Jsi elitní závodník, kolik času věnuješ běhu denně?
Často mám dvoufázový trénink a pak ještě soustředění. Během dne naběhám i kolem třiceti kilometrů, záleží na fázi přípravy. Vychází to tak na dvě hodiny čistého času. Je v tom i rozhýbání se před během, večer ještě tak půl hodiny až hodinu dělám protahovací cvičení, abych ráno vstal z postele. (smích)
Protahuješ se tak dlouho?
Mám velký problém, svaly se mi strašně zkracují, proto se musím furt protahovat. Prostě je musím zase zpátky natáhnout.
Máš v tak nabitém programu vůbec čas si jít jen tak zaběhat?
Ano, v odpolední fázi to je takové volnější, takže se jdu vyklusat na padesát minut, nesleduji hodinky a nehoním každou vteřinu.
Osobní rekordy Jirky Homoláče 1500m - 3:56.92 3000m - 8:26.90 5000m - 14:27.80 10 000m - 29:59.76 10 000m (silnice) - 29:52 Půlmaraton - 1:05:41 Maraton- 2:19:37 |
Daří se ti se držet v pomalém tempu?
No, většinou se to vždycky rozběhne. (smích)
O jakém „výklusovém“ tempu se v tvém případě vlastně bavíme?
Kolem 4:20 min/km, to ale po těžkém tréninku. Jinak je to normálně kolem čtyř minut na kilometr.
Tomu říkáš výklus na pohodu?
Je to pro mě normální běh.
V jakých časech tedy běháš tréninky?
Kilometrové úseky po třech minutách.
A to je ještě radost, ano?
Ale ano. Kiláky jsou v pohodě, ale dvojky po šesti minutách, to už je o něco těžší.
Kdybychom si šli spolu jen tak zaběhat, dokázal bys běžet v tempu 5:30, 6:00?
Nedokázal.
Ty nedokážeš běžet pomalu?
6:00 je chůze, ne?
Není. Běhat se dá i v tempu 7:50.
Fakt? I když máme výklus po tvrdém tréninku a jdeme úplně volně, na trávě, nad šest minut to nejde. To prostě nejde, a to i tak poskakujeme, vytřepáváme nohy. Pět minut na kilometr bych ještě zvládnul běžet, ale když běhám pomalu, pak mě bolí nohy. Bolí mě i z tempa 4:50.
Je něco, co tě na přípravě nebaví?
Mě vlastně baví všechno. Moc nemusím, když je moc výklusů po sobě, pak to není pestré. Mám rád i kopce, nejde běhat jenom po rovině.
Nejvíc bolí zadek
Jaké vlastně byly tvé běžecké začátky?
Asi v šestnácti jsem se zranil při fotbale a musel jsem skončit. Nemohl jsem udělat pořádně krok do strany, ale rovně jsem běhat mohl. Tak jsem začal běhat, zúčastnil se závodů a dostavily se první výsledky, umístění na bedně. Tak jsem pokračoval.
Jaké časy jsi v té době běhal?
Už v osmnácti jsem dal desítku za 32:15, v devatenácti půlmaraton i pod hodinu a deset minut.
Myslím, že spíše než běhat technicky správně je důležité běhat tak, jak tělo narostlo nebo prostě jak je to pro něj nejlepší ekonomicky. Ono se to často s kilometry vyběhá.
Čím to bylo, že ti to tak šlo hned od začátku?
Nehloubal jsem nad tím. Základ byl určitě z fotbalu. Na tréninky jsem navíc jezdil na kole, a jelikož jsem z vesnice, pořád se někde lítalo. Asi se to za ty roky nastřádalo.
Ale talent v tobě musel přece být.
Jo, ale myslím, že to je i hodně vydřené, hodně trénuji. Na druhou stranu, ono zase není těžké běhat desítku kolem dvaatřiceti minut nebo jednatřiceti. Stačí jenom prostě běhat rychleji a ono to přijde.
Počkej, takhle jednoduché to přece není…
Podle mě ano. Já jsem začínal tak, že jsem měl okruh osmi kilometrů a ten jsem každý den běžel úplně naplno.
Na krev?
Fakt na šrot, dobíhal jsem úplně hotový. A druhý den znovu. Byl jsem mladý, netrénoval jsem systematicky, ale myslím, že tohle mi dalo velmi dobrý základ. Takové tréninkové metody ale asi nejsou úplně obvyklé a rozhodně nejsou pro každého. Rozhodně je důležité znát svůj zdravotní stav. Když jsi mladý, stačí prostě běhat pětkrát týdně.
A když je někomu přes čtyřicet?
To nevím, s tímhle věkem nemám zatím zkušenosti. (smích)
Neboj, taky k němu míříš.
Ono jde taky hodně o vůli. Je potřeba se v tréninku občas kousnout, jít za hranu a posunout anaerobní práh. Dá se to.
Když jsi poté začal trénovat systematicky, přišel moment, kdy bys s tím radši švihnul?
Ne. Ale na tréninku, při soustředění jsou občas momenty, že se člověk bojí, jestli se ráno vůbec probudí, to se však stává zřídka kdy.
To jsi tak unavený?
Celkově tě všechno bolí, jsi vyčerpaný. Ale praštit jsem s tím nikdy nechtěl. Já mám vlastně bolest rád, baví mě.
Co tě u běhu bolí nejvíc?
