S běháním jsem začala před několika lety a každý rok se posouvám dál. Není to tak, že bych si vytyčila nějaký cíl a toho se pak snažila dosáhnout. Spíš mě něco baví, časem mi to ale přestane stačit a začne mě lákat něco jiného.
Začala jsem na pěti kilometrech, které jsem za chvíli zvýšila na deset. Milovala jsem běh po silnici, nesnášela jsem kopce – půlmaratonská vzdálenost pro mě byla nepředstavitelná, ale věděla jsem, že ji za pár let pokořím. Neuběhl ani rok a už jsem stála na startu PMK (Půlmaratón Moravským krasem). V té době u mě pořád vedl tvrdý povrch a rovinky. Mým snem bylo dostat se pod hranici 45 minut na deset kilometrů, což se mi povedlo téměř okamžitě. A když jsem pak vyhrála (nebo se alespoň umístila do třetího místa) pár okresních závodů do deseti kilometrů, ucítila jsem, že je čas na změnu.
Začala jsem běhat v lese a najednou jsem si zamilovala předtím tolik zatracovaný běh do kopců. Byl to neuvěřitelný relax a těšila jsem se na každou volnou chvíli, kterou budu moct k běhání využít. Možná už tehdy se mi v hlavě vynořila myšlenka, že bych si někdy v životě (rozhodně ne v blízké budoucnosti) mohla zaběhnout ultra. V té době ale byly všechny moje běhy do 20 kilometrů, protože jsem měla na sezónu naplánované pouze půlmaratóny.
Zlom nastal, když mě oslovil bývalý spolužák Vojta, jestli s ním nechci běžet ultratrail Glossglockner . Závod jsme nakonec odložili na příští rok, ale v ten okamžik jsem s jistotou věděla, že si nějaký ultra zaběhnu mnohem dřív, než jsem si doposud myslela.
První horskou zkušeností byl Kraličák skyrace, před kterým jsme ještě byli potrénovat na Vysočině běh proložený výstupem na skály. Kraličák mě nadchl, sice to bylo „jen“ 25 kilometrů, ale v technicky náročném terénu a poprvé jsem zjistila, že ne všechny běžecké závody jsou o běhání. Hodně mě překvapilo, kolik procent z celkového závodu tvoří chůze. Každopádně jsem věděla, že Kraličákem vše teprve začíná.
Protože jsem měla v plánu dovolenou na Balkánu a Vojta měl čirou náhodou (nebo to byl osud?) v Srbsku vyhlídnutý závod, nebylo nic jednoduššího, než to spojit dohromady. Jednalo se o Jadovnički ultramaraton a na výběr byly trasy 11, 22, 44, 66 a 111 kilometrů.
Vzhledem k tomu, že jsem do té doby uběhla maximálně 25 kilometrů na již zmiňovaný Kraličák, tak jsem se přihlásila na 22 kilometrů, protože jsem si nedělala iluze, že bych tak rychle stihla natrénovat na delší vzdálenost. Čím víc se ale blížil odjezd na Balkán, tím víc jsem si pohrávala s myšlenkou vyzkoušet delší trasu – a kde jinde to zkusit než v cizí zemi, kde vás nikdo nezná.
Konečné rozhodnutí ale padlo až pár dní před závodem, kdy jsme se šli po dlouhé době (trápila mě menší zranění, takže jsem dva týdny pořádně neběhala) proběhnout po srbských kopcích. Běželo se mi těžko, špatně se mi dýchalo a vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit. Věděla jsem, že 22 kilometrů bych musela běžet rychle a na to jsem se necítila, takže pro mě bylo 66 kilometrů jasnou volbou.
Hlavou mi proběhla otázka, jestli jsem normální, že se chci postavit na start 66 kilometrů dlouhého závodu, když jsem v životě neuběhla ani třicítku, ale vnitřně jsem cítila, že to zvládnu, protože co nemám v nohách, mám v hlavě – za ta léta běhání jsem si totiž několikrát ověřila, že psychika tvoří významnou část úspěchu.
Den před závodem jsme se byli s Vojtem proběhnout a docela to šlo, i když jsme vyrazili v sedm ráno a už začínalo být horko. Byli jsme ubytovaní v klášteře přímo před místem startu, takže jsme se mohli v klidu nachystat, vyspat se a neřešit dopravu a podobné věci.
Závod na 111 kilometrů, který běžel Vojta, začínal společně s mým 66 kilometrovým závodem v šest hodin ráno, kdy bylo poměrně příjemné počasí. Na startu nás stálo asi 60, všichni byli nervózní, ale natěšení.
Rozběh byl pozvolný, zlehka se stoupalo nahoru, a protože jsem nevěděla, jak to na takových tratích chodí, tak jsem se držela hloučku běžců s podobným tempem a snažila se pochytit nějakou strategii. Brzy jsem pochopila, že kopce nahoru se neběhají, ale jdou a časy se naženou v seběhu. Trať byla krásně značená, takže jsem se nemusela bát, že bych zabloudila, kdybych běžela sama. Proto jsem se rozhodla, že skupinku opustím a zkusím si běžet vlastním tempem. Do první občerstvovačky, která byla na 11 kilometru, jsem se předbíhala s dvojičkou běžců (Biljana Bursic, Bojan Dačic – pracovní název B+B). Trochu mě to vytáčelo, protože mi to narušovalo vlastní tempo a pohodičku, na druhou stranu mě to motivovalo ke zrychlení.
