Ona
Island, vítězný tanec v cíli

Island, vítězný tanec v cíli | foto: archiv Reného Kujana

Měl poraněnou páteř. Přesto loni proběhl skrz naskrz Islandem

  • 3
Je nezmar. Po letech běhání si při nehodě vážně poranil páteř. Místo aby dal na radu lékařky a tenisky odložil, cvičil a začal běhat ještě víc. Loni si René Kujan při oběhu Islandu střihl 30 maratonů za 30 dní. Letos Island přeběhl z nejsevernějšího na nejjižnější bod a veškerou výbavu tlačil na vozíku.

Před šesti lety jsi měl vážnou autonehodu, která tě na čas úplně zastavila. Jaký byl před ní tvůj největší běžecký výkon?
Maraton a znovu jsem ho byl schopný dát asi rok po nehodě. To má člověk pocit, že když už může rukama a nohama zase přirozeně hýbat, měl by toho, třeba i doktorům navzdory. Nehoda urychlila mojí touhu po větších výkonech a začal jsem s ultramaratony.

To asi doktoři nečekali, že si běžecké dávky ještě zvýšíš…
Měl jsem poraněnou páteř. Jedna doktorka mi při pohledu na výsledky a rentgeny řekla, že to vůbec nevypadá na běhání delších tratí. Jiný doktor mi ale zase poměrně moudře poradil, ať dělám, co chci a co mi bolest dovolí, že vzdát se to dá přece vždycky. Tak jsem se zařídil spíš podle něj. Shodou okolností mi týden před nehodou přivezli domů novou posilovací lavici.
Když jsem přijel z nemocnice, začal jsem na ní rovnou bez namáhání zad cvičit. Začal jsem na sobě makat a nepřemýšlel jsem o tom, co by kdyby.

Jsi s ohledem na dřívější zdravotní komplikace opatrnější?
Kdybych cítil, že mi to škodí, nedělal bych to. Na to se mám docela rád. Mám ale naopak pocit, že mi to něco dává. Běhání mi pomáhá i na ta záda. Dodneška denně cvičím a zpevňuji vnitřní svaly na zádech, mám na to speciální cviky ještě z rehabilitačního ústavu. Lidské tělo je úžasný mechanismus a mašina, která funguje dobře, když se o ni dobře staráme a posloucháme, když se nám něco snaží říct. Nikdy to nervu přes hranu. Kolikrát mě samozřejmě něco bolí, ale je to spíš ve stylu, že jsem si ten den hodně máknul. V okamžiku, kdy by mi dalo tělo signál, že jsem to fakt přehnal a je to něco vážného, kašlu na to a končím.

René Kujan

Maratony běhá od roku 1997, je pravidelným účastníkem městských maratonů v celé Evropě. V roce 2012 oběhl ostrov Island. Letos ho přeběhl z nejsevernějšího na nejjižnější bod. Do veřejné sbírky navázané na jeho běžecké projekty poslali lidé zhruba dvě stě tisíc korun. Tyto peníze pomáhají sportovním vozíčkářům, které René poznal, když se před šesti lety léčil po vážné autonehodě s poraněním páteře.

Kdy jsi zažil největší běžeckou krizi?
Prvních deset z třiceti dní při loňském oběhu Islandu, kdy jsem každý den běžel maraton, bylo brutální počasí, velký protivítr. Ani nemůžu říct, že jsem šel, protože mě to někdy úplně zastavilo. Pak jsem se nějak rozpohyboval, ale běh to v těchto podmínkách moc nebyl. Nebral jsem to jako prohru, dával jsem do toho maximum. Největší krizi jsem měl sedmý den. To jsem kvůli drsnému počasí na té maratónské trati strávil osm hodin, což normálně nedělám. Kdybych běžel jen sám za sebe, měl bych blízko k tomu, se na to vykašlat. Jenže mým cílem bylo také pomoci získat podporu pro vozíčkáře. Oni by mi to samozřejmě odpustili, kdybych se vrátil, ale cítil jsem určitou odpovědnost.  A taky to byla otázka cti.

