Naprostá většina profesionálů začínala se svou disciplínou už v dětství. Ač by se mohlo zdát, že ti nejmenší si s ničím příliš hlavu nelámou, mentální koučka a trenérka kickboxu dětí Martina Ptáčková upozorňuje, že tomu tak rozhodně být nemusí.
„Snaží se nezklamat rodiče nebo trenéra. Také dělají více chyb a bojí se, co jejich selhání řeknou ostatní. Dnešní doba je velmi rychlá a tvrdá, každý chce mít hned viditelné výsledky - a to se pak negativně odráží na psychice dítěte. Ne každý tento tlak unese a kvůli tomu často se sportem i končí,“ říká.
Ideální situace však není ani ta, kdy malí sportovci aktivitě nepřikládají žádný význam. „Nejlepší je zlatý střed. Děti, kterým je vše jedno, zůstanou stát na místě. Nemají potřebu se zlepšovat, často jim chybí motivace nebo schopnost zabojovat,“ vysvětluje. Vhodným věkem pro začátek mentálního tréninku je podle Martiny Ptáčkové šest let, kdy začínají vnímat dění okolo sebe.
I když vrcholoví sportovci čelí psychickým nástrahám, které přicházejí často už v dětství, sportovní psycholožka Radana Rovena Štěpánková vysvětluje, že právě to může být přínosem pro jejich kariéru.
Jak zvládáte svou psychiku v klíčových závodech nebo utkáních?ptali jsme se sportovců Petr Švancara (fotbalový útočník): Osobně jsem se soustředil především na to, abych byl svým výkonem užitečný celému týmu. Nervozitu jsem si nepřipouštěl. K tomu mi hodně napomáhalo mluvit s lidmi okolo sebe a záměrně odlehčovat situaci. Barbora Závadová (plavkyně): Má psychika se hodně odvíjí od toho, jaká byla celá sezóna. Pracuji s psychologem a snažím se připravovat už s předstihem. Každopádně je důležité se na závod těšit a mít především radost z plavání. Proto přijíždím na závod vždy o něco dříve, abych měla čas se rozkoukat. Těsně před závodem pak už stačí říct jen „nádech, výdech a ukaž jim, na co jsi natrénovala“. Petr Vabroušek (triatlet): V okamžiku, kdy jde v závodě do tuhého, to tělo vyhodnotí jako riziko a začne nás prostřednictvím bolesti a únavy přesvědčovat, že je na čase zpomalit nebo to dokonce zabalit. Na tyto stavy je potřeba být dopředu psychicky připraven a počítat s nimi. Nezbytné je také umět správně vyhodnotit, zda nám opravdu hrozí kolaps, nebo se tělo jen brání zničení. |
„Posilují svou vůli, sebekázeň, překonávají komfortní zónu, zvládají každodennost, překonávají překážky,“ popisuje.
Sportovci jsou podle ní také daleko důslednější, co se týče doporučení, která jim dává. „Když mě vyhledají kvůli zvládnutí psychiky na závodech, mohu se spolehnout, že z 90 procent budou doma trénovat to, co je naučím. Jsou totiž zvyklí nechat se koučovat,“ vysvětluje.
U jiných klientů je pravděpodobnost, že se budou samostatně zdokonalovat, sotva 20 procent. „Nesportovci občas pochybují, zda jim ta či ona metoda vůbec pomůže... A mají skutečně pravdu. Pokud technice nejsou otevření, jen stěží docílí změny. Naopak sportovec si řekne: zvládnu to, natrénuji to a s tímto přístupem se mu to skutečně i podaří,“ líčí.
Avšak profesionální sport přináší také řadu situací, které mohou být i přes poctivý mentální trénink velmi složité. Takovýto zátěžový moment přichází ve chvíli, kdy začnou spojovat obživu a budoucnost převážně se svou disciplínou. „U některých se budou projevovat existenční strachy a ty mohou oslabit jejich výsledky v závodě. Pokud chce sportovec podávat souvisle dobré výkony, je nutné, aby udržoval pozornost v přítomném okamžiku a vnímal jen sport a hru tady a teď,“ uvádí psycholožka Štěpánková.
Bývalý vrcholový sportovec a český rekordman v běhu na 400 metrů překážek Jiří Mužík měl podle svých slov velké štěstí. Změny v jeho životě přicházely totiž tak rychle, že si je nestačil ani uvědomit. „Do vrcholového sportu se mi podařilo proniknout ve dvaceti letech, kdy jsem nic příliš neřešil. Vše se u mě změnilo během jednoho měsíce. Nestačil jsem ani přemýšlet o tom, jaké to bude živit se atletikou nebo že budu na sportu do určité míry závislý, zkrátka jsem do toho vpadl,“ vzpomíná.
Psychicky těžké situace mu však osud připravil o několik let později. „Problémy začaly, až když jsem se na vrcholu kariéry zranil. Následovaly tři operace a já tehdy spadnul na dno,“ přiznává. Avšak všechno zlé je pro něco dobré. Jiří Mužík sice v tomto momentě ukončil kariéru, ale zpočátku to tak nevnímal: „Pořád jsem věřil, že se vrátím do vrcholového sportu, pojedu na všechny akce a budu v atletice pokračovat. Jak šel čas, návrat se stále nedařil, postupně jsem se proto začal zapojovat do trenérství. Nenásilnou formou jsem se tak přesunul z dráhy závodníka k trenérovi a k věcem, které dělám do dnes.“
Psycholožka Štěpánková připomíná, že vyhráno nemají ani sportovci, kteří své zranění vyléčí a v kariéře dále pokračují. „Občas se stává, že vznikne psychický blok, který jim znemožňuje posunout se dál. Pokud se například zraní gymnasta při obtížném prvku, může mít v budoucnu opakované obavy vykonat tento cvik, i když tělo je už v pořádku a fyzicky by to zvládlo,“ uvádí.
Samotné ukončení kariéry ať už v důsledku zranění, nebo ubývajících sil může být pro profesionála, který se nikdy nevěnoval jiné aktivitě, velmi složité. Podle Radany Roveny Štěpánkové nejsou někteří na svou novou roli po letech zasvěcených pouze sportu připraveni. „Vrcholový sportovec má vždy někoho, kdo mu organizuje život a zajišťuje servis. Na této úrovni proto někteří zůstávají trochu dítětem a než naleznou své nové místo, může to chvíli trvat.“
Ač je tak dráha profesionálů od dětských počátků až po konec kariéry opředena pro mysl zátěžovými momenty, Radana Rovena Štěpánková i Martina Ptáčková se shodují, že psychika je v první řadě velmi individuální záležitostí a každý tyto situace zvládá po svém. Hrají zde roli jak vrozené reakce, tak i ty, které sportovec získá během svého života. V každém případě však mysl není radno podceňovat. A to především v dnešní době, kdy se stírají rozdíly v podmínkách sportovců a jejich výkony jsou na vrcholové úrovni velmi rovnocenné.