Prvních 20 kilometrů bylo docela nezáživných. Terén nebyl moc technicky náročný, běželo se v lese ve stínu a kromě střevních potíží, které mě trápily od rána, to vypadalo na klidný běh. A pak to přišlo. Několikakilometrové stoupání do prudkého kopce, cesta zarostlá ostružiním, takže pokud jste pořádně nezvedali nohy, tak jste lehce skončili na zemi, to vše zakončené škrábáním se po svahu mezi stromy, kde nebyla cesta a člověk musel využít i ruce, aby se dostal nahoru. Prostě paráda! Navíc jsem po dlouhé samotě spatřila běžce, který se snažil vystoupat do vrchu pár metrů přede mnou. Radost mi ale dlouho nevydržela, protože místo značení (které bylo opravdu perfektní) jsem sledovala onoho běžce, který bohužel špatně odbočil, takže jsme si zaběhli dobrého půl kilometru a pár minut jsme ztratili rozhodováním, jestli se vrátit zpátky.
Když jsme se opět napojili na správnou cestu, zjistila jsem, že jsem přišla o těžce nabitý náskok na dvojičku B+B. To mě hodně zamrzelo a padlo i pár sprostých slov. Po druhé občerstvovačce, která byla asi na 25. kilometru, jsem byla opět před nimi i před ztraceným běžcem, ale už od 19. kilometru jsem měla v hlavě jedinou otázku – kam si odskočit? Po nucené přestávce se náskok opět srovnal a běželi jsme chvilku spolu. Kupodivu mě hodně motivovalo, že mi šlapou na paty a přemluvila jsem se k úprku. A od té doby už jsem běžela sama. Vyběhlo se na krásnou planinu, kde sice žhnulo slunce, a po travnaté cestě se povalovaly kameny, takže si člověk musel dávat pozor, kam šlape, ale byla jsem odměněna nádhernými výhledy na hory i do údolí. Kdybych nebyla líná vytáhnout mobil (popravdě jsem se spíš bála, že bych tím ztratila moc času a B+B by mě dohnali), tak by z toho byly krásné fotky. Kilometry pěkně ubíhaly a terén se mi měnil před očima – vysoká tráva se střídala s kamením a lesy přecházely v planiny a zpět.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Na občerstvovačkách jsem moc času netrávila, vždy jsem si jen vzala vodu, schroustla banán/arašídy/buchty, případně si nechala cvaknout kartičku (každý závodník dostal kartu s check pointy, které si na určitých občerstvovačkách nechal označit – viz foto) a valila jsem dál. Pečlivě jsem si hlídala, abych pila a něco málo snědla, i když jsem neměla hlad. Hlavou se mi honily různé myšlenky a měla jsem radost z běhu – hele, 26. kilometr, tak daleko jsem ještě nikdy neběžela, 33. kilometr – už jsem v půlce, 42. kilometr – první maratonská vzdálenost, to bude sestra koukat, 45. kilometr – ještě vydrž, za chvíli bude klesání a od 60. kilometru už to bude ubíhat jak po másle.
Taky mi hodně pomohlo, že jsem už od 2. občerstvovačky věděla, že jsem mezi prvními třemi a na 4. občerstvovačce mě ujistili, že jsem první žena. Někde kolem 40. kilometru jsem před sebou viděla první dva běžce, což mě nakoplo a navíc jsem měla strach, že mě B+B doženou, takže nebyl problém se vždy přemluvit k mírnému klusu, i když se mi už nechtělo. Seběh nebyl tak jednoduchý, jak jsem předpokládala – traverzy ve vysoké trávě, někdy dokonce žádná cesta, jinde asfalt a kamení, takže představa o tom, že celý seběh opravdu poběžím, vzala za své. Na posledních osm kilometrů jsem se ještě rozmýšlela, jestli si nemám odskočit, ale nakonec jsem to za cenu pomalejšího tempa zvládla vydržet až do cíle. Ke konci cesty už jsem potkávala běžce z 22 kilometrové trasy. Až u posledního kilometru jsem si uvědomila jaké je horko, ale to už jsem byla ráda, že nepřišla žádná krize, zranění ani křeče. V cíli skoro nikdo nebyl (jen paní, co zapisovala časy, fotograf a pár běžců válejících se ve stanu s občerstvením), takže obdivné jásání a ovace se nekonaly, ale mně ke štěstí stačilo jen trochu vody a záchod.
Závod jsem doběhla na třetím místě s časem 8 hodin 40 minut, mezi ženami jsem byla první. Nejlepší běžec měl čas 8 odin 38 minut, nejpomalejší 18 hodin 10 minut. Jen dva běžci nedokončili, ale i tak patří velká gratulace úplně všem. (Pro zajímavost – dvojice B+B dokončila závod o pouhých šest minut později než já.)
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
