Na devátém kilometru se ještě v pohodě rozhlížíme a zdravíme známé tváře. | foto: Tomáš Zahálka

Půlmaraton Ústí nad Labem: osobák jsem minula o dvě sekundy

  • 7
Zradila mě hlava, ale také staré boty, ve kterých jsem se byla proběhnout dva dny před závodem. Oslabená bolestmi kotníku, ale rozhodnutá osobák zaběhnout, jsem se posílila o vodiče a do Ústí nad Labem na nedělní půlmaraton přesto vyrazila.

Do Ústí nad Labem jsme vyrazili já, vodič a kamarád Michal a Alena Maňáková, gazelka jako já, z adidas Women's Challenge.

Plán byl jasný, vyzvednout včas čísla, sejít se s ostatními holkami z aWCH a zaběhnout osobák, tedy pod 1:56:12, kterého jsem dosáhla v Karlových Varech. Mou nervozitu chladil jen déšť. Při čekání na start jsme sice trošku mokli, ale bylo to celkem příjemné a počasí vlastně bylo na závod ideální.

Zazněly známé písně a se startovním výstřelem, jako tradičně, tóny Vltavy. 

adidas Women's Challenge

Projekt za podpory značky adidas, pomáhající skupině vybraných žen splnit si své běžecké cíle. Každý důvod, proč člověk běhá je pro něj ten správný, důležité je vyběhnout.

Pomalu jsme se rozběhli. Michal hlídal čas, nasadila jsem na začátku rychlejší tempo, takže mě brzdil: „Máme čas, zpomal, nemusíš se utavit na prvním kilometru". Běželo se mi super, říkala jsem: „Tohle je skvělé tempo, dokážu si představit, že to vydržím až do cíle.“ Déšť na prvních pár kilometrech neustupoval, ale to mi vůbec nevadilo. Občas někdo kolem šlápl do louže a všichni byli trochu zacákaní. 

První polovina tratě a první proběhnutí chemičkou bylo bez problémů. Koncem desátého kilometru se mi ozval kotník. Snažila jsem se tu bolest nevnímat. Michalova slova „to je v hlavě“, ze začátku moc nepomáhala, ale pak jsem si na bolest zvykla nebo ustoupila, nevím, snažila jsem se na to nemyslet. Dlouhá rovinka od jedenáctého skoro až do patnáctého kilometru byla opravdu nekonečná. Ta mi dala zabrat nejvíc, ale Michal pořád hlídal tempo a já běžela podle něj. 

POZOR ZMĚNA!

S končícím projektem adidas Women's Challenge se ženská skupina na Facebooku přejmenovala na Rungo pro ženyNyní nás najdete pod tímto novým názvem.

adidas je tu pro ženy

Stále vítáme nové členky:

Jsi žena, ráda bys běhala, nebo už běháš? Hledáš motivaci, skvělý kolektiv plný podpory? Přidej se k nám do ženské uzavřené skupiny Rungo pro ženy.

Na šestnáctém kilometru mi začalo docházet. Lehce jsem zpomalila. Utěšovala jsem se nahnaným náskokem a nabírala sílu na zbytek trati. Pak jsem se rozběhla zpět do „našeho“ tempa a ejhle osmnáctý kilometr a já opět ztrácela energii. Neměla jsem už kam sáhnout. Doteď mi pomáhaly Michalovy nohy, koukala jsem na jeho frekvenci kroku celý závod, ale najednou to nestačilo. 

Potřebovala jsem vypnout „tu moji“ hlavu. Koukala jsem před sebe a očima se snažila přitáhnout tabule s čísly kilometrů. Kdybych běžela sama, tak přejdu do chůze a nějak se do cíle dosunu. Vodič ale fungoval na sto procent. Nenechal mě a dorážel radami o změně rychlosti, tj. zkrátit krok a zrychlit jeho frekvenci. To zafungovalo. V seběhu jsem si měla odpočinout, ale už bolelo úplně všechno. Kéž bych se uměla naštvat a dostat ze sebe víc. Chyběl kilometr do cíle a já slyšela: „Máme na to čtyři minuty a dělej, teď už vážně musíš zrychlit.“. 

Cílová rovinka, není už nač čekat. Teď už je to boj o každou sekundu.

Strašně jednoduše se to řekne, ale jak to mám asi tak udělat? Zbývalo vyběhnout na most, seběhnout, zatočit, rovinka a byl cíl. No tak jednoduché to ve skutečnosti nebylo. Na most jsem vyběhla, to už jsem ale měla zatnuté pěsti. Lidé kolem byli skvělí a fandili. Seběhla jsem z mostu a slyším: „Čtyři sta metrů, teď už sprintuj! Pojď, to dáš!“. Čtyři sta metrů byla najednou strašná dálka. Až posledních dvě stě metrů jsem dokázala zrychlit, bojovat o každou sekundu a předběhnout ještě nějaké závodníky. To už jsem bytostně cítila, že je to poslední možná energie, kterou mám. V cíli jsem se chytla Michala a byla jsem ráda, že se držím na nohou. Osobák to nebyl o dvě sekundy, ale mám na co trénovat, protože to prostě příští rok dám. 

Michale děkuji.