Co se ti v takových okamžicích honí hlavou?
V těch nejhorších chvílích mi pomohly vzpomínky na mou oblíbenou knížku Ultramaratonec od Deana Karnazese. Píše v ní, že když člověk může, běží, když nemůže běžet, jde, a když už nemůže ani jít, tak se plazí. Přestává to až v okamžiku, kdy ztrácíš vědomí. Tak daleko to u mě nezašlo. Když ale nečelím tak těžké situaci, myslím na různé věci. Občas třeba na to, jak udělat něco v dílně. Rád si hraju se dřevem.

S větrem o závod

Jak probíhal letošní přeběh Islandu?
Nejdramatičtější úsek byl, kdy jsem běžel doslova s větrem o závod. Věděl jsem, že v určitou hodinu začne foukat hodně silný vichr, a já se musel po devadesáti kilometrech dostat do horské chaty. Byl jsem přitom už tak vysílený, že bych sebou nejradši kamkoli fláknul a spal jen tak ve spacáku. Jenže kdybych to udělal, mohlo by to skončit hodně špatně. Tohle vědomí mě hnalo pořád dál.

Na první islandské dobrodružství s tebou jela přítelkyně s karavanem, druhé jsi běžel sám s vozíkem plným věcí, který jsi před sebou tlačil. V čem byl největší rozdíl?
Byl hodně velký. Jednak jsem si letos neměl s kým popovídat, což je psychicky náročné, a pak jsem si musel tahat všechno sám. Měl jsem s sebou i spoustu techniky, dobíječky, kamery a tak. Krom toho vařiče, ešusy, stan, oblečení, jídlo. Všechno jsem měl co nejlehčí, ale i tak vážil vozík s veškerým nákladem asi padesát kilo. Na druhou stranu byla letošní výprava zhruba o půlku kratší a měl jsem trochu lepší počasí, takže se to v celkové obtížnosti víceméně vyrovnalo.

Co je u takového běhu nejnáročnější, fyzická námaha, nebo spíš všechno okolo?
Samotný běh je na tom asi úplně nejjednodušší, když všechno funguje nebo když nezabloudíš. Hned třetí den jsem v jedné oranici urval přední kolo u vozíku. V ten moment mi dost zatrnulo, byl to velký průšvih. Naštěstí se ulomilo přední kolo a šlo to táhnout po dvou zadních. A stalo se to ještě v civilizaci, takže jsem za dva dny doběhl k hotelu s půjčovnou kol. Tam mi jedna šikovná paní sehnala osu, která v kole praskla, a mohl jsem jet dál zase po třech. 

Jak regeneruješ, když běžíš 30 dní každý den maraton nebo čtrnáct dní v kuse s vozíkem v náročném terénu?
Hodně piju, abych dostal škodliviny z těla. Dvakrát denně jsem si dělal masáž nohou a měl jsem i regenerační gely a speciální změkčovací balzám na nohy. Neměl jsem ani puchýře. Výhoda byla, že jsem se musel často brodit brutálně studenou vodou, což má na nohy výborný vliv.

V drsném počasí to ale neuschne. Nebál ses, že nastydneš, nebo jsi tak odolný?
Takhle odolný je podle mě úplně každý. Když se hýbeš, můžeš zmoknout a může být i nízká teplota a tělu to tolik nevadí. Když doběhneš a rychle se hodíš do suchého, je to, myslím, úplně v pohodě. Vzdálenosti, které jsem naběhal na Islandu, podle mě nic tak velkého nejsou. Myslím, že by člověk dokázal i daleko víc, kdyby chtěl a měl k tomu správnou motivaci.

Jak intenzivně musí člověk trénovat, aby zvládl takové výkony?
Když pominu normální běhání, na první oběh Islandu jsem začal trénovat zhruba tři čtvrtě roku dopředu. Tou dobou jsem byl zvyklý několik desítek dní za sebou uběhnout minimálně půlmaraton každý den. Na přeběh Islandu od severu k jihu jsem trénoval spíš kratší vzdálenosti, ale s větší zátěží. Například jsme se synkem v kočárku dali třeba šestnáct kilometrů. K tomu jsem posiloval. Při tréninku je důležitá hlavně pravidelnost.

