„Současná medicína se sportovci inspiruje. Při kritických stavech pacienta je stejně jako v tvrdém tréninku důležité zachování svalové hmoty. Samotnou křivku zotavení nejsme schopni ovlivnit, ale v akutní péči se snažíme o to, aby došlo k co nejmenším ztrátám. Ať už se v péči lékařů ocitnete po operaci, úraze nebo v době vážné nemoci, důraz je kladen na zabránění dekondici a ztrátě hmotnosti pomocí optimalizované výživy a úměrné dávky fyzické aktivity,“ říká Kamil Bezděk z BBraun. Dodává, že úměrnost dávky fyzické zátěže určujeme jako u sportovců, tedy na základě výsledků spiroergometrického vyšetření, a to i u geriatrických pacientů.
Na novém startu
Vytrvalostní sport je boj o glykogen. Uzdravení je boj o každý kilogram. „U zdravého člověka se po uběhnutí maratonu sníží zásoby glykogenu v organismu z 94 procent na 70. Pacient má po překonání akutního stavu v těle glykogenu 0 až 4 procenta. Vypadá to tedy, jako by uběhl několik maratonů za sebou,“ popisuje vstupní stav pacienta do obnovného procesu Bezděk.
Jakmile se v těle začne glykogen opět ukládat a pacient se stabilizuje, začne s pohybovou aktivitou. Využívá cvičení s klinickým fyzioterapeutem nebo elektrickou stimulaci.
Výživa rekonvalescenta
Stejně jako vrcholový sportovec potřebuje i člověk v rekonvalescenci dietu se zaměřením na kvalitní bílkoviny. V kritickém stavu totiž tělo ztrácí 0,5 až jeden kilogram svaloviny denně, přibírání trvá podstatně déle a při správné životosprávě nabere maximálně 2 až 3 kilogramy za měsíc.
„Důležitý je příjem esenciálních aminokyselin, a to s ohledem na to, kolik jich je naše tělo schopno využít pro tvorbu svalové hmoty. Například aminokyseliny obsažené ve vaječném bílku a syrovátce mají stoprocentní vstřebatelnost, zatímco bílkoviny rostlinného původu mají využitelnost asi padesátiprocentní a ještě jsou deficitní na leucin, jehož je potřeba dvakrát tolik co ostatních aminokyselin. Proto je ideální příjem masa, případně ryb. Omega-3 mastné kyseliny přítomné v rybím mase navíc působí protizánětlivě a jejich konzumace je ve stavu, kdy je tělo po kritickém stavu v permanentním zánětu, vlastně léčbou jídlem,“ vysvětluje nejdůležitější bod rekonvalescence Bezděk.
V případě, že pacient nedokáže vše potřebné dostat do těla běžnou stravou, je na místě modulární dietetika. Aby totiž došlo k tvorbě svalů, musí se hladina jejich stavebních kamenů, tedy aminokyselin, v krvi člověka zvýšit. „Zdravý člověk musí přijmout asi 20 gramů bílkovin, aby se jejich syntéza nastartovala. Lidé nemocní, starší nebo po překonání akutního stavu musí, aby se vůbec něco začalo dít, přijmout dvojnásobek. A ještě přitom musejí dbát na to, aby byl příjem pravidelně rozložen do celého dne,“ dodává.
Cukry, tuky i bílkoviny se dají do těla dopravit zvlášť, a to v podobě výživových doplňků. „V medicíně využíváme ty od farmaceutických výrobců, ne bezejmenné krabice z posiloven, které většinou neobsahují přesně to, co se uvádí na obalu, a mohou být pro lepší účinnost tajně obohaceny o steroidy, které mají mnoho negativních účinků,“ popisuje využití potravy v prášku Bezděk.
Tréninkem ke zdraví
V každé fázi léčby je nezbytná pohybová aktivita, aby si pacient zachoval co možná největší soběstačnost. Myšlenka na to, že se budete v nemoci jen válet v posteli a depresi, je tedy mylná. „Doporučujeme alespoň procházky před jídlem. Jinak se pacient dostane do bludného kruhu únavy a nechutenství. Čím více se šetří, tím méně energie má a tím je unavenější. Tím nikdo nezesílí ani se nevyléčí, proto tělesnou aktivitu od pacientů přímo vyžadujeme,“ zdůrazňuje lékař.
Samozřejmě to neznamená, že budete na nemocničním dvoře běhat tempové čtyřstovky. „Intenzita a frekvence tělesné zátěže je otázkou, na kterou nemáme jednoznačnou odpověď. Většinou ji určujeme stejně jako u zdravých sportovců, tedy zátěžovým testem, spiroergometrií. Strop výkonu se však nebere jako u zdravého jedince, nedíváme se tedy na anaerobní práh. Jako maximum se bere to, kdy pacient začne mít příznaky, například dušnost,“ popisuje trénink pacientů Bezděk.
Veškerá léčba se opírá o imunitní systém. S onemocněním se musí poprat naše obranyschopnost, naše vlastní tělo a s dobrou výživou a kondicí ze sportu je vždy větší šance na zdárné stonání. „Dnes už není cílem jen vyléčení, ale také zachování síly a zvýšení kvality života pacienta,“ shrnuje Bezděk.
Z lazara v běžkyni
Nikola Samková
Nikola Samková je zářivý příklad toho, že se lze vrátit ke sportu i po velice těžké nemoci. Na střední škole běhala střední tratě, delší závody do deseti kilometrů šla jen tak pro radost. V třiadvaceti letech onemocněla rakovinou prsu, do toho se přidala mozková příhoda a nutná operace srdce. Dva roky se léčila, podstoupila oboustrannou mastektomii, přibrala třicet kilogramů. I když se snažila alespoň trochu hýbat, moc to nešlo. „Moje fyzická aktivita byla téměř nulová, trápila jsem se u toho. Až v roce 2014 jsem si řekla, že to prostě přeběhám,“ svěřuje se Niki. „Nejdříve jsem byla schopná uběhnout sotva kilometr v kuse, ale chodila jsem obden a zlepšovalo se to. Pak jsem uběhla We Run Prague v čase okolo hodiny, a to moje běhání nastartovalo zpátky.
Přesto má trvalé následky, jimž musí svůj tréninkový režim uzpůsobovat a kterých se nikdy nezbaví. „Po odstranění prsů mám spoustu místních srůstů, z běhání mám bolesti zad a prsních svalů. S tím bojuji masážemi a kompenzačními cviky. Mám problémy s tlakem a celkově slabší levou stranu po mozkové příhodě, zakopávám. Omezení tu tedy jsou, ale naučila jsem se s nimi žít. Občas bojuji s únavou, zvlášť v jarních a podzimních měsících, kdy je můj imunitní systém oslabenější. Nemůžu proto jít tréninkový plán jako stroj, musím ho hodně uzpůsobovat aktuálnímu zdravotnímu stavu,“ popisuje Nikola. Její osobní rekord na 10 km je ale 44:27 a půlmaraton běhá těsně pod 1:40.
Článek vznikl ve spolupráci s www.lepsipece.cz.
