Krátce po sepsání mého minulého příběhu mi v hlavě uzrál nápad zaběhnout si půlmaraton a tím se objektivně poměřit sám se sebou i s ostatními. Přihlásil jsem se na předvánoční třináctikilometrový srandazávod. Plán jsem měl jednoduchý: vyběhnu jako poslední a poběžím pomalu, abych nikoho nepředběhl. V půlce trasy, cestou do kopce s kontrolním stanovištěm a občerstvením, mi začaly pomalu docházet síly a morálně jsem se připravoval, že tam skončím. Hromada sladkostí a trasa z kopce mně pomohly závod dokončit. Byl jsem sice poslední, ale vzhledem k tomu, že jsem to plánoval, jsem se cítil jako vítěz a hlavně jsem věděl, že ten půlmaratón určitě taky dám.
Přečtěte si jak to bylo před rokem |
Problémy doma se stále nějak vlečou
Manželčin bývalý milenec není bohužel zvyklý, že by se s ním milenka rozešla o své vůli. Střídá roli nejlepšího kamaráda s čistými úmysly s potupnou rolí marného loudila nebo drsného vyděrače a odmítá pochopit, že je konec. Manželka byla v práci pod neuvěřitelným psychickým tlakem, který se přenášel pochopitelně i na mě. Situace se pomalu vyhrocovala a tady mi opět pomohlo běhání. Naordinoval jsem si pravidelný trénink na půlmaratón podle vygenerovaného tréninkového plánu. Neskutečně mě to psychicky dobíjelo a uklidňovalo, ale zvyšující zátěž měla negativní fyzické dopady v podobě bolestí v kolenou. Zdravotní problémy se zhoršovaly, až jsem byl nucen na dva týdny úplně vysadit a nechat klouby odpočinout. Abych nezlenivěl, vyměnil jsem běh za běhnu (eliptický trenažér).
Už aby byl ten závod za mnou
Po zdravotní přestávce mi byl upraven trénink. Zkrátily se trochu vzdálenosti, až jsem začal mít obavu, že na půlmaratón nenatrénuji, když nejdelší tréninková trasa má být jen 14 km a poběžím ji navíc jen jednou. Ke konci jsem se už nemohl dočkat, kdy si to konečně odzávodím a budu moct zase začít běhat jen pro radost a ne podle kalendáře. Můj sok v lásce se postupně zamotával do šílených lží a přetvářek, až od sebe definitivně odehnal všechny své kamarády, kteří nad ním drželi léta ochrannou ruku, a pro dlouhodobě nízké pracovní výkony jej vyhodili z práce. Trochu se mi ulevilo a mohl jsem všechnu energii věnovat přípravě na závod.
Předstartovní krize
Pomalu se blížil termín půlmaratónu a já si byl jistý, že to dám. Zhruba týden před závodem jsem měl poslední ‚dlouhý‘ trénink na 12 km, který jsem si opravdu vychutnal v tempu 6 minut na kilometr. Další trénink byl již jen 8 km, ale něco se pokazilo. Nohy jsem měl jako z olova a moje očekávané tempo bylo v nenávratnu. Značně jsem znervózněl, a když jsem málem neuběhl předposlední trénink na 4 km, byla moje víra roztrhaná na hadry. Mnohem lepší atmosféra doma mi pomohla to úplně nevzdat, jen jsem vynechal poslední trénink, abych nabral trochu síly, snědl hodně červené řepy a šel na to.
Pomalý start mi hodně pomohl
Rozhodl jsem se neriskovat a raději běžet s pomalejším kamarádem na čas 2:30. Vyběhli jsme dávno po výstřelu, až na chvostu závodního pole a velmi mírným tempem jsme uběhli první dva kilometry. Kamarád už docela dost funěl, a já měl strach, že ho odrovnám. Raději jsme se rozdělili a já najednou měl pocit, že jsem odbrzdil ruční brzdu.
Běželo se mi lehce, každou chvíli jsem předbíhal ty, co to na startu přepálili. Několikrát jsem potkal fandící nadšenou manželku i s dětmi a celou trasu jsem si vychutnával neskutečnou atmosféru závodu. V půlce mě zase začalo bolet levé koleno a nově i puchýř na pravém malíčku, což mi paradoxně pomohlo nepodlehnout tolik euforii a zůstal na svém tempu až do cílové rovinky, kde jsem ke svému překvapení doběhl vodiče na cílový čas 2:10.
Co z toho všeho vzešlo
Netušil jsem, jaká atmosféra na takových závodech panuje, takže mě při přebírání účastnické medaile moc mrzelo, že další půlmaratón už nepoběžím. Intenzivní pravidelný trénink mi sice pomohl překlenout manželské problémy, ale za jiných okolností by mi možná běhání spíš znechutil. Navíc jsem si tím už splnil svůj sen a vůbec mě neláká se příští rok snažit zlepšovat čas. Nečekaně nostalgickou náladu mi zlepšila manželka, která pod vlivem závodnické atmosféry prohlásila, že začne trénovat a příští rok si se mnou zaběhne štafetový běh.
Stejný závěr i po roce?
Jestli bude konec mého příběhu šťastný, ještě stále nevím, možná to nebudu vědět ani o svých dvaačtyřicátých narozeninách, nicméně manželskou krizi nejspíš definitivně překonáme a navíc máme nyní společnou milenku: rekreační běh. Žena je zatím ve fázi oťukávání a seznamování, já ovšem věřím, že běhu přijde na chuť a budeme i nadále moci běhat spolu.
Váš pravidelný čtenář
Více článků od našich čtenářů najdete i u nás na Facebooku. Přidejte se k nám! |
Pomohl vám běh zvládnout osobní těžkosti?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 1. října 2014. Anketa je uzavřena.
