A tak opravdu poctivě trénuji, objemy střídají intervaly, intervaly zase kopce a schody a občas zajdu i na kruháč nebo plavání. Minimálně pocitově mi přijde, že je to lepší než dřív. Týdny a měsíce běží a den D se blíží. Skutečně mám dojem, že pokud se nestane něco neočekávaného, tak to osobák bude. A vedle tohoto dojmu je tu ještě dojem druhý, který se ptá, co z toho. Do startu zbývá asi ještě měsíc, když dostanu nápad, jak to letos ozvláštnit.
Vozíčky s dětmi, které veze nadšená parta lidí, mě zaujaly už loni. Jen jsem tehdy nevěděla, o co přesně se vlastně jedná. Jediné, co mi bylo jasné, že tihle běžci tu nejsou proto, aby si dokazovali, že letošní půlmaraton dají o vteřinu líp, než loni, ale že jejich důvod, proč se postavit na start, je mnohem zajímavější. Sdružení Running with those, that can´t (RWTTC) bylo založeno studenty 3. lékařské fakulty UK před 6 lety. Nejen tito studenti, ale v podstatě kdokoli chce a zvládne to, běží a zároveň se s parťáky střídají v tlačení speciálního sportovního vozíku. Do cíle tak dovezou toho, kdo si bohužel sám danou trať proběhnout nemůže. Jedná se o děti především se svalovou dystrofií, ale i jiným, často kombinovaným postižením. A právě s těmi jsem se rozhodla postavit letos na start.
Přihlášení bylo celkem snadné, stačilo pár mailů a bylo. Tedy samozřejmě, chvíli jsem váhala, jestli by se přece jen ten můj teoretický osobák neměl přetavit v realitu. Kdy jindy, než teď, po tolika dávkách tréninku? Dokonce i lidé z mého okolí, kterých jsem se ptala na názor, byli rozděleni tak půl na půl, takže taky žádná pomoc. Rozhodla jsem se tedy sama a pak už jen doufala, že správně. Trochu jsem se bála, protože jsem s žádným kočárkem ještě nikdy neběžela a najednou s ním mám běžet několik kilometrů a k tomu ještě další pěknou porci kilometrů sama. Nehledě na to, že jsem absolutně netušila, jestli budu té své skupince vůbec stačit.
Přišla poslední březnová sobota. Nějak jsem ani nemohla dospat, což ale tolik nevadilo, protože sraz byl naplánován už na 9:30 a vzhledem k dopravním omezením bylo stejně potřeba vstát relativně brzo. Na startu před Rudolfinem pobíhala spousta dobrovolníků a dokončovala přípravy na závod, stany partnerů už plnily svoji reklamní funkci. Jinak tu ale zatím bylo docela prázdno, jen na Alšově nábřeží se to už hemžilo běžci a také speciálními vozíčky s dětmi. První pohled byl pro mě hodně smutný. Ne, že bych nikdy neviděla postižené dítě, ale tentokrát to bylo bližší, osobnější setkání.
Děti však vypadaly spokojeně, tak jsem se spokojeně tvářila i já a začala pomalu tipovat, se kterým závodníkem poběžím. Ještě před tím jsem si vyzvedla jednotné triko a pak už přišlo rozřazení do týmů. Náš svěřenec byl pravděpodobně nejmladším účastníkem, pouze čtyřletým, tak nebylo divu, že se zajímal hlavně o to, kde je jeho maminka. Při společném focení ještě trošku poplakával, ale jak se blížil startovní výstřel, tím to bylo lepší a lepší.
Poledne se neúprosně blížilo a moderátor svolával všechny běžce do koridorů. Náš speciální koridor se nacházel v jedné z bočních ulic, nikoli na ulici 17. listopadu, jako všech ostatních. Konečně startovní výstřel. Masa běžců se dala do pohybu a na tónech Vltavy proplouvala startovní bránou. Když odběhl i ten úplně poslední, vydali jsme se na cestu i my. Pod bránou jsme se ještě všichni naposledy zastavili a udělali si společné foto. A pak už jsme se rozběhli také.
Ještě jsme neměli v nohách ani 100 metrů a už jsem měla na kontě hned dva osobáky – největší zpoždění na startu (přes 13 minut) a poprvé úplně poslední z celého startovního pole. Za námi už byli jen cyklisté uzavírající startovní pole a sanitka. Jeden cyklista byl náhodou můj kamarád a kdy jindy prohodit pár slov, než při půlmaratonu? Měla jsem dost času mávat lidem okolo nebo si s nimi plácnout a prostě si užívat atmosféru. Normálně by si toho člověk ani nevšiml a řešil jen minuty a vteřiny, my byli ale nad nějakou časomíru povzneseni. Pravda je, že s takovým klidem jsem ještě nikdy do žádného závodu nevbíhala.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Když největší davy opadly a my viděli, že nám to běží i jede, přeci jen jsme přidali a začali se prodírat davem trochu vpřed. Jeden vždy vezl, zbytek zajišťoval volný průjezd. V tlačení kočárku jsme se střídali zhruba po kilometru, i když pánové asi vezli v součtu víc, než my holky. Nejlépe to šlo tam, kde byly tramvajové koleje – přední kolečko jelo ve žlábku a celý kočárek se pohyboval skoro sám. Někde kolem třetího kilometru jsem se k řízení dostala také. Mile mě překvapilo, že to není tak složité (a co si budem povídat, na začátku má člověk ještě dost sil). A celkem se mi hodilo i to, za co jindy slýchám jen kritiku – že při běhu nepoužívám ruce. Aspoň mi jejich pohyb nechyběl ani teď. Do toho jsme s ostatními konverzovali a nám cesta vesele ubíhala. Navíc po dopolední zimě vylezlo i slunce a kilometry naskakovaly jeden za druhým. Dokonce i moje ne příliš oblíbená místa jako Hořejší nebo Rohanské nábřeží utekla nečekaně rychle a příjemně.
Za Těšnovským tunelem byla moje poslední kočárková krasojízda. Je to tam sice trochu do kopce a po kostkách, ale věděla jsem, že to dám a že si to jaksepatří užiju za podpory davů, které povzbuzovaly běžce v posledních metrech. Na ty úplně poslední metry jsem pak kočárek předala tatínkovi našeho Míši a všichni společně a za ruce jsme vstoupili na závěrečný modrý koberec. Zatímco jiní zde honí poslední vteřinky, my jsme si tuto uličku slávy náležitě užili a jako jeden tým hrdě nakráčeli do cíle. Tolik pozornosti se jednotlivci dostane snad jen tehdy, když je na medailových stupních. Fotka, gratulace, rozhovor s moderátorem… Ale hlavně veliká radost z toho, že jsme to zvládli a našemu Míšovi se to snad líbilo. Však také dostal medaili jako první a za to, jak byl hodný, si ji rozhodně zasloužil.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych měnila, kdybych se mohla znovu rozhodnout, tak mám odpověď jasnou – ani náhodou, právě naopak, pevně doufám, že to nebylo naposled. Závěrem bych také chtěla poděkovat ostatním běžcům, jak ochotně uhýbali z cesty, někteří i povzbuzovali nebo si s malým plácli.
Pár postřehů na závěr: Běžet sám za sebe je super, ale teprve při běhu pro někoho druhého je možné zažít ten pravý osobák – osobní rekord v dobrém pocitu a radosti. Tak do toho pojďte taky!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
