Robert Krupička

Robert Krupička | foto: archiv Roberta Krupičky

Krupička: Boty moc neničím, jen asi šest párů za sezónu

  • 2
Je nenáročný, zakládá si jen na kvalitní obuvi. Realista bez snů, to je Robert Krupička, všestranný sportovec a český specialista na běhy do vrchu.

Jaký byl tvůj první sport?

Sportoval jsem od dětství a prvním závodním sportem byl fotbal.

Proč právě ten?

Hrál ho táta i děda, asi proto. Jinak jsme ale sportovali všeobecně, běžky, sjezdovky, běhání, plavání, kolo a podobně.

Jako mladík jsi dělal biatlon, v roce 1998 jsi byl dokonce nelepším českým juniorem. Nemrzí tě, když je to teď velmi populární sport, že jsi u něho nezůstal?

Dříve jsem si možná říkal, že s biatlonem skončit byla škoda, ale teď už ne. Každopádně ho mám stále rád a fandím celému českému týmu.

Proč jsi tehdy vlastně skončil?

Před oněmi šestnácti lety byl u nás biatlon sice olympijským, ale hodně okrajovým sportem a mladým se šance, na rozdíl od dneška, moc nedávala. Já jsem šel do kategorie mužů v podstatě už v osmnácti letech, nyní je juniorská kategorie až do jednadvaceti, a po roce na vojně jsem prakticky zůstal bez trenéra. Neměl jsem jak a kde dál na solidní úrovni pokračovat. A provozovat biatlon na nejvyšší úrovni se bez podpory a podmínek nedá. Svaz v té době neměl dobrou strukturu a výchova či podpora talentů přecházejících z juniorky do dospělých prakticky neexistovala. Byl jsem proto rád, když přišla nabídka pokračovat v běhu na lyžích v Jablonci nad Nisou.

Dalo se z biatlonu pro tvoji další sportovní kariéru něco vzít?

Snad jsem se naučil nedělat ve sportu ani životě unáhlená rozhodnutí. Snad.

Dobrým závodním výsledkům předchází náročný trénink. Máš chuť si po tom všem občas vyběhnout i jen tak pro radost, bez plánu?

Pro radost a na dobrý pocit běhám v podstatě vždy, když běhám na horách v kopcích. Jsou samozřejmě dny, kdy se musím do tréninku hodně přemlouvat, ale o to jsem pak po dokončení spokojenější.

Musel jsi někdy vzdát?

Nejsem vzdávací typ, ale v roce 2012 jsem nedoběhl maraton v Curychu. Byl to pokus o zaběhnutí limitu pro olympiádu. Do závodu jsem už ale šel s tím, že když se bude špatně vyvíjet, nedokončím a pošetřím sílu na pražský maraton. Hned v témže roce jsem pak byl blízko vzdání na závodě Giir du Mont. Při závodech tohoto typu vám ale většinou nakonec stejně nezbývá, než se dostat do cíle po svých, takže jsem nakonec závod dokončil, i když jsem šel kvůli dehydrataci a třikrát vyvrtnutému kotníku asi půl hodiny pěšky, dolů z kopce.

Co pro tebe znamená bolest?

Bolestí je mnoho druhů.

Dobře, tedy jinak. Jak snášíš tu fyzickou?

Myslím, že mám práh jakékoliv bolesti posunutý docela vysoko. Ale tolerance bolesti vyvolané tréninkovým a závodním fyzickým zatížením se s přibývajícím věkem povážlivě snižuje.

Specializuješ se na běhy do vrchu a skyrunning, ale vynikající výsledky jsi měl i na maratonu, který je olympijskou disciplínou. Nelákalo tě někdy zcela opustit hory a naplno se věnovat pouze silnici s vyhlídkou na olympiádu?

Lákalo, ale pravdou je, že abych se dostal k času někde pod 2 hodiny a 15 minut, musel bych se na maraton několik let přísně specializovat. To pro mne bylo reálné v roce 2005, když jsem zaběhl svůj první maraton z voleje za 2:17. Říkal jsem si, jo, je to v mých silách. Pak jsem ale celou sezonu 2006 promarodil a v dalších letech se vrátil opět do kopců.

Jaká je taktika při závodu do vrchu? Jde o to, udržet po celou dobu nasazené tempo a pak v závěru zrychlit, nebo na zrychlení už není síla?

Když máš dobrý den, běží se ti kopec i rovina celkem zadarmo. Ale když nejsi OK a trochu to na startu přestřelíš, můžeš v těžkém kopci nachytat velkou ztrátu. Já se spíše snažím závody rozbíhat pomaleji a postupně zrychlovat.

Jak podle tvé receptury nejlépe natrénovat na kopce? Co dělat, aby z nich nebylo nutné zlo?

To je na opravdu dlouhou debatu. A hodně individuální. Každopádně platí, že pokud chce někdo běhat do kopce se světovou konkurencí, potřebuje k tomu mít i velice slušnou výkonnost na rovině.

Kolik toho za rok vlastně celkem naběháš?

Moje celková roční kilometráž se teď pohybuje okolo 5,5 tisíc kilometrů. Z toho je něco na běžkách (asi 1:2) a horském kole (1:2,5). Devadesát procent naběhaných kilometrů je v terénu.

Občas si střihneš i týmový závod, jako je Dolomitenmann. Co tě na extrémních štafetách baví?

Tyto štafety mě doprovázejí od mých běžeckých začátků. V roce 2000 jsem běžel Dolomitenmann poprvé a hned vyhrál. Od té doby jezdím s Českou asociací extrémních sportů (ČAES) na závody tohoto typu pravidelně. ČAES mi v mé sportovní kariéře velmi pomohla a já jsem jí za to vděčný. Máme v týmu výbornou partu a na štafetových závodech se vždycky rádi vidíme a pobavíme.

Kolikery boty za rok zničíš?

Bot mnoho neničím. Myslím, že v sezóně tak nějak točím čtyři nové tréninkové páry a dva závodní s tím, že další dva až tři páry dojíždím z předchozí sezóny.

Jak jsi vlastně moc náročný na vybavení?

Příliš náročný nejsem. Důraz kladu hlavně na obuv, kvalitní botky jsou základ.

Jaký z domácích a jaký ze zahraničních závodů řadíš mezi své nejoblíbenější?

Ze zahraničních bych vyzvedl Sierre-Zinal a z domácích závody STRC.

Tvůj sen? Nemusí být jen běžecký.

Já snad raději ani žádné nemám. Jsem docela realista.

,