V loňském roce jsem i já prvně ochutnal tuto atmosféru a vše se mi tak moc líbilo, že jsem neodolal a opět se včas přihlásil, abych nechyběl na startu v sobotu 6. června mezi ostatními třemi tisíci účastníky závodu.
Představa běhu v okolí historického náměstí s pověstnou Samsonovou kašnou, po místních odpočinkových zónách plných stromů a zeleně, tak to je velké lákadlo. Jen mne trochu překvapilo, že původní trať byla výrazně pozměněna. Důvody byly zřejmě věcné, takže nemá cenu po nich pátrat, ale raději se vydat vstříc další výzvě.
Předpověď počasí byla stručná a jasná. Čeká na nás tropický den s teplotou kolem 30°C. Navíc se poběží po asfaltu, který bude velmi rozpálený a tak může teplota dosahovat ještě vyšších hodnot. Startuje se sice až v podvečer v 19 hodin, ale i tak je teplota na startu v těsné blízkosti hranice 30°C. Díky svým dosaženým časům startuji ze sektoru B, což mi dává možnost proběhnout startem co nejdříve a vychutnávat krásy tratě. Elektrizující tlukot srdce, startovní výstřel, melodie Má vlast a již ukrajuji první metry z půlmaratonské tratě směrem k novým zážitkům a možná i zajímavým poznatkům.
Kdybych věděl, co mě dnes čeká, tak bych se na startu asi moc neradoval, ale popořádku. První kilometr byl velmi rychlý. Navíc rozběh ihned po výstřelu je doprovázen velmi nadšeným povzbuzováním přítomných diváků, takže se každý ocitá v jakési euforii, která ho bezmyšlenkovitě žene vpřed. Na druhém kilometru přichází první problém. Bodavá bolest v levém stehně částečně tlumí moji aktivitu, ale snažím se vše překonat a nemyslet na ni. Pomáhá to. Po chvilce bolest ustoupí, ale přesune se níže do levého lýtka, které se rázem změní ve tvrdý sval s tupou bolestí. To ale není na překážku běhu. Tempo držím docela vysoké. Ztotožňuji se s časovým harmonogramem na svém zápěstí, který počítá s cílem za hodinu čtyřicet. Přes všechno mám na pátém kilometru minutový náskok, takže hurá.
Osmý kilometr nás nemilosrdně žene ven z města. To je jednou ze zásadní změn. Závod nemá být dvoukolový, ale jednokolový a pořadatelé podle toho upravili i trať. Nemám moc rád tyto výběhy mimo město. Zaprvé je tam minimálně diváků, kteří vás dokáží správně nabudit a zadruhé běžecká pasáž po širokých silnicích, a v tomto případě i silně rozpálených od sluníčka, není moc zábavná, spíše naopak. Bojovat se ale musí. Překvapení čeká na 11. kilometru. Krátký, ale prudký výběh do kopce. Což o to, na kopečky jsem zvyklý, ale když běžíte celý závod po rovince, tak i takový „malý“ kopeček dokáže rozhodit. Důkazem jsou komentáře ostatních běžců, které slyším ještě dlouho kolem sebe v následujících metrech. „Dneska to nebude o čase, ale o doběhnutí si pro medaili,“ slyším cedit mezi zuby kolegu.
Samotné závody jsou přehlídkou výtečných výkonů hlavně afrických běžců a běžkyň. V kategorii mužů zvítězil Abraham CHEROBEN z Keni v čase 1:01:22 hodin a v ženách Rose CHELIMOVÁ za 1:12:00 hodin. Mezi českými běžci si nejlépe vedl Jirka Homoláč za čas 1:10:57 hodin a mezi českými ženami překvapivě kralovala domácí závodnice z Budějovic Valerie Soukupová 1:23:31 hodin. Kompletní výsledky najdete na runczech.com. |
Teplota je opravdu velmi vysoká, i když s podvečerním časem jde pomalu dolů, přesto díky rozpálenému asfaltu je to stále velmi obtížný závod. Dobíhá mě dvojice vodičů na 1:40 hod. a Michal Vítů, jeden z vodičů kterého znám, začíná vtipkovat „Běžím, běžím … za sebe nikoho nepustím“. Na to se nedá nereagovat. „Michale, ve Varech jsem ti dal pět minut, ale tady asi dáš pět minut ty mně.“ Trochu prorocká slova se nakonec potvrdí. Pasáž mezi 16. až 19. kilometrem je ve znamení velké únavy a čekání na zázrak, který mému tělu dodá novou energii, což může být nekonečné. Jenže, někdy se zázraky dějí. Na 18. kilometru stojí cisterna s vodou, která se před závodem snažila pokropit celou trasu závodu za účelem ji co nejvíce zchladit a zpříjemnit nám samotný běh. Nyní ale poskytuje osvěžení pro závodníky. Krátká studená sprcha je obrovskou vzpruhou. Zpomaluji běh a nechám se celý pokropit. Super, sice mám všechno mokré, ale jsem jako znovuzrozený. Takže když mě doběhne jeden ze závodníků a snaží se vtipkovat „Já už nemůžu, nevrátíme se na start?“ Tak mu hbitě odpovídám: „Můžeš, já jsem byl pokropen živou vodou a raději to vezmu kratší cestou k cíli“.
Ukazatel dvacátého kilometru je novou vzpruhou. Myšlenky se upínají k poslední zatáčce a následnému modrému koberci, po kterém se sunu k cíli. No sunu? Běžím a docela svižně. Cíl je zde … máčkám stopky, které se zastavují na 1:45:30 hodin. O deset minut více než před dvěma týdny ve Varech. Zklamání? Žádné! Naopak, byla to zkouška odolnosti, co můj organismus vydrží. Nezklamal jsem. Podmínky byly opravdu těžké a mnozí na tom byli stejně jako já, i co se dosažených časů týče. A aby moje spokojenost byla ještě vyšší, tak mě v cíli nepotěšila jen krásná medaile do sbírky, ale i stisk ruky a blahopřání od samotného velkého prezidenta a zakladatele seriálu RunCzech Carla Capalba. Velká pocta a ukázka výjimečnosti těchto závodů.
Ne každý závod vyjde tak, jak si člověk nastaví, přesto mám radost z toho, že běhám a nejenom já, ale i mnozí ostatní. Když chybí do skončení limitu pro doběh asi 15 minut a já odcházím okolo cílové rovinky, tak se přeci jen zastavím a zatleskám dobíhajícím běžcům a běžkyním. V duchu mi nezbývá než smeknout. Mám běh moc rád. Stal se mým životním stylem a o to více si vážím lidí, kteří najdou v sobě odvahu a řeknou si, že ten půlmaraton doběhnou a opravdu tak učiní, což mnozí udělat neumí. Bolí to, bez toho to nejde, přesto mají tu odvahu něco dokázat. A věřím, že na jaře příštího roku budou stát na startu pražského maratonu, k němuž mají od půlmaratonu jen krůček. Závod, jaký byl v Budějovicích, totiž zvedá sebevědomí, což je přidanou hodnotou k samotnému běhu. Těším se na další závod v Olomouci.
