Ona
V Bostonu před klubovnou Tracksmith na Newbury Street.

V Bostonu před klubovnou Tracksmith na Newbury Street. | foto: D. Salafia (www.tracksmith.com)Rungo.cz

Michal Burda: Běh i tetování jsou pro mě přirozená věc

  • 9
Majitel prestižního tetovacího a piercingového studia u nás, se kterým získal řadu ocenění. Nadšený sportovec a především běžec. V roce 2011 stál u založení běžeckého klubu SK Babice se kterým pořádá dnes již legendární Babický 1/4 maraton.

Jsi majitel tetovacího studia, běžec… čím jsi víc?

Jsem obojím a především jsem taky táta. Tetování je v současné době moje práce a koníček, dělám to dvacet let a beru to jako součást svého života, stejně jako běhání. Obojí je pro mě přirozenou věcí.

Tetování a běhání má podle mě společný moment – svobodu. Vybíráš si cestu, kam se vydáš, i obrázek, kterým si zkrášlíš tělo.

Jak říkám – je to přirozená věc. Svoboda je pro mě důležitá.

Jak tě nakopává pohyb? Dostává tě do pohody, když jsi unavený?

Jo. Pokaždé si u něj odpočinu, i když je fyzicky náročný, dokážu u toho pracovat, srovnat si věci v hlavě, utříbit si myšlenky. Když mě někdo naštve, jdu si na hodinku zaběhat a uklidním se.

Tetovací studio máš v Praze na Andělu, neštve tě jít běhat třeba po Náplavce?

Ani ne. Běhám rád kdekoli, nic mi nevadí. Mám rád přírodu, ale nebráním se ani asfaltu. Když mám možnost, jdu na Dívčí hrady. Nebo když mám dlouhý běh, tak jedu vlakem třeba do Řevnic a běžím zpátky podél Berounky a Vltavy domů na Smíchov.

Jaká byla tvoje cesta ke sportu, hrál u tebe roli už v dětství?

Můj táta byl sportovec a lyžařský trenér, takže nás vedl ke sportu. Jezdili jsme na surfu, na lyžích, na kole, hrál jsem tenis, pořád jsem něco dělal. Pak jsem měl období, tak od sedmnácti do pětatřiceti, kdy jsem toho, kromě ježdění na snowboardu, moc nedělal. Pak se to nějak zlomilo a vrátil jsem se k tomu

Co bylo spouštěčem?

SK Babice na Hrádku na Velké Kunratické 2013

Ono to šlo postupně. Začalo to zálibou v kolech. Mám kamaráda, který kola staví, tak jsem si nechal postavit kolo s pevným převodem. Jezdit na něm bylo ze začátku docela náročný, takže mě to dostalo do kondice. Jezdil jsem minimálně rok každý den po městě, výrazně jsem zhubnul, posílil a začalo mě to bavit. Souběžně s tím jsem začal trénovat na Velkou kunratickou, kterou běhám od svých pětatřiceti každý rok.

Podle čeho si vybíráš závody?

Začalo to Kunratickou, mám rád Běchovice, Senohraby, Pošuk, Šutr, samozřejmě Babice. Prostě tradiční nebo menší závody. Nevyhýbám se ale ani větším, ale to už si vybírám, když mám nějaký větší cíl nebo sen, nebo také podle data, jestli se mi to hodí do tréninku. Když si chci zlepšit osobák na desítce, najdu si desítku podle termínu, aby mi vyhovovala povrchem, aby byla rychlá. Třeba maraton v Helsinkách jsem běžel kvůli bostonskému maratonu, protože jsem se tam potřeboval kvalifikovat. A taky kvůli Zátopkovi, samozřejmě.

Co tě ve tvém věku žene, když se zlepšuješ třeba jen o minutu za rok?

Cítím, že mi tikají hodiny. Když ještě můžu pilovat rychlost, piluju ji. Baví mě to, nechci si nic dokazovat. Zajímá mě, kam až se můžu posunout. Cítím ještě potenciál, to už ale dlouho trvat nebude. Maraton a běhání v horách můžu dělat ještě v padesáti, v šedesáti. Ale rychlost člověk ztrácí.

Když jsi začínal, za kolik jsi měl desítku?

