Cesta na start trvala hodinu, pak jsme stáli v dlouhé frontě na číslo. Stačili jsme si ještě odskočit, někteří převléct, někteří pouze svléknout věci a nepotřebné dát do pytle a poslat zpět do cíle. Já jsem si věci dala už do batůžku, na sobě jsem měla bundu, kterou jsem před startem dala taky do batohu, to v případě, že by někde na kopci hodně foukalo. Vítek Kněžínek, odborník speciálky Triexpert Brno, to shrnul: „Není co řešit. Tričko a kraťase budou stačit.“ Na sluníčku bylo teplo, ale ten vítr už byl docela studený.
Vzala jsem si s sebou hůlky. Je pravda, že jsem byla skoro jediná, kdo si je bral. Ale při ultra závodu mi celkem do těžkých kopců pomohly. A čekal mě Šerák. Už jenom podle informací, že je to nejtěžší část závodu a dlouho do kopce, jsem se podle toho rozhodla. A nelituji. Pouze mě dostal jeden starší běžec: „Co tam s tím budeš dělat?“ Jeho manželka to zachraňovala: „To má na běžce před sebou.“ Nemám moc zkušeností běhat horské závody, nechám si poradit, ale pokud vím, že ty kopce nezvládám bez pomoci, tak se přizpůsobím. A tak jsem tuto poznámku hodila za hlavu. Při startu nám zrovna začalo svítit slunce.
S Davidem, se kterým jsem se potkala na chatě při snídani, jsme to rozběhli celkem na pohodu. Začátek pozvolný, chvíli do kopce, a pak z kopce. Na jednom místě se po pár minutách udělal špunt. Strmý seběh po mokrých šutrech. Tam se opravdu zpomalilo. Máme jen jedny nohy, že. Pak se to pěkně rozeběhlo a po chvíli i roztáhlo, protože začínal první kopec. Nebyl moc prudký. Chvíli jsem běžela, chvíli šla. Ale šetřila jsem síly, protože jsem věděla, že neběžím pouze půlku, ale celý maraton. A pak přišel ten první dlouhý kopec, kamenné schody a kořeny. Tady jsem ty hůlky začala využívat. A opět se mi osvědčily. Více jsem se odrážela od rukou a nohy jsem tolik nezatěžovala. Hurá, jsem na vrcholu.
Přeběhla jsem silnici a další, tentokrát prudší kopec. V půlce jsem se zastavila a koukala jsem kolem sebe. Taková nádhera se nedá ani popsat a doteď mě mrzí, že jsem si nepořizovala fotky. Mobil jsem u sebe měla. Sluníčko stále svítilo a oslňovalo tu krásu hor, která ve mně zanechává silný zážitek. Po vyšlápnutí kopce jsem se konečně dostala na vrchol, odkud se běželo k Červenohorskému sedlu. Po náročných 5 kilometrech první osvěžující stanice. Joňťák nebo voda. Tam jsem zabalila hole a opouštěl mě David. „Třeba se ještě někde potkáme.“ „Určitě v cíli.“ Závod jsem si zatím užívala. Ale taky ubývaly síly. Šerák mi hodně vzal. Rozhlížela jsem se po okolí. A najednou jsem spatřila to, o čem nám vyprávěla Verča, co si dala ten den „jen“ půlmaraton. „Červenohorské sedlo určitě poznáš. Vypadá jako ženský symbol“ A taky, že ano. Začala jsem se smát. Prostě ty tři sjezdovky vytváří dohromady tvar, u kterého se zlobíme, když ho někde vidíme namalovaný.
Cesta pokračovala dál z kopce. Až na druhou zastávku Červenohorské sedlo. Odtud startovali půlmaratonci. Jenže asi tak hodinu a půl přede mnou. Tam jsem se občerstvila, trochu odpočala a zrovna dobíhal David. Tak jsem na něho ještě počkala a pokračovali jsme dál spolu. „ Jsem tě nějak přeběhla, že?“ „No, buď jsem zpomalil, nebo jsi zrychlila.“ Smích. Přes silnici a po žluté a přes bránu. Místo, kde se rozchází dvě cesty. Červená a žlutá. Po červené vybíhali půlmaratonci. My jsme to obíhali, abychom opravdu měli těch 42km. Měli jsme teprve 15km v nohách. Kopce jsem šla, rovinky a z kopce jsem běžela. Zatím to šlo. Po Švýcárnu to šlo celkem plynule. První větší občerstvovací stanice. „Nemáte salám?“ „A vy opravdu chcete?“ „A máte?“ „Máme, já vám nakrájím.“ Paní vytáhla velkou klobásu, nakrájela na kolečka, já si vzala tři, obalila v soli, na to meloun, iontový nápoj, asi tři kelímky. Pak jsem si všimla coly. No pozdě. Dva kousky rohlíku a šla jsem. Tam už jsem Davida nepotkala.
