl tělo za sebou. Bylo mi to líto, ale výsledek je dobrý a pár minut po závodě lítost přešla. Jsem spokojený. Co pozitivního jsi na celém závodě našel? Nevěřil jsem, že může být závod ve městě zajímavý. Mám rád přírodu. Bylo to ale fajn. Odteď už budu mít na ulice Plzně vždycky jiný pohled. Je to přesně to, co děláme s Divadelním létem – ukazujeme historická zákoutí města z jiné perspektivy. Jak by asi vyzněl přímý běžecký souboj s bratrem? Brácha běžel týden přede mnou půlmaraton na Šumavě. 2:05:17 hod. a mnohem obtížnější terén. Nerad to říkám, ale myslím, že by mě v Plzni předběhl. Plánuješ nějakou další výzvu v běhání? No když si řeknu, že jsem uběhl půlmaraton, zní mi to jako přeplavat „půllamanč“ nebo zdolat „půleverest“, takže ... chtěl bych ho mít celý! |
Euforie z výsledku přináší další výzvu a ne ledajakou
Půl hodinky po doběhnutí, Vilém odemyká zámek u svého kola, nasedá a jede se s čerstvými pocity a emocemi pochlubit své rodině. Ta jistě jeho počin ocení. Poslal jsem mu samozřejmě blahopřání ještě skrze email a lehce nadhodil, že na jaře se v Praze poběží maraton. Odpověď přišla velmi rychle a pro mě i nečekaná. To je celý Vilém.
„S tím maratonem jsem přemýšlel celou noc. Fakt jsem se v noci vzbudil a myslel jsem na to. Vím, že to nebude vůbec jednoduché. Určitě teď ze mě mluví pýcha a nadšení, že jsem zvládl půlku, ale člověk je na světě proto, aby si plnil sny, a já nejsem takový borec jako ty nebo brácha, abych běhal takové štreky v padesáti. Příští rok mi bude čtyřicet, tak si ten pokus dám k narozeninám. Prostě to zkusím.“
Tak tu máme další výzvu, kterou budu sledovat.