První desítku, kterou jsem běžel, byly Kbely, běžel jsem to s vodičem Milošem Škorpilem, těsně pod padesát.

Sokolský Běh Mrázovkou se koná vždy víkend před Velkou Kunratickou.

A teď?

38:01.

To je hezké zlepšení.

Jo, teď už se tak dva roky motám kolem 38 něco. Rád bych to změnil.

Desítka je tvoje hlavní distance?

Ne, ale od desítky se podle mě odvíjí časy v ostatních disciplínách, aspoň já to tak mám. Takže když se chci zlepšit na maratonu nebo půlmaratonu, musím se zlepšit na desítce.

Trénuješ sám sebe?

Mám trenéra Honzu Falgeho, což je triatlonista a kamarád z Orbisu. Před pár lety na horách mi řekl, že kdybych potřeboval poradit, tak mu mám říct. Píše mi týdenní plány. Mám cíle tak na půlrok dopředu, které postupně plním. A pak nějaké dlouhodobější cíle a plány. Funguje nám to spolu dobře, většina věcí, co jsem si umanul, se podaří.

Vyhraje někdy lenost?

Moc ne. Spíš ne. Nevím, kde jsem v sobě tuhle disciplinovanost našel, ale většinou nejdu, jen když jsem nemocný. Samozřejmě, že se mi někdy nechce, když je zima a prší, sněží nebo je tma, ale když i tak vyběhnu, mám z toho pak dobrý pocit.

Nedávno jsi byl v Bostonu, jaké to bylo?

Prostě skvělý.

V čem to bylo jiné než třeba maraton v Praze?

Ve všem. Hlavně v atmosféře, v tradici, v lidech, kteří strašně fandí. Letos bylo hodně špatné počasí, zima, vítr, déšť, a přesto tam jsou lidi podél celé trati a fandí. Na posledních kilometrech stojí ve čtyřech řadách a řvou, jako když dáš ve fotbale gól.

Jak je možné, že dokážou udělat takovou atmosféru?

Je to v mentalitě, je to jejich, je to tradice, letos se konal 119. ročník, jsou kolem toho slavné příběhy, které všichni znají. Taky to nechápu, ale je to tak. Boston je jen jeden.

Jak jsi vlastně dopadl?

Asi takhle: podmínky byly těžké. Chtěl jsem běžet pod tři hodiny. Startoval jsem ze sedmého koridoru, v první vlně, takže mi trvalo přes čtyři minuty, než jsem se dostal na start. Guntime jsem měl nakonec 3:00:30 a reálný čas jsem měl 2:56:52 Takže za mě dobrý.

Helsinki marathon 2014. Finiš na olympijském stadionu, kde Emil Zátopek získal v roce 1952 tři zlaté.

Byl to tedy těžký závod?

Byl, těžký a důležitý. Chystal jsem se na něj, zmáhaly mě nervy, hodně jsem trénoval, byl jsem unavený. Sváželi nás už v šest ráno autobusem, byla zima, pršelo, byl jsem prokřehlý, fronty na záchod…

Jaká byla organizace?

Perfektní. Jasná pravidla, každý ví, co má dělat, lidi to dodržují, necpou se, kam nemají, pěkně to odsejpá. Funguje to.

Závody venku stojí peníze… Jsi vnitřně připravený případně závod vzdát, třeba kvůli zranění, nebo by ses snažil doběhnout za každou cenu?

Musím zaklepat, zatím se mi nic takového nestalo. Zatím jsem každý závod dokončil. Je to ale maraton, stát se může všechno, musím s tím počítat, i když by mě to hodně mrzelo.

Jak vypadá tvůj trénink?

Je myslím klasický, obvykle jednou týdně chodím s klubem na dráhu, pak mám jeden dlouhý běh a ještě jeden tvrdší trénink. Kromě toho nějaké volné běhání, v pondělí volno, ve středu jóga. Před Bostonem jsem začal ještě posilovat s vlastní vahou a chodit na techniku běhání.

Cítíš, že to někam vede?

Rozhodně.

Když vyběhneš tady v centru, je ti fuk v čem, nebo musíš “ladit”?

