Běh přes Pepíkovo lávku | foto: archiv Zuzany Součkové

REPORTÁŽ: Běh přes Pepíkovo lávku

  • 0
Nad městem Stříbrem, po pravé straně řeky Mže, se do výšky 472 metrů vypíná Křížový vrch, místními nazývaný Ronšperk. A právě přes jeho vrchol vedl závod Běh přes Pepíkovo lávku, který pořádá Sdružení vytrvalců Stříbro, o.s.

V sobotu 7. března organizovalo SV Stříbro Běh přes Pepíkovo lávku. Jednalo se o závod na osm kilometrů, kdy se běží do kopce, z kopce, k řece a zase na vrchol nejvyššího kopce. Neúčastní se ho tisíce běžců, řadí se naopak k těm menším. Právě ty se mi ale poslední dobou velice zamlouvají.

Je sice pravda, že při nižší účasti je na člověka (mě) víc vidět a je menší naděje, že se pomalý běžec (já) ztratí v davu ještě pomalejších. Nakonec ale i poslední místo se musí vždycky obsadit.

V pondělí před závodem mě nezvaně navštívila viróza. Trochu jsme spolu bojovaly až do čtvrtka, kdy jsem se rozhodla, že závod nepoběžím. V pátek mi ale bylo úplně dobře a začala jsem přemýšlet, že bych se mohla na startovní čáru přece jen postavit. Poslední rozhodnutí jsem ale odložila na sobotní ráno.

V sobotu mě v půl sedmé probouzí nesměle se klubající slunce. Cítím se výborně a hned vstávám, abych se stihla nasnídat a celkově připravit na závod. Snídaně, káva, čaj, připravit si oblečení a batoh.

V půl desáté se na místním stadionu zaregistruji. Je mi přiděleno číslo 13, raději ale sáhnu po čtrnáctce. Ještě se musím napít, vyčůrat, připevnit číslo, zasadit sluchátka do uší. Když vidím kolem sebe rozklusávající se borce s atletickými postavami, cítím, že to bude zase můj start - cíl sólový závod. Rozumějte, od startu do cíle poběžím sama.

10:00 padl startovní výstřel.

Všichni se rozbíháme a já se v prvních metrech snažím držet závodního pole. Pak si ale připomenu, že osm kilometrů je dost. Ostatně moje plíce mi dávají na vědomí, že ještě chvíli a končí. Zpomaluji. Ještě chvilku před sebou vidím postavy, na klikatých lesních pěšinkách se mi ale ztrácejí. Zjišťuji ale, že za mnou jsou ještě dva závodníci, což mě trochu žene kupředu. Čas od času se ohlížím, jestli mě nestahují.

V krásném slunečném počasí, v ostrém ranním březnovém vzduchu ukrajuji kilometry jeden za druhým až do doby, než začne výstup na zmiňovaný Ronšperk. Cesta necesta tady vede kolmo nahoru, přes kořeny, po mechu - při prudkém výstupu mi podkluzují nohy. Jsem ráda, že jsem si vzala trailové boty, i když na závod jsou tvrdé. Dýchám jako o život, plíce stávkují a odmítají spolupracovat. Zato žaludek se hlásí o pozornost. Snídaně přemýšlí, co se děje, a projevuje touhu se podívat ven. Bojuji s nevolností, ale nevzdávám to. Zpomaluji už tak pomalé tempo, snažím se ustát nevolnost i lapání po dechu.

Najednou slyším za sebou: „Musím ti říct, že zblízka zezadu vypadáš stejně dobře jako zdálky.“ Závodník, který byl dosud za mnou, mě v tomhle brutálním kopci doběhl. Ani si ten kompliment nedokážu vychutnat, jen v posledním tažení řeknu: „Dík.“

A ještě ke všemu tam stojí fotograf. Tak to ne! Z posledních sil se rozeběhnu a po fotografovi hodím úsměv. Napadne mě, že možná bude fotit i zezadu, raději tedy běžím dál, přestože bych raději přešla do chůze. Kopec stále nekončí, není už ale tak prudký. Běžce přede mnou předbíhám, on mi to za chvilku vrací. Panečku, to je napínavý závod! Jsem tak vyšťávená, že ani nestíhám vnímat, že už jsme na vrcholu. Takže teď zase hurá dolů. Cesta je dobrá, jen pár terénních nerovností. Z kopce mi to jde. Předpokládala jsem, že dolů mi můj soupeř uteče, je totiž mnohem těžší. Jenže ho bolí koleno a já ho poměrně snadno předbíhám. Závody z kopce dolů, ty by mi šly.

Běh přes Pepíkovo lávku

  • Termín: 7. března 2015
  • Pořádá: Sdružení vytrvalců Stříbro o.s.
  • Vzdálenost: 7,8 kilometru
  • Stránky s výsledky: zde

Před sebou mám poslední kilometr, necítím se příliš komfortně, ale přesvědčuju se, že si toho nebudu všímat. Obzvlášť, když běžci, kteří už proběhli cílem, se tady vyklusávají a povzbuzují mě.

Už vbíhám na stadion. Za potlesku ostatních vyhlížím, kde je cíl. Zastavuji, ale ještě v cíli nejsem, to jen na zemi byla nějaká čára. No tak dobrá, ještě kousek popoběhnu.

Cíl!

Při vyhlášení výsledků dostane každý účastník diplom se svým jménem a časem. My ženy dokonce obdržíme i květinu, protože následující den je MDŽ.

Bylo to zase jedno hezky prožité dopoledne. Přesně v duchu motta: Den, kdy běžím, není ztracený!

Zuzana Součková

Zuzana Součková

Zuzana Součková, běžkyně a úspěšná blogerka

Běžkyně a úspěšná blogerka na iDnes.cz.

Běžkyně a úspěšná blogerka na iDnes http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/