Přišla první krize. Pokračovala jsem, ale pouze rychlou chůzí. Nějak to nešlo rozběhnout. K rozcestí na Praděd to bylo mírně do kopce, ale hlava nebrala a tudíž se nohy nerozběhly. K rozcestí a odtud indiánským krokem k Dědovi Pradědovi. Taková masa lidí. Horší jak na Václavském náměstí. Chvíli vpravo, chvíli vlevo, chvíli uprostřed. Pozor koloběžky! Pozor kola! Konečně Praděd. Pán si napsal číslo, oběhla jsem Děda a pokračovala k Ovčárně. A to už jsem rozklusala i nohy, protože to bylo z kopce a to jsem nemohla přece jít. Tam jsem si nahnala čas. Skoro to šlo samo a chmurné myšlenky byly prozatím pryč. U Ovčárny další občerstvovací stanice. V nohách 30km. „Iontový nápoj, voda, pivo, polévka“ „Pivo, prosím“ Nato ještě meloun obalený v soli asi tři kousky a pokračovala jsem dál. Začala jsem cítit křeče hlavně v rukách. Zřejmě jak se snažím držet tělo z kopce dolů. To už jsem dávala druhou ampulku magnézia. První jsem dala na Švýcárně, kde jsem cítila tah lýtek. Cestou na Petrovy kameny se procházelo bránou.
Výšlap nahoru a po hřebeni pokračovat do cíle. Od Ovčárny se ke mně přidal ještě jeden běžec. Chvíli jsme spolu běželi, celkem to ubíhalo, ale pak se odtrhl, protože mě už celkem docházelo. Na nic jsem neměla chuť. Pouze jsem pila. Občas jsem ještě potkávala turisty. 35km v nohách a začala jsem se trápit. Možná to chtělo si dát energetickou tyčinku a vše by šlo hladce. Jenže do toho začalo příšerně foukat, poprchat, potom začalo lít jak z konve. A aby to nebylo tak jednoduché, občas se i blýsklo a zaburácela bouřka. Následně začaly padat kroupy. Nasadila jsem bundu a pořád jsem vybírala, kam šlápnu. „Proč to nejde běžet? Vždyť jsem tady loni běžela bez problému půlmaratón! Jak jsem si tehdy říkala, že to jde nějak zlehka! To přece musí jít! Není kam šlápnout, vždyť už je všechno pod vodou! Proč jsem vůbec tady! Já chci domů! Chci za dětmi!“ Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. „A mě už je všechno jedno, nechám toho!“ A pláču, řvu jak malá holka. Všechno ze mě muselo ven. Uviděla jsem konečně místo, kde jsme se s rodinkou fotili. „Přece tady nezůstanu! Za chvíli budou Ztracené kameny. Nohy se mi rozběhly. Kde byla vyšlapaná cesta, tam tekla řeka. Už mi to bylo jedno. Doběhla jsem jednoho běžce. Ten mě stačil jen povzbudit, protože jsem celkem rychle prolítla. „Ztracené kameny, to už půjde samo!“ A taky, že ano. Radostí jsem seskákala všechny kameny, které tam byly. Po nich tekla řeka. To už bylo jedno. Stejně jsem byla skrz na skrz mokrá. Vůbec jsem neviděla, kam šlapu, protože tam zrovna tekla voda. Za chvíli bylo rozcestí, kde byly lavice. Tady jsme seděli všichni, celá rodinka, a dávali si svačinku, když jsme tady byli na dovolené. A taky pršelo.
Už jsem skoro v cíli. Stále z kopce dolů. Což hodně pomohlo mé psychice. Ještě jsem předběhla Tomáše Zahálku, všem známého, jako bosý běžec v sukni, který opatrně slezl technicky náročný terén. Běžela jsem hlava nehlava, co mi nohy stačily. Při pohádce, kterou nám Dana, výborná běžkyně individualistka, četla na dobrou noc, jsme diskutovaly o tom, že už je to jen z kopce. Dana byla jiného názoru: „Ten kousek k silnici je zrádný. Je to mírně do kopce.“ A měla pravdu. Jenže tou setrvačností jsem předběhla ještě jednu běžkyni. Přebíhala jsem silnici a uviděla cíl. Už jsem nemohla ani sprintovat, jak to běžně dělávám na závěr závodu. Ale dobíhala jsem rovnoměrným tempem. Ostatní běžci, kteří již měli své za sebou, mi tleskali. Zastavila jsem hodinky v čase 6:26 hodin. Limit byl 6:30. Čas není důležitý. Ale pro mě bylo hodně důležité, že jsem doběhla v limitu. Když jsem sbíhala v závěrečné části v lese, přestalo pršet. Ale do cíle to nevydrželo. Dobíhala jsem zase v silném dešti. Tentokrát bez krup.
Mám za sebou první ultra. Tam mi krize nepřišla, protože jsem běžela s parťákem. Tento závod mi hodně dal a posunul zase o kousek dál. Běžet sám je náročný na psychiku. Hlava je prostě svá a když chce, tak se vypne. Musí přijít jiný a větší impuls, aby se zase dala do pořádku a hlavně do kolejí, které člověk chce a potřebuje. Není to automatické. Bohužel. Člověk se musí naučit své myšlenky ovládat. Někdy to bohužel nejde a pak přijde ta krize.
Na závod jsem nezanevřela. Krásná příroda, náročná trasa, skvělí organizátoři a pomocníci na občerstvovacích stanicích, co víc si závodník může přát. Moc jim všem za tento zážitek děkuji a příští rok se určitě zúčastním, pokud nerozhodne Vyšší moc.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