Moc to neřeším. Mám věci, které točím, beru, co není špinavé. Rád běhám občas civilně, občas vyběhnu ve starých teniskách a teplákách nebo bavlněným tričku.

Co technické vymoženosti, řešíš?

Moc ne, mám starého Garmina, který dosluhuje. Až umře, koupím si nového. Mám to tak i s počítačem. Když mám něco, co mi funguje, tak to neměním. Ale používám občas Stravu, vedu si také tréninky na Dailymile. Občas běhám závody nebo důležité tréninky s tepákem, abych se pak mohl zpětně podívat, nebo aby trenér věděl, kde jsme.

Tvůj nejtěžší závod?

Těžko říct. Boston nebyl lehký. Ale Kunratická bývá taky dost těžká. Cítím se po ní víc zdevastovaný než po maratonu. Mám s ní ještě nevyřízený účty, chtěl bych se dostat pod patnáct minut a nedaří se to. Jinak vyloženě hororový zážitek asi nemám.

Co třeba ultra, láká tě?

Dříve mě to lákalo hodně. Ale řekl jsem si, že pokud ultra, chci to běhat a ne chodit, a že pokud nedám maraton pod tři hodiny, nepůjdu do toho. Za odměnu jsem si tedy nedávno zaběhl Krakonošovu 55 a skončil jsem druhý. A to mi zatím stačí.

Běžecký sen sis asi splnil Bostonem, co?

Asi tak. Momentálně nevím, co by to mohlo trumfnout, za dva roky bych tam rád jel znovu. Příští rok bych chtěl zkusit běžet celkem ambiciózně ve veteránské kategorii pardubický půlmaraton a pražský maraton.

Babický čtvrtmaraton: retro trika, kérky a domácí atmosféra

První ročník se běžel před dvěma lety ve skromných podmínkách.

Tvůj život je i SK Babice. Je to pro tebe druhá rodina?

Do určité míry asi ano, trávím tím poměrně dost času a dělám to rád.

Jak vlastně vznikl nápad založit oddíl?

Vše začalo závodem, který vymyslel David Volenec. Znali jsme se, stali se z nás kamarádi, jeho myšlenka závodu mi byla sympatická, proto jsem mu s tím začal pomáhat. Odezva na první závod byla nečekaně pozitivní, kamarádi se s tím začali ztotožňovat a psát si SK Babice jako klub. Nutno říct, že i díky dnes už tradičnímu dresu, který tenkrát každý dostal ke startovnému. Kdo z Vás má tuhle první sérii doma, buďte rádi, je to rarita. Pak se to postupně posouvalo dál, jezdili jsme společně na závody nebo „soustředění“, bavilo nás to. Oddíl jsme pak zaregistrovali u svazu, abychom mohli běhat v rámci mistrovství republiky a lidi se začali sami ozývat a chtěli se stát členy. Nejdřív jsme byli jen pár kamarádů, teď máme asi 35 členů.

Další členy však nepřijímáte, že?

Jen výjimečně a jen na silné doporučení stávajících členů nebo ve speciálních případech. Je pro nás těžké někoho odmítnout, ale bohužel musíme. První kritériem vždy bylo, aby nám zájemce řekl něco o sobě, abychom o něm něco věděli, viděli ho nebo znali. Tohle chceme určitě udržet dál. Nechceme z toho udělat masovou věc, aby se z nevytratilo to kouzlo, pro které máme SK Babice všichni rádi.

Další kritérium?

No, nechceme mít v klubu žádnýho blbce. Chceme, aby to byli lidi, se kterými klidně můžeš jet na týden na hory – a nebudou ti vadit.

Co požadavky na běžecké dovednosti?

Tak rozptyl je velký. V klubu je třeba Radek Brunner, který běhá tak trochu jinou ligu než my. Dále Kristýna Hájková nebo Klára Jakešová jsou mistryně republiky. Nebo boric jako Jaromír Vicari, Jirka Václavík, Michael Dobiáš. Pak je tam tak pět až deset běžců plus minus mojí úrovně, pak je tam spousta dalších holek a kluků, co tvrdě makají včetně těch původních členů, kteří běhají třeba jen tak pro radost, netrénují a závodí výjimečně. A nesmím zapomenout na našeho trenéra, reprezentanta v běhu do vrchu a skyrunningu Honzu Havlíčka, který s námi chodí každé úterý na Děkanku a pomáhá většině našich borců s tréninkem. Toho si obzvlášť vážím. Ale nebudu zastírat, že pokud teď přijímáme někoho nového, tak „běžecké dovednosti“ už hrají svou roli.