Proč se vůbec pouštíš do takových dlouhých štrek, co je na nich nejlepší?
Běh samotný. Chvíli si běžíš a najednou ti svět připadá o moc lepší. Sám jsi daleko spokojenější a máš pocit, že děláš něco, co jsi už dávno dělat měl, a že je to ta správná cesta někam, kam míříš. Můj děda byl letec, kterého za války sestřelili. Během dvou let absolvoval velké množství operací, než vůbec jakž tak držel pohromadě. Přesto pak hodně běhal. Byl s životem spokojený, ale říkal, že když si zaběhne třeba deset kilometrů, lehne si do trávy a podívá se do nebe, že je pak všechno ještě mnohem lepší. Tak to cítím taky.

Krutospojenectví

Ty navíc během i pomáháš, takže je to víc než jen sport.
Za sportovce bych se neoznačil. Neběhám pro body a vteřiny, to neřeším. Mnohem lepší pocit mám z toho, že si běh užiju a že tím pomáhám i vozíčkářům.

Běžeckýma očima

Potkal jsem ho letos pár kilometrů před koncem pražského maratonu, kde dělal oficiálního vodiče na čas 4:15. Kdyby běžel svým tempem, byl by v cíli mnohem dřív. Vypadal úplně čerstvě, chvilku jsme si povídali. Já se po dvou minutách musel omluvit, na povídání jsem neměl sílu ani dech.

Kvůli rozhovoru pro Rungo.cz jsme se sešli v čajovně, kousek od běžeckého klubu RunCzech v Praze 7, kde pak měl přednášku o svém běhání po Islandu. Při ní byl ve svém živlu a s největší hrdostí a radostí ukazoval fotky z klubu Sportovního klubu vozíčkářů.

Kolik už se díky tvým běžeckým projektům pro vozíčkáře vybralo peněz?
Skoro dvě stě tisíc korun. Pořídili jsme za ně pro Sportovní klub vozíčkářů například speciální sportovní vozík. Klub před časem rozjížděl projekt spojenců. To znamená, že kdokoli, kdo sportuje, si může stanovit, že za každý uběhnutý kilometr nebo vítězství, třeba v tenise, daruje na jejich konto určitou částku. Ani jsem nečekal, že by moje oběhnutí a následné přeběhnutí Islandu mohlo mít takový ohlas, aby inspirovalo ostatní lidi k tomu poslat peníze vozíčkářům. Díky tomu jsem si u nich vysloužil přezdívku krutospojenec. A handbike, který jsme z těch peněz pořídili, jsme oficiálně pokřtili jako krutokolku.

Jaké máš další plány?
Chci se věnovat projektům, které souvisejí s běháním, ale především také pomáhají. V rehabilitačním ústavu v Kladrubech jsem se seznámil s obdivuhodnými lidmi. Například mladou krásnou dívkou, která spadla z koně a ocitla se na vozíku. Přesto krátce potom sršela optimismem a byla na tom psychicky mnohem líp než já s o dost méně vážným úrazem.  Vůbec jsem nechápal, jak je to možné. Mnozí neměli štěstí jako já, mně páteř popraskala tak, že to šlo dát dohromady. Oni se musejí každý den poprat s něčím, co ani nejde přirovnat k maratonu denně, i když fouká vítr a prší. Jejich dennodenní problémy jsou daleko větší a vážnější. V mých očích mají obrovský obdiv a úctu. Proto jim chci dál pomáhat, co to půjde.

Jak konkrétně?
Chci pokračovat v tom, co jsem dělal poslední roky. Běhat pro vozíčkáře, šířit povědomí o jejich světě a přimět co nejvíc lidí, aby se o něj začali zajímat a hlavně také pomáhat. Chtěl bych to navíc rozvinout do dalších dimenzí. Na začátku jsem se obrátil na sportovní vozíčkáře, protože oni mohou mít hodně oprávněných výmluv, proč třeba jen ležet na gauči nebo jen poslouchat muziku a nedělat nic jiného. Chtějí se ale hýbat, přestože mají daleko víc překážet než mnoho jiných. Nevzdávají to. V tom myslím mohou být obrovskou inspirací nejen pro mě, ale i pro spoustu dalších lidí.

Jaký tedy bude tvůj další projekt?
Kromě toho, že mám plánu pomáhat jim systematičtěji, chystám ještě třetí oběh Islandu, který podpoří další veřejnou sbírku pro ně jak u nás, tak na Islandu. Tentokrát to bude z nejvýchodnějšího do nejzápadnějšího bodu ostrova. Můj sen je získat někoho z vozíčkářů, aby to jel se mnou.