Nejvíc zadek, svaly pod zadkem.
A zkoumal jsi někdy, proč?
Možná slabá záda, poroto se na to snažím cvičit, nebo mám třeba špatnou techniku. Když se ale pořádně a velmi důkladně rozcvičím, je to v pohodě.
Chodíš vůbec do fitka?
Nechodím.
Trenér nechce, abys chodil?
Ne, asi se bojí, abych svalově nenarostl. Samozřejmě posiluji, ale velmi rozumně, opatrně.
Proti Keňanům jsem tlouštík
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Takhle to nevnímám, spíš se zaměřuju na časy, na osobáky. Třeba na desítku na dráze to je letos těsně pod třicet minut, maraton loni pod 2 hodiny a 20 minut. To jsou mé úspěchy a časy bych rád ještě stlačil dolů.
V čem je největší rozdíl mezi tebou a světovou elitou?
Myslíš já versus Keňani?
Ano.
Oni na sobě hlavně nemusejí tahat sedmdesát kilo. Proti nim jsem tlustý, tedy spíš kus chlapa. Když se podíváš na startovní lajnu, vidíš, jací jsou to střízlíci. A to já nejsem. Vypadám spíš jak čtvrtkař. Váha dělá opravdu hodně, každé kilo se pronese.
Hlídáš se v jídle hodně?
Ani ne, hodně spálím, takže spíš potřebuji zase doplnit, abych měl sílu na další trénink.
Před závodem nebývám nervózní. Prostě se rozcvičím a běžím.
Bereš doplňky stravy, je to potřeba?
Ne, beru občas jen vitamíny, železo, protože jsem chudokrevný.
Podle čeho si elitní běžec vybírá boty?
Materiálně mě podporuje firma adidas, takže je mám od nich. Čím lehčí bota, tím by měla být rychlejší, takže čím kratší závod, tím lehčí botu. Používám vlastně ty nejlehčí, co jsou v nabídce.
V čem tedy běháš?
V adidas Adios, Adios Boost nebo Glide Boost, ty hrozně moc vydrží. A teď mám také nové Takumi.
Řešíš třeba barvy?
Trošku ano. (smích)
A staráš se o boty?
Nijak speciálně. Ale občas, když už vidím, že jsou fakt hodně zašpiněné, přemáchnu je. To zase jo.
Kolik párů za rok oběháš?
Hodně.
Závodky ti vydrží na kolik závodů?
Nevím, já je pak většinou ještě používám v tréninku. Třeba ty, co jsem měl letos na pražský maraton, jsem měl na jeden závod. Už jsou prostě „opráskané“, ale na tréninky jsou pořád dobré.
Fakt je to takový rozdíl, že kdyby sis je vzal znovu na další závod, nebude to už ono?
Já mám právě na delší závody rád nové boty, jsou ještě takové nevyběhané a líp člověka podrží.
Proč nezkusíš rychlejší tratě?
Já jsem i pomalý, to je vlastně další můj problém. Když o tom přemýšlím, jsem tlustý a pomalý. (smích) Na pět nebo deset kilometrů nemám tu rychlost jako ti nejlepší. Tak to je.
Jsem individualista
Běhu dáváš hodně, uživí tě?
Je to taková forma brigády. Občas je něco za závody, ale já ty peníze do běhání zase vracím. Bydlím u rodičů, kdybych si musel platit byt, určitě by mi to nestačilo.
Představ si, že bys najednou nemohl běhat. Co bys dělal?
Dokončil bych školu, pak bych si hledal zaměstnání, buď v oboru, nebo bych klidně dělal zahradníka. To by mě bavilo, rád se doma starám o zahradu. Stříhat stromy nebo sekat trávu, tahle činnost mě prostě vnitřně naplňuje.
Jsi manuálně šikovný?
Nevím, ale práce mi nevadí. Když je prostě potřeba zrýt zahradu, zryju ji.
Co ti dal běh?
Hodně věcí. Díky němu hodně cestuji, mám spoustu přátel a známých. Změnil mi život. Kdybych neběhal, vydal bych se jiným směrem.
Mohl jsi sedět v hospodě a chlastat.
To ne, na to jsem nikdy nebyl.
Jsi spíš tedy samotář?
Spíš individualista než samotář. Jsem rád mezi lidmi, rád si pokecám, ale na nikoho se nespoléhám rád.
A vzal ti běh něco?
Ne, doufám, že mi nevezme zdraví.
Vidíš, co ty a zranění?
Spíš se mi vyhýbají. Jednou jsem měl trable s achilovkou, ale to k tomuhle sportu prostě patří. Jinak jsem zdravý, na bolesti kolen či kyčlí netrpím.
Takže vedeš poklidný život elitního běžce, ano?
Jo, jo. Všechno je prostě v pohodě.
Jiří Homoláč Pro styl je důležitý střed těla, břicho musí být zpevněné. věk: 24 let bydliště: Chudčice oddíl: AK Kroměříž/adidas Running TEAM běhám od: roku 2007 úspěchy: 22. místo ME v krosu U23 (Budapešť 2012), 22. místo v 1/2maratonu na Letní světové univerziádě (Kazaň 2013), 1. místo MČR maraton (2013) cíle: překonat své limity a dostat se jako závodník na nějakou významnou světovou akci proč běhám: baví mě to a rád překonávám hranice svých možností |