5. ročník babického čtvrtmaratonu se koná v sobotu 12. září.

Závody v Babicích už jsou legendou. Doufám, že nepodlehnete tlaku komerce.

První ročník dotoval David. Druhý ročník byl součástí Salomon Running Cupu. Vyzkoušeli jsme si, že nám to ulehčilo organizaci a pomohlo finančně. Peníze, které jsme vydělali, jsme mohli dát na charitu, přišlo to ale lehce o atmosféru a to hodně některým lidem vadilo. Nechceme jít cestou velkého sponzora. Máme radši menší partnery. Je to na bázi známých nebo kamarádů, kteří si udělají stánek s limonádami pro děti nebo občerstvením, dají nám ceny pro vítěze, to nás baví mnohem víc. Neděláme to pro vydělávání peněz a ty co zbydou jdou na charitu nebo zpět do klubu.

Začali jste teď nedávno i s dětskou atletikou. Kolik máte děcek?

Je to relativně čerstvá věc. Nakoupili jsme pro děti zbrusu novou atletickou sadu, máme tři věkové kategorie, v každé je tak deset dvanáct dětí. Tréninky probíhají zatím pár měsíců a od září začínáme znovu. Zájem i ohlas je zatím poměrně slušný, proběhly i první závody. Nechtěli jsme být veteránský klub, k čemuž to tak trochu směřovalo. SK Babice mají sice základnu v Babicích, ale babických běžců je tam asi jen pět, zbytek je většinou z Prahy, ale i odjinud. Primárně to celé vzniklo proto, aby se v Babicích natáhli lidi do sportu, a tak se to takhle vrací tam, kde to celé začalo.

Jaká je práce s dětmi?

Tak já jen občas vypomáhám. Baví mě to, je to ale těžké, některé poslouchají, některé moc ne a na práci s dětmi musí mít člověk vlohy a náturu. Děti trénuje Honza Havlíček, jeho žena Bára a Tomáš Bednář.

Co plánujete do budoucna?

Věci se pomalu ustalují. Vývoj byl prudký, takže teď vyčkáváme a uvidíme, kam nás to zavede. Ukazuje se, jak to lidi mají, co a zda jsou schopni něco pro klub udělat, jestli to nebylo jen takové počáteční nadšení, jak jsou schopní podílet se na společných akcích. Klub je postavený na závodu, pak děláme podzimní soustředění v Krkonoších. Společně trénujeme, jezdíme na závody, občas vyjedeme někam na hory, teď ta dětská atletika. Myslím, že to zatím stačí.

Snažíte se vymýšlet aktivity “marketinkově”, cíleně? Nebo to necháváte plynout a čekáte, až přijde nápad?

Nic nelámeme přes koleno, necháváme věci plynout. Důležité věci diskutujeme. Sezóny se opakují, už to má zajeté koleje.

Michal Burda

V roce 1996 založil Tribo, jedno z nejznámějších tetovacích a piercingových studií u nás a stal se průkopníkem profesionálního tetování, tak jak ho známe dnes. Na tatérských soutěžích získal řadu ocenění. Je také nadšený sportovec, poslední dobou především běžec a spoluzakladatel dnes již takřka legendárního klubu SK Babice.

Jak tě těší plná náplavka běžců, když běžíš?

Náplavka plná lidí mi nevadí. Je lepší, když lidi běhají, než aby seděli u televize nebo v hospodě. Když mi lidi vadí, jdu běhat do lesa. Stejně moc nechodím běhat odpoledne a večer, to se snažím být s rodinou doma. Běhám buď ráno, nebo přes poledne místo oběda. Ze stejných důvodů chodím i v sobotu nebo neděli brzy po ránu, to také obvykle nikdo nikde moc není.

Když někomu vadí vysoké startovné a masové akce, ať na ně nechodí, ať je neběhá. Každý si může najít svůj